Kundera samozřejmě neposkytuje interview, zřídka píše o sobě a nelze mu podsouvat myšlení jeho postav. Přesto má nejblíž k vysvětlení, proč po roce 1989 nespěchal zpět, jeho předposlední, třetí ze čtyř francouzsky napsaných románů Nevědění. Tento čtvrtek ho v překladu Anny Kareninové poprvé vydává brněnské nakladatelství Atlantis.
Začíná v době sametové revoluce, avšak odehrává se později, kdy Prahu nezávisle na sobě navštěvují dva emigranti. Naivní mladá Irena po invazi vojsk Varšavské smlouvy utíkala ze země kvůli manželovi a vlivu své matky. Dnes má ve Francii práci, byt a dcery, které odmítají mluvit česky. Druhý protagonista, veterinář Josef, ve stejné době odcházel do Dánska. Byl rozvedený, bezdětný, a svobodný. Řekl si, že má jen jeden život a chce ho strávit jinde.
Díky tomu, že nepíše o disidentech, se Kundera vyhýbá politické rovině. Nevyjadřuje se k napětí mezi poúnorovými a posrpnovými emigranty, příčinám pádu komunismu ani porevolučnímu dění. Dobová témata jako restituce zmiňuje okrajově. O to silněji zpochybňuje předpoklad, že emigrace byla pro každého tragédií a každý se chtěl vrátit. Ne tak Kunderovy postavy. Ty každé setkání v Praze s příbuznými, přáteli či starými láskami utvrzuje, že návrat není možný.
Ani jeden z protagonistů neodcházel v domnění, že je to dočasné. Exil nevzali jako vyhnanství, nýbrž příležitost. Neměli důvod vzpomínat na zemi, ve které už nebydlí. Náhle se otevírající možnost návratu v nich tak vyvolává rozpaky.
Nevědí, jestli budou potěšení, chladní, nebo lhostejní. Po dvaceti letech na známých tvářích vidí neznámé vrásky. Na známých místech neznámé domy. I čeština zní jinak. A hlavně: opatrnost někdejších přátel, kteří z obav před policejním pronásledováním přerušili styky, se změnila v nezájem.
V klíčové scéně románu Irena zve bývalé kamarádky do restaurace, aby otestovala, zda se alespoň po jejich boku bude cítit doma. Nejde to. Přítelkyně místo jejího francouzského bordeaux upřednostňují české pivo. Ověřují, jestli má Irena stejné vzpomínky, líčí, co se stalo v její nepřítomnosti, ale nikoho nezajímá, zda to v cizině měla těžké. „Uvědomuješ si, že se tady nikdo nikdy ani jednou jedinkrát nezeptal na můj život tam?“ diví se později.
Panuje předpoklad, že se musela mít báječně. Ve vzduchu visí nevyřčená výtka, že my jsme tady trpěli, zatímco vy jste nás v tom nechali a ještě byste se teď vychloubali, jak si tam žijete. Irena nabývá přesvědčení, že návrat by znamenal těch dvacet let v emigraci „slavnostně položit na oltář vlasti a zapálit“.
Stejně jako ve všech čtyřech Kunderových francouzsky psaných románech, z nichž nyní Anna Kareninová přeložila dva, jsou v Nevědění postavy spíš načrtnuté a situace inscenované tak, aby je autor mohl trefně pojmenovat a nad těmito pojmy přemýšlet.
V důkladně zkomponovaném textu na sebe symboly a scény postupně nabalují významy, s dějem splývají pro spisovatele typické esejistické vsuvky: o etymologii slova návrat, islandském básníkovi Jónasi Hallgrímssonovi, a zejména o Homérově Odysseie, jejíž hrdina byl také pryč z domova dvacet let.
Jako leitmotiv se vrací čtyřverší básníka Jana Skácela, jenž předpovídal 300 let smutku a zemřel deset dnů před sametovou revolucí. A do toho, zase v nových souvislostech, vstupují témata z jiných Kunderových románů: individualita paměti, sex bez erotiky, uniformita, patos, trapnost z vlastního mládí, ničení minulosti.
S každou další knihou přeloženou z francouzštiny si čtenář uvědomuje, jak je autorovo dílo tematicky provázané.
Úvahy se sbíhají u nemožnosti návratu. Co je domov v nejširším smyslu slova. Co člověka připoutává k místu, kde žije. Jakou pociťuje bolest, když by se vrátit chtěl, ale už to nejde nikoliv kvůli politice. Jakou roli v tom hraje sebedojetí. Jak může člověk hledat svobodu v situaci, kdy už mu nepatří ani u něj „doma“ pověšený, jemu věnovaný obraz.
Nevědění zároveň nevyzdvihuje jedny nad druhé. Není to oslava zemí, které emigranty přijaly, ani tu nejsou kladné a záporné postavy. Je to především ta propast mezi nimi. Smutek nad zpřetrhanými životy, jejichž první půlku nechápou v novém domově a tu druhou tam, kde bývalo doma. Všichni předpokládají, že člověk byl vyhnán a musí se chtít vrátit, jenže on nechce. Světy se míjejí, zkušenost je nezprostředkovatelná.
Kundera leccos nechává otevřené: počtem otázek a nenabízejících se odpovědí je Nevědění román téměř filozofický.
Když v tradičně špičkovém doslovu esejistka Sylvie Richterová uvažuje, kde jsou románové postavy doma a zda je možné tam zároveň být i nebýt, čtenář si vzpomene na spisovatelku Věru Linhartovou. Ta začátkem 90. let minulého století na pražském kongresu o problematice exilu odmítla jakoukoliv povinnost vůči rodné zemi. Emigranti dokázali proměnit vyhnanství v osvobozující odchod, argumentovala: vybrat si, kde chtějí žít, a jazyk, jímž budou psát.
„Samozřejmě měla tisíckrát pravdu! Jak bychom jinak mohli pochopit zdánlivě šokantní skutečnost, že po pádu komunismu skoro žádný z velkých emigrovavších umělců nijak nespěchal vrátit se do rodné země?“ ptal se později Kundera, který na téma exilu „nikdy nečetl nic méně konformního, nic jasnozřivějšího“ než esej Linhartové. „Její text je radikální, jasný a po něm už nikdy nelze mluvit o exilu, jako tomu bylo zvykem až dosud,“ dodal.
Avšak kontext se změnil. Protože autor dlouho nepovoloval překlady svých francouzských děl do češtiny, román dokončený roku 1999 a poprvé vydaný španělsky na přelomu tisíciletí se teď dostává už ke generaci Čechů nezatížené dobovými spory. Čtenáři budou mít v nedávné paměti nanejvýš kapitolu z loňské knihy, v níž Daňa Horáková vysvětlovala, kdy a proč s emigranty přerušila kontakt.
Pro dnešní dvacátníky bude těžké představit si dobu, kdy se člověk v cizině nemohl přes internet napojit na česká média a české konverzace na sociálních sítích, nemohl vést videohovory s rodinou, neviděl na fotkách, jak stárnou přátelé a jak se mění města.
Lidé narození v době, kdy Kundera dopisoval Nevědění, už nebudou znát rozdíly mezi pomnichovskou, poúnorovou a posrpnovou emigrací. Nemusejí vědět, jak komunistický režim očerňoval emigranty coby zrádce vlasti, jak trestal jejich příbuzné. Proč s ním byl málokdo ochotný hrát ponižující hru na takzvané upravení vztahů, jež zahrnovala pozornost ze strany StB. Jak zlověstně režim užíval dvojverší Viktora Dyka „Opustíš-li mne, nezahynu / Opustíš-li mne, zahyneš“. Nebo jak návraty po revoluci kalilo zjištění, kdo mezitím vstoupil do strany a kdo začal donášet.
Možná je to dobře. Mladší ročníky vnímají migraci v dnešních souvislostech. Lidé, kteří odešli a uspěli v zahraničí, jim spíš imponují, než aby vzbuzovali závist a hněv.
Možná se tak Milanu Kunderovi díky zpožděnému překladu poštěstí po tolika letech vysvětlit to, co se v době vzniku Nevědění zdálo nevysvětlitelné. A možná kniha zbavená souvislostí začne nový interpretační život. Kdy jindy vydat román o nemožnosti návratu než teď, kdy si společnost po téměř dvou letech nic nepřeje víc než návrat do doby před pandemií?
Milan Kundera: Nevědění
(Přeložila Anna Kareninová)
Nakladatelství Atlantis 2021, 152 stran, 330 korun.
