Světoznámý germanista Demetz je profesí historik literatury, nikoliv kinematografie. Celý život se ale zajímá o film a má ještě jednu neuvěřitelnou výhodu. Poprvé šel do biografu asi tak kolem roku 1930. Jeho kniha je tedy velmi osobní. O to osobnější, že ji psal s blížící se stovkou na krku a, jak sám uvádí, psaní chápal jako lék proti narůstající rezignaci.
Demetz se narodil roku 1922 v Praze, s převážně německojazyčnou rodinou později přesídlil do Brna. Za nacistů byl jako židovský míšenec perzekvován, před komunisty utekl v roce 1948 do Ameriky, kde strávil většinu života. Uchoval si ale krásnou češtinu a živý zájem o vše zajímavé. Svou zatím poslední knihu nenapsal česky ani anglicky, ale německy.
Diktátor hledí na plátno
Navzdory životním zkušenostem si Demetz i vůči vůdcům totalitních režimů zachovává pobavený odstup. Svůj zájem upřel na pět osobností: Lenina, Mussoliniho, Hitlera, Goebbelse a Stalina. Nevidí je jako zrůdy nebo primitivy, ale lidi s určitými preferencemi, schopnostmi i mezemi. A také jako diváky, pro které byl film nejen mocenským nástrojem, ale i zdrojem zábavy.
Rozdílné bylo samozřejmě prostředí, v němž působili. Rusko a Itálie před 100 lety představovaly společnosti s vysokou mírou negramotnosti, kde hrál obraz v propagandě větší roli. Bolševici už roku 1918 přišli s tvůrčími řešeními, jako byla kina pro stovky diváků umístěná na vlečných člunech.
Naopak v Německu se nacisté dlouho spoléhali spíš na slovo. Třeba plakáty s krátkými hesly, které je možné rychle přečíst. Nebo nahrávali Hitlerovy projevy na gramofonové desky, případně řečníka přemisťovali letadlem po celé zemi. Biografu možná nevěřili i proto, že film nebyl v Německu zas tak populární. Ještě v roce 1936 tam do biografu chodilo jen 8,6 procenta lidí, zatímco v Británii to bylo 41 procent. Nacisté tedy museli Němce do kina naučit chodit, aby je tam pak mohli zpracovat.
Všechny totalitarismy se nakonec pokusily dostat výrobu pohyblivých obrázků pod kontrolu, i když každý jinak. V Sovětském svazu filmový průmysl teprve ustavovali, takže ho rovnou budovali centralizovaně. Nacisté uplatňovali nátlak, ale také studia skupovali a případně zavírali v zájmu soustředění do Berlína.
Hitler ovšem trval na uchování předlužené společnosti Bavaria film, aby jeho oblíbené město nepřišlo o studia. Nejlépe nakonec z porovnání vychází Benito Mussolini, po kterém zůstala nejen renomovaná studia Cinecittà, ale též státem subvencované filmové školství, odborné časopisy a systém podpory národní kinematografie. A samozřejmě benátský festival, kam jezdil dělat porotce třeba Miloš Havel.
Každý jen tu svou
Petera Demetze v první řadě zajímalo, jak se k filmům stavěli jednotliví držitelé moci. Vladimir Iljič Lenin měl jako divák konzervativní vkus. Byl, jak autor poznamenává, pravým synem carského školního inspektora. Neměl rád hrané snímky, a už vůbec ne ty experimentální. Hrdě se prohlašoval za barbara, který takovým filmům nerozumí a nepřinášejí mu potěšení.
Jeden ho ale přece vzrušil natolik, že systematicky prosazoval jeho masové promítání. Byl to dokument o hydraulickém dobývání rašeliny. Lenin se sice ještě v roce 1913 vysmíval americkému pokusu o vědecké řízení výroby, jejž považoval za pokus o efektivnější vykořisťování. Jenže pár let nato ho zaujaly filmové studie pohybů dělníka při výrobě. Co je špatné v kapitalismu, může být dobré pro komunismus - jako v případě rašeliny.
Zcela jiný vztah ke kinematografii měl Lenin ke konci života, kdy se jako nemocný muž odstavený od politiky díval na snímky spolu se svou manželkou, sovětskou politickou pracovnicí Naděždou Krupskou. Nedožil se ale vzniku a slávy sovětských velkofilmů, jako byl Křižník Potěmkin, uvedený rok po jeho smrti.
Časově vzato byl Leninovým protějškem Benito Mussolini, rovněž spíš muž pera než vizuální kultury. Mussolini však zastával otevřenější postoj vůči experimentům a přinejmenším v první fázi byl mnohem liberálnější. Stal se vlastně kmotrem italského filmového neorealismu. Ve fašistické kinematografii se, přinejmenším dočasně, uplatnili středoevropští tvůrci, kteří prchali před nacisty.
Demetz si podrobně všímá i věcí s filmy nesouvisejících, třeba vlivu Mussoliniho přítelkyň na jeho duševní rozvoj. Tyto emancipované intelektuálky, často židovského původu, vůdce značně převyšovaly a do doby, než zcela podlehl německo-nacistickému vlivu, z něj dělaly diktátora trochu jiného druhu.
Jak Hitler propadl filmu
Pokud se Leninovi coby divákovi někdo podobal, pak spíš srovnatelně maloměšťácký Adolf Hitler. Jedním z jeho formativních zážitků ještě v rakouském Linci, kde chodil na střední školu, byla návštěva osvětového snímku, který ho šokoval záběry na znetvořená těla syfilitiků. Na tento zážitek Hitler vzpomínal ještě v roce 1942. Zmiňuje ho také v Mein Kampfu, když horuje proti dusné atmosféře zábavy, jež kazí morálku německé mládeže. Prvotní filmový otřes asi obecně ovlivnil jeho vztah k moderní kultuře a k jejím typickým tvůrcům, středoevropským Židům.
Nakonec ale Hitler filmům propadl, nejspíš díky své přítelkyni Evě Braunové, která biograf milovala. V jednom období Hitler viděl dva až tři snímky denně, často s představou, že díky tomu ví, na co se dívá německý národ. Po vypuknutí války však už kontroloval jen týdeníky.
Hranými filmy si doplňoval také mezery ve vzdělání. Například britský ministr zahraničí lord Halifax, bývalý místokrál v Indii, při jednání s Hitlerem zjistil, že jeho protějšek má o indických poměrech přesné představy. Získal je z opakovaného zhlédnutí dobrodružného snímku Tři bengálští jezdci.
Hitler miloval cizí filmy, především ty s nádechem exotiky, a líbily se mu herečky cizokrajného vzezření, jako byla tmavovlasá Pola Negri, původem Polka. Měl i své oblíbené umělkyně, třeba Margarete Slezakovou, částečně českého a částečně židovského původu. Dlouho ji chránil a přijímal i její přímluvy za perzekvované přátele.
Stalin na plátně i před ním
Josif Vissarionovič Stalin měl podobně jako Hitler ve zvyku sledovat filmy v soukromí se spolupracovníky, pro zábavu i v rámci starosti o podobu národní tvorby. Osobní temperament obou diktátorů i povahy jejich režimů se ale projevily ve způsobu, jakým řídili filmovou výrobu.
Hitler do ní zasahoval, ale své specialisty na propagandu jako Josepha Goebbelse a Joachima von Ribbentropa respektoval, nanejvýš je nechal soupeřit. To Stalin dal svého šéfa filmového průmyslu Borise Šumjackého zastřelit. Když jeho nástupce Igor Bolšakov viděl, že hospodář není v náladě, raději mu k domácímu promítání podstrčil zahraniční film, i proto, aby neohrozil domácí produkci.
Jiná srovnání ukazují na podstatné odlišnosti. Nejznámějším nacistickým tvůrcem byl podřadný režisér Veit Harlan, zatímco Stalin si pěstoval svého génia Sergeje Ejzenštejna. Sice mu zásadně zasahoval do tvorby, také ho ale nechal odjet na dlouhý studijní pobyt do USA. To vše, včetně státem placeného pobytu v Hollywoodu, platilo i pro Grigorije Alexandrova, tvůrce kvalitních výpravných komedií s nápadnou americkou inspirací. V tomto ohledu sovětská kinematografie souhlasila s Goebbelsem, že lidé se mají v kině také bavit. Goebbels ovšem obdivoval hlavně Ejzenštejna.
Různý přístup měli diktátoři k sebeoslavě ve filmu. Hitler si nanejvýš zahrál sám sebe v dokumentárních snímcích Leni Riefenstahlové, jinak ale nežil dost dlouho, aby viděl svá filmová ztvárnění - a ta poválečná by se mu asi nelíbila. Asketický Lenin odmítal být oslavován, posmrtně se z něj však stala superstar sovětské kinematografie. Obvykle v podobě postavy, která legitimizuje nástup nadějného gruzínského revolucionáře Stalina.
Obsazení Stalinovy role ovšem byla delikátní záležitost. Ztvárnili ho hlavně dva herci, po Gruzínci Michailu Gelovanim nastoupil lépe rusky hovořící Alexandr Dikij, příznačně muž, který předtím strávil pár let v gulagu.
Ve snímku Pád Berlína z roku 1949, kde Stalina ještě hraje Gelovani (a nacistického politika Hermanna Göringa Jan Werich), Stalin přiletí letadlem, vlastně sestoupí z oblak, v bělostné uniformě. Po projekci se prý diktátor ptal, zda opravdu vypadá tak dobře a tak hloupě. Odpověď, že lid ho tak chce vidět, jej podle Demetze uspokojila.
Náš člověk v kině
Kniha Diktátoři v kině vznikla asi hlavně pro německý trh, zdejší čtenáře však potěší mnoha českými reáliemi. Některé náměty jsou už probrané, třeba případ Lídy Baarové. O něco méně známý je příběh filmu Zlaté město, který v Praze roku 1943 natočil právě nacistický režisér Veit Harlan. Bylo to rok poté, co stvořil antisemitský film Žid Süss, v němž je německá dívka ohrožována hnusným Semitou. V barevném Zlatém městě už hnusáky pronásledující germánské blondýny hráli Češi.
O pár let dříve, 15. března 1939, se v říšském kancléřství konalo promítání filmu se zlověstným názvem Beznadějný případ. Byla to nepolitická komedie a Hitler s Göringem si jí krátili čekání na jiný beznadějný případ, prezidenta Emila Háchu, aby mu sdělili, jaký má být další osud právě obsazených českých zemí.
Jak známo, situace na bojišti se mění každým okamžikem. Jeden z posledních za Hitlera natočených filmů už v Německu nesměl být promítán, protože v něm byl vidět starý Hamburk, který mezitím lehl popelem. Goebbelsovi bylo snímku líto, a tak alespoň zařídil slavnostní "zahraniční premiéru" v pražské Lucerně.
Českou stopu najdeme také v počátcích sovětské kinematografie. Bolševici usilovali o rychlý rozvoj domácí tvorby a nejdříve zkoušeli získat pro své cíle americký kapitál a know-how. Problém vznikl, když americko-italský podvodník inkasoval peníze a zmizel. Řešením problému byl počátkem roku 1921 pověřen mladý advokát Charles Recht, rodák z Varvažova v jihozápadních Čechách, který do Ameriky přijel jako čtrnáctiletý. Byl znám sympatiemi k levici, hájil anarchisty nebo odpírače vojenské služby.
Recht byl muž mnoha zájmů, například do angličtiny překládal Jaroslava Vrchlického. Film miloval a sovětské klienty přesvědčoval, aby investovali do rozvoje kinematografie, a to nadále s americkou pomocí. Nakonec mu Rusy přebrali Němci. Tamní dělničtí vůdcové se dohodli s kapitalisty ze studií UFA na spolupráci s mladým sovětským režimem při budování tamního kinematografického průmyslu.
Rechtově rodině se ovšem stalo Německo osudným i jinak - za holokaustu zahynula celá jeho česká rodina.
Diktátoři v kině jsou typická Demetzova kniha, v češtině už osmá. Čtenáře protáhne tématem tak, že ani nemrkne: dokáže poučit a zároveň pobavit. Teď by to ještě chtělo, aby někdo napsal publikaci o tom, jaké filmy měl rád Gottwald nebo Slánský, co pobavilo Novotného nebo Husáka a jak na tom byl s biografem Jakeš.
Díky Peteru Demetzovi je možné si znovu uvědomit, že přes zábavné stránky skutečnosti nebo zdánlivé detaily, jako jsou filmové záliby diktátorů, lze nově uvidět celou epochu, dokonce i epochu tragickou nebo tragikomickou.
Autor je komentátorem Českého rozhlasu Plus.
Kniha
Peter Demetz: Diktátoři v kině - Lenin, Mussolini, Hitler, Goebbels, Stalin
Nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury 2020, 236 stran, 349 korun.
