A jak by ses zachoval ty? Německý historik líčí, jak čeští umělci uvěřili nacismu, jiní odboji

Aleš Palán Aleš Palán
17. 6. 2018 14:15
Autor publikace Nacistická kulturní politika v Protektorátu, německý historik Volker Mohn nemoralizuje. Netvrdí, že každý, kdo vešel do divadelní lóže nacistického důstojníka či na výstavu České ligy proti bolševismu, byl automaticky kolaborant.
Fotografie z června 1939 zachycuje hákový kříž vyvěšený v pražském Stavovském divadle při uvedení Mozartovy opery Figarova svatba.
Fotografie z června 1939 zachycuje hákový kříž vyvěšený v pražském Stavovském divadle při uvedení Mozartovy opery Figarova svatba. | Foto: ČTK

Praha - Komedie Hotel Modrá hvězda s Natašou Gollovou, Adinou Mandlovou a Oldřichem Novým. Bestseller Největší z pierotů spisovatele Františka Kožíka. A spousta dalších.

Tato díla v první polovině čtyřicátých let minulého století vznikla ve stínu hákového kříže. Proč je nacisté trpěli a umožnili jejich šíření? A jakou daň za to čeští tvůrci museli zaplatit? V právě vydané knize Nacistická kulturní politika v Protektorátu se těmito tématy zabývá německý historik Volker Mohn.

Slýcháme to poměrně často: kultura se do politiky nemá míchat. A politika v kultuře už vůbec nemá co dělat. Mohn uvádí čtenáře do období, kdy politika využívala kulturu zcela bezostyšně. Buď byla kultura podřízena oficiální ideologii, nebo nebyla vůbec.

Díla mohla být otevřeně služebná, nebo Čechům umožnit zapomenout na těžkou dobu u nenáročné oddechové produkce. Třetí možnost - návrat k českým národoveckým klasikům 19. století - byla možná jen na začátku protektorátu. Co to znamenalo pro autory? A co pro čtenáře, diváky a posluchače?

Důležitou částí Mohnovy knihy je právě rekonstrukce chování českého publika. Autor se vyhýbá oběma tradovaným extrémům. Český divák nebyl bezskrupulózním konzumentem nacionálně socialistického kulturního zboží.

Pravda, prodeje knih za protektorátu Čechy a Morava rapidně vzrostly, ale to je třeba přičíst mimo jiné tlaku na české úřady a organizace, aby pronacistickou literaturu ve velkém skupovaly. Stejně tak hromadné návštěvy výstav, na které bylo nahnáno žactvo a úřednictvo, nevypovídají nic o skutečném zájmu o věc.

Ani opačná krajnost neplatí. Pravda, čeští diváci ve ztichlém sále občas dávali pokašláváním či dupáním najevo svou averzi, když se na plátně objevil muž s knírkem. Šlo ale zřejmě spíš o okrajové jevy.

Toto chování přitom není typicky české, autor dokumentuje podobnou formu "odporu" také v jiných okupovaných zemích. Tam, ani v Protektorátu přitom takové incidenty nebyly drakonicky stíháno, pokud se opakovaly, úřady se spokojily jen s uzavřením kina.

Groteskně vyznívá například popisované šetření podobné události ze Šlapanic, malé obce u Brna. Četnictvo přes veškerou snahu v miniaturním kinosále nedokázalo, a zjevně ani nechtělo, identifikovat narušitele klidu. Dospělo pouze k tomu, že to určitě musel být někdo přespolní.

Citlivé prokládání obecných tezí malými konkrétními příběhy je silnou stránkou německého historika. Jeho rozsáhlý, více než pětisetstránkový text tak neztrácí vnitřní dynamiku, je věcný, přitom strhující.

Ostatně o napětí se postaraly samy popisované okolnosti. Někteří kulturní pracovníci ochotně sklonili hřbet, či nacismu uvěřili. Jiní se stáhli do ústraní nebo přímo do odboje. A mnozí se snažili všemožně kličkovat.

Tři nejednoznačné příběhy, kterým se Mohn obsáhle věnuje - dirigenta Václava Talicha, spisovatele Františka Kožíka a komika Vlasty Buriana - kladou palčivou otázku i dnešnímu čtenáři: a jak by ses zachoval ty?

Volker Mohn nemoralizuje. Netvrdí, že každý, kdo vešel do divadelní lóže nacistického důstojníka či na výstavu České ligy proti bolševismu, byl automaticky kolaborant.

Volker Mohn: Nacistická kulturní politika v Protektorátu

Volker Mohn: Nacistická kulturní politika v Protektorátu

(Přeložil Petr Dvořáček)
Nakladatelství Prostor 2018, 544 stran, 497 korun

Historik sází na fakta a ověřená svědectví. Situaci v protektorátu dává nejednou do kontextu k jiným okupovaným oblastem "Nové Evropy", vysvětluje ji v dějinných a společenských kontextech.

Oproti německému vydání je český překlad doplněn dobovými snímky. Sudetoněmecký básník přebírá cenu, v pražské opeře visí hákový kříž, mladičtí členové Hitlerjugend zvedají pravici. Ano, i takoví jsme byli. Až si příště s Vlastou Burianem zanotujeme "Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny…" možná v nás trochu zatrne.

 

Právě se děje

Další zprávy