reklama
 
 

Recenze: Večírek u Stalina jako tragédie i fraška. Zakázaný film si utahuje ze sovětských pohlavárů

AKTUALIZOVÁNO 5. 4. 2018
Video: CinemArt |  02:22
Jak asi vypadaly večírky u jednoho z nejkrvavějších diktátorů moderních dějin Josifa Stalina? Koukal se s kumpány z vedení komunistické strany na westerny, hrozil v žertu pěstí Nikitovi Chruščovovi? Poskakovali kolem šéf tajné policie s ministry v podivném medvědím tanci? Režisér v Rusku zakázaného britsko-francouzsko-belgického satirického snímku Ztratili jsme Stalina Armando Iannucci se domnívá, že rozhodně ano.

Byť Stalin a "jeho parta" v komedii Ztratili jsme Stalina vypadají spíš jako následovníci komiků Bratří Marxů než jako pokračovatelé a "překrucovatelé" myšlenek filozofa Karla Marxe, režisér a spoluscenárista Armando Iannucci vychází do značné míry z historie.

Takové celodenní sedánky na sklonku Stalinova života opravdu probíhaly, budoucí tajemník ústředního výboru komunistické strany Nikita Chruščov později vzpomínal, že Stalin jej skutečně občas žertem pošťuchoval pěstí. A ani sledování westernů Johna Forda není fikcí.

Přesto snímek Ztratili jsme Stalina od prvních okamžiků působí až nepatřičně, asi jako kdyby jej natočila nespoutaná komediální skupina Monty Python: její člen Michael Palin ve filmu ostatně ztvárnil předního činitele komunistické strany Vjačeslava Molotova. V jeho "dědouškovském" podání však lze jen těžko uvěřit tomu, že ten skutečný Molotov měl pro svou tvrdost přezdívku Stalinovo kladivo.

Přední komediální herci - vedle Palina Steve Buscemi coby Chruščov či Jeffrey Tambor jako další Stalinův blízký spolupracovník Georgij Malenkov - svádějí ve filmu po smrti vůdce boj o moc, který připomíná grandiózní absurdní divadlo. Nejděsivější na této satirické podívané je uvědomění, že realitu nejspíš zase tak moc na hlavu nestaví. Spíš ji pošťuchuje o malý krůček blíž k absurditě.

Bylo by snadné vnímat hrdiny jako karikatury konkrétních lidských typů, jako hypertrofované zosobnění charakterových vad. Jenže Chruščov, Malenkov, Molotov i šéf tajné policie Lavrentij Berija spíše zosobňují absurdní povahu doby, v níž paranoia nebyla neduhem chorých, ale běžným stavem mysli.

Film Ztratili jsme Stalina rozhodně není groteska, spíše série sarkastických dloubanců, v nichž je mezi roztomilým nekňubou, chladnokrevným vrahem a pragmatickým politikem jen milimetrový rozdíl.

Režisér Iannucci umí rozehrát komedii na hraně parodie, ale včas přibrzdí a ty nejsilnější okamžiky nechá proběhnout jen mimoděk: třeba když Stalinův nástupce Malenkov obsesivně shání tu správnou holčičku, jež pózovala na slavné fotografii se Stalinem, aby po jejím boku navodil dojem politické kontinuity. Po mnohých peripetiích kamera letmo ukáže, jak dívka sice stojí po jeho boku, ale z podhledu ji přes neprůhledné zábradlí balkonu nikdo nemůže vidět.

Divák naopak ve filmu nikdy nevidí onen sovětský lid, jemuž chtějí mocichtiví pohlaváři vládnout, čímž se jen posiluje dojem bizarně abstraktního divadla, kde veškeré intrikaření, vraždění a posílání do gulagů probíhá jen z pochybných rozmarů. Molotov v jedné větě přikyvuje, že bylo třeba se zbavit jeho ženy, a když ji náhle zahlédne mezi dveřmi, okamžitě se k ní radostně má.

Film Ztratili jsme Stalina právě díky podobným momentům vyzdvihuje zámořská kritika coby trefnou satiru univerzálních rozměrů, coby vhodně načasovanou připomínku, že v jakékoliv době a režimu se může politika zvrhnout v nechtěně satirické a přitom nelidské představení. Jen za stěnami Bílého domu nejspíš politici prozatím kolem sebe nestřílí z pistolí hlava nehlava. Právě tady se ovšem paralela poněkud hroutí.

Politická satira by nejspíš neměla mít limity a ironicky zpracovat takové věci, jako jsou hromadné stalinistické popravy, není v tomto kontextu nevhodné. Jen je to nesmírně obtížné. Film občas příliš osciluje mezi touhou držet se - byť v nadsázce a s uměleckou licencí - faktů a snahou o radikální montypythonovskou komedii, v níž se popravuje, jako když se střílí růže na pouti.

Ztratili jsme Stalina

Britská koprodukční komedie, 2017
Režie: Armando Iannucci
Scénář: Armando Iannucci, Ian Martin, David Schneider
Hrají: Steve Buscemi, Jason Isaacs, Olga Kurylenková, Jeffrey Tambor, Simon Russell Beale, Andrea Riseboroughová a další
Premiéra v České republice: 5. 4. 2018

Je to snímek, v němž z každého gagu mrazí, ale v některých pasážích ty divoké skoky mezi civilností a karikaturou zabolí. Jako by na sebe přece jen narážely dva světy, jako by se sovětský režim kapku vzpíral satirickému uchopení v té nejlepší angloamerické tradici.

Stačí však jeden důkaz, že navzdory námitkám film tne do živého. V Rusku je zakázaný, oficiálně kvůli výročí vítězné bitvy u Stalingradu ve druhé světové válce, kdy se nehodí zesměšňovat jednoho ze strůjců tohoto vítězství. Neoficiálně se nabízí spekulace nepříjemné podoby se slavnou Marxovou větou, že historie přichází jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. V Iannucciho snímku však přišly tragédie s fraškou bok po boku, jako nerozlučné sestry.

autor: Tomáš Stejskal | 5. 4. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama