Devětadvacetiletý prozaik má v Česku výjimečnou pozici. Nejde pouze o to, že překlady jeho románů v podání Sáry Vybíralové vydává nakladatelství Paseka krátce po francouzských originálech a hned po nich sahají divadelní soubory. To se literárním hvězdám stává. Nezvyklé bývají recenze a komentáře, které do svých ód vpravují volání po "českém Louisovi".
Hledání tuzemských obdob zahraničních hvězd tradičně pěstuje bulvár. Karel Zich? To byl přece český Elvis. V literární obci ale zpravidla nikdo nepostrádá "českého Kazua Ishigura". Proč právě Louis?
Očividně píše o něčem palčivém: o povaze soudobé chudoby a jejích dopadů na životy nižších vrstev. To jsou témata stále žádanější také v Česku.
Uvědomělé čtenářstvo z center měst už roky přemýšlí, co obyvatele z periferií vede k tolik odlišným politickým sympatiím. Ti kritičtější přitom nevěří pouze na všemocné dezinformace, vydávají se spíš po stopách materiálního nedostatku a absence symbolického uznání. Proto sledujeme nadšení ze sociologických výzkumů, které vrací do hry kategorii sociální třídy, nebo právě Louisových próz. Konečně to někdo dokáže srozumitelně vysvětlit.
Louisovy knihy by snad mohly stačit o sobě, ve své francouzskosti. Vždyť jde o romány a ty mají z podstaty univerzální hodnotu, pro kterou nemusíme usazovat příběhy do našeho kontextu. Protože se ale žánrově prolínají s politickým manifestem či sociologickou studií dnešní Francie, která se od zdejší reality liší, patrně by se hodil "český Louis". Někdo, kdo mistrně přiblíží zkušenost lidí z okraje nikoliv na severovýchodě Francie, spíš severozápadě Čech.
Jak to Louis dělá, že je tak dobrý? Jeho výjimečnost tkví ve schopnosti vyprávět velmi osobní příběhy a současně v nich nechat zaznít něco široce prožívaného - o čem ovšem podstatná část zajištěného čtenářstva přinejlepším pouze tuší.
Nejdřív otec, teď matka
Lev Nikolajevič Tolstoj slavně napsal, že všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém. Louisovy knihy vypovídají něco jiného. V nich i většinu nešťastných rodin něco spojuje - chudoba. Chudoba a s ní propletený třídní, genderový či kulturní útlak, který znepřátelí i příbuzné.
Aby to dokázal, sociologicky jasnozřivému a čím dál empatičtějšímu Louisovi stačí psát pouze o sobě, sourozencích a v posledních dvou knihách zejména o rodičích.
Po kritickém a zároveň láskyplném dopisu Kdo zabil mého otce, který česky vyšel vloni, teď Louis přišel sepsat příběh své matky. Boje a proměny jedné ženy mají stejně jako otcova story sotva přes 100 stran. Stojí proto za společné čtení, a to klidně opakované. Ostatně i autor chce psát stále tentýž příběh, "hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat". Tohle "za" ukazuje jedinečně.
Monique, autorova matka, je celý svůj dospělý život nešťastná. Poprvé otěhotněla v sedmnácti letech, ve dvaceti už měla děti dvě a žila s alkoholikem, kterého nenáviděla. Odešla od něj a našla si jiného, Louisova otce, jenž zpočátku vypadal, že se liší. Dopadlo to ale jako vždy. Pil, urážel ji, a to celé dny, protože většinu času trávil doma. V práci mu na záda spadl náklad, stal se invalidou, a tak rodina "klesla z chudoby rovnou do bídy".
Matčino neštěstí bral Louis za tak samozřejmé, že sám kazil její šťastné chvíle. V noci třeba vstal a šel ji okřiknout, aby vypnula hudbu, kterou pouštěla v těch vzácných chvílích, kdy se uvolnila na večírku. "Byl jsem už tak zvyklý vidět ji doma nešťastnou, že mi štěstí v její tváři připadalo jako něco pohoršujícího, podvod, lež, kterou je třeba co nejrychleji odhalit," píše.
Odcizení
Jejich už tak komplikovaný vztah, jemuž nepomáhá Louisova homosexualita, v obci považovaná za stigma, se zhoršoval. Zatímco od dětství stud za chudobu sdíleli, Louisovo studium na pařížském gymnáziu a později tamní univerzitě je vzdálilo.
V Paříži se chlapec stal členem jiné třídy a, jak zpětně uznává, svou novou příslušnost dával rád na odiv. Vztah matky a syna prodchnul třídní konflikt. "Sociální distance kontaminovala veškeré naše vztahy, že už jsi ve mně viděla jen nástroj třídní agrese, a to mě málem zabilo," vzpomíná Louis na svůj zánět slepého střeva, který mu matka nevěřila, protože v jeho naříkání viděla zhýčkanost vyšších vrstev.
Politicky se tak nacházíme v dnes všeobecně známé situaci. Louisův nový tábor vidí v matčině části společnosti násilné burany, druhá strana zase v obyvatelích Paříže nafoukané měšťáky. Nemusí to ale tak být, ukazuje spisovatel a sociální kritik, který smýšlí ukázkově populisticky. To znamená: obě znepřátelené strany dokáže zahrnout do stejného tábora, ukázat, co mají společného - a pak je postavit proti někomu jinému.
Nejlépe to prokázal v předchozím příběhu svého otce, alkoholika, rasisty a homofoba, kterého nikterak neomlouvá, přesto pro něj s odstupem času nachází pochopení. To roste z kritiky společenských poměrů, jež snímá vinu z beder jednotlivce.
Louis nevěří na všemocnou osobní zodpovědnost, mnohem spíš se zajímá o struktury, které v posledku plodí násilí a bolest. Jakožto autor manifestu, jenž "brousí každou větu, jako by brousil ostří nože", dodává strukturám jména: "Hollande, Valls, El Khormi, Hirsch, Sarkozy, Macron, Bertrand, Chirac. Příběh tvého těla je příběhem těchto jmen: střídala se na něm, aby ho zničila. Příběh tvého těla obžalovává politické dějiny," píše otci, se kterým už nestojí proti sobě, sdílejí společný zápas. S novou politickou perspektivou se mění i názory otce, jenž do té doby za svou bídu vinil uprchlíky a menšiny.
Édouard Louis zároveň není žádný apologeta. Neromantizuje život ani ctnosti sociálně deprivovaných. Chudobu nejlépe opustit, stejně tak patriarchální rodinu. Jeho matce se daří obojí. Po letech bojů se mění. Odchází od otce, díky existenci programu sociálního bydlení si pronajímá vlastní kvartýr, nachází nového partnera a stěhuje se do Paříže. Je šťastná.
Bez větších revolucí
Louisovo psaní v osobně-politickém zápalu ohlašuje jakýsi antihipsterský obrat. Hipster se svým ironickým knírkem, nátělníkem a kšiltovkou Zetor byl kulturní zlodějíček. Vstupoval do světa chudých, jen aby si z něj odnesl lup, kterým se prokáže ve své střední třídě. Ukazoval, jak umně kombinovat nízké a vysoké, aniž by se o nižší třídy skutečně zajímal.
Louisův zájem o chudé je radikálnější. Nepůjčuje si kulturní jednotlivosti, nad kterými by se ironicky šklebil či blahosklonně dojímal. Nezajímají ho nátělníky, ale těla pod nimi, která toho nakonec vypovídají nejvíc. "Celé tvé tělo se měnilo. Smutek z tebe zmizel," píše matce. Právě pozorováním těl, které se prolíná celou jeho tvorbou, přibližuje, jak vypadá život lidí ovládaných druhými, co jej fyzicky formuje. Jaké násilí se za ním skrývá.
Přestože ho mnozí vnímají radikálně, není velký revolucionář. Spíš zdůrazňuje sociálně-demokratické závazky, na něž tradiční levicové strany povětšinou zapomněly. Jde mu o důstojnost pro všechny, pod niž spadají i občasná povyražení. Obrací se na teoretika Ronalda Barthese a jeho touhu užívat si "buržoazní kultury jako určité exotiky". Vzpomíná, jak takovou exotiku s matkou sdíleli při pojídání humra na vrcholu Montparnasské věže.
"Na začátku jsem chtěl tvůj příběh vyprávět jako příběh ženy, ale teď si uvědomuju, že je příběhem bytosti bojující za své právo být ženou, proti neexistenci, kterou na tebe uvalil tvůj život a život s mým otcem," shrnuje matčinu emancipaci.
Její příběh připomíná dvě obyčejné věci, na které patrně dostatečně nemyslíme, když musíme stále vyhlížet české Louise. Každý potřebuje jednak materiální zabezpečení, jednak empatii, která se mění v uznání. Po něm toužíme všichni. Všichni chceme svůj příběh. Násilí ukryté v chudobě by o něj nemělo nikoho připravovat. Vyžaduje to boje, proměny a mnohdy i empatický populismus.
Kniha
Édouard Louis: Boje a proměny jedné ženy
(Přeložila Sára Vybíralová)
Nakladatelství Paseka 2022, 120 stran, 289 korun
