Slepé skvrny máme všichni. Narodili jsme se s nimi. Nemůžeme se jich zbavit. A koneckonců i s nimi vidíme docela uspokojivě.
Slepé skvrny, které Daniel Prokop popisuje v úvodních a nejlepších kapitolách své knihy, jsou však jiné. Chudoba na fyzické i sociální periferii Česka, kastovní a neefektivní vzdělávací systém nebo skrytý rasismus a diskriminace, které v důsledku poškozují všechny - to není nic, co bychom neuměli popsat nebo k čemu bychom neměli data. Jsou to témata, kterým se politici i média často prostě vyhýbají, případně je zlehčují a překrucují.
Snad by bylo přiléhavější nazvat knihu Před čím zavíráme oči. Nebo ještě lépe do ní zařadit kapitolu věnovanou mizerné kvalitě veřejné diskuse a práce novinářů, protože ti jsou hlavním zdrojem "slepých skvrn": seriózní média nedokážou nastolit témata, o kterých by společnost měla vědět a diskutovat. Nebo je nedokážou pojednat poučeně, neutrálně a v kontextu. Nedokážou čtenářům nabídnout správnou proporci a perspektivu.
Daniel Prokop to ilustruje například na obrovském počtu článků, týkajících se uprchlické krize po roce 2015, a jejich poplašného vyznění. Utečenců do Česka dorazilo pramálo, ale novinářům se podařilo vyvolat paniku a vytvořit falešný dojem toho, jak veřejnost tuto otázku vnímá. To otevřelo dveře populistickým politikům a svedlo debatu na scestí radikálních postojů.
"Slepé skvrny" by v tomto ohledu mohla zmenšit kvalitní práce médií. A Prokop právě svou knihou ukazuje, jak má taková publicistika vypadat: psát poučeně, opírat se o fakta, korektně popsat i jiné pozice, než jaké člověk zastává. Kéž poslouží jako vzor.
Oběd zdarma
Čelit chudobě, nevzdělanosti a diskriminaci něco stojí, namítá se často. Nejčastěji platí nebo má platit stát. Zejména pravicoví ekonomové však upozorňují, že žádný oběd není zdarma: že všechno, co jeden dostane od státu, musí zaplatit ten druhý, daňový poplatník. Proto - říká jeden názorový proud - by stát měl přerozdělovat co nejméně.
Daniel Prokop se metafory "oběda zdarma" chápe a na svých datech ukazuje, že platí také v opačném směru. I nebojovat se sociálním vyloučením nás bude stát mnoho peněz, a to jak přímo (zvýšené výplaty dávek, větší potřeba policie, soudů a vězení), tak i nepřímo v podobě ztracené příležitosti.
Kdybychom ze zanedbaných chudých dětí dokázali vychovat řemeslníky nebo programátory, mohli by sami platit daně a pomáhat rozvoji společnosti. Ani oběd nižších daní není zadarmo.
Kdyby si člověk z Prokopovy knihy zapamatoval jen tento postřeh, stálo by čtení za to. Potřebujeme se oprostit od ideologických názorů na přerozdělování. Od myšlení zajatého v extrémech typu "každé přerozdělování je komunismus" versus "třicetikorunový poplatek u lékaře je asociální". Kdybychom si uvědomili, že svoji cenu mají i levicový oběd sociálního státu, i pravicový oběd nízkých daní, začali bychom se ptát, jaká ta cena je, jak ji můžeme snížit a který oběd má lepší chuť nebo větší výživnou hodnotu. A objednávali bychom ten, který nejlépe vyhovuje naší peněžence i žaludku.
O něco slabší částí Prokopovy knihy jsou kratší kapitoly čtvrtá až šestá. Týkají se proměn současné politické scény a nástupu nového populismu, je z nich však cítit, že se autor vzdaluje sociologickým kořenům, že téma je složitější uchopit a více svádí k nálepkování. Když dojde na srovnávání českých a amerických konzervativců, chtělo by to víc přesnosti a pokory.
Místy se tenký filozofický a politologický led pod Prokopem boří. Například píše, že "Isaac Newton a René Descartes svou víru v Boha dokládali tvrzením, že mechanicky perfektní svět, jehož zákony pomáhali odhalovat, předpokládá inteligentního tvůrce, stejně jako fungující hodinky předpokládají existenci hodináře. Až minulá dvě století ukázala, že hodinář může být slepý a říkat si evoluce."
Perfektní mechanické zákony, jimiž se Newton a Descartes zaobírali, ovšem podle všeho nevznikly evolucí, nebo přinejmenším ne takovou, o jaké v posledních dvou stoletích mluvili Darwin a jeho následovníci - ta se týká jen živých bytostí, nikoli zákonitostí našeho světa. Důvod, proč jsou mechanické zákony vesmíru tak krásné a přesně takové, jaké jsme je našli, zůstává záhadou dnes stejně jako v dobách Newtonových.
Kvantifikovat nejistotu
Poslední sedmá kapitola do knihy tematicky příliš nezapadá, i když je poučná pro zájemce o politiku. Pojednává vznik kvantitativních sociologických a politologických výzkumů, což je činnost, při které se veřejnost sociologům nejčastěji dívá pod ruce a která může mít nepřímý dopad na výsledky voleb, pokud se partaj ve výzkumech například ocitne pod hranicí volitelnosti.
Daniel Prokop mnoho výzkumů sám organizoval. Poučeně vypráví, jak se dělají a jak může dojít k chybě. Nenapsal samozřejmě učebnici metodologie. Řada důležitých věcí není zmíněna vůbec nebo jen zjednodušeně. Nabízí to ale zajímavý vhled do myšlení současných výzkumníků a vysvětlení, proč se předpovědi občas mýlí.
V této souvislosti je nutné bránit Nata Silvera, jehož práci kniha v poslední kapitole zmiňuje. Silver je analytik, který na svém webu FiveThirtyEight shrnuje výsledky amerických politických průzkumů a snaží se předpovědět, kdo vyhraje příští volby. Někdy se mu to povede skvěle, před posledními prezidentskými volbami v roce 2016 ale Donaldu Trumpovi dával jen asi 25 %, zatímco Hillary Clintonové 75 % pravděpodobnost výhry.
Byl lepší než většina agregátorů dat, přesto vítěze neodhadl. Daniel Prokop zřejmě bere Silvera jako jednookého krále mezi slepými, ale stejně jako mnoho lidí předtím se o něho otírá: Trump se stal prezidentem, ačkoli mu "dávali maximálně pětadvacetiprocentní šanci", píše.
Na to musí analytik namítnout: jestliže nastane něco, co má pětadvacetiprocentní pravděpodobnost, není to nic výjimečného, nad čím bychom se měli pozastavovat. Přinejmenším ne víc, než že se nějakým rodičům narodí dvě děvčata po sobě nebo že za týden touto dobou bude pršet. Poměr 25 : 75 vyjadřuje poměrně vysokou míru nejistoty s tím, že obě možnosti mohou snadno nastat.
Silverovu tehdejší predikci je potřeba číst jako "výzkumná data poněkud upřednostňují Hillary Clintonovou, ale souboj je tak těsný, že neumožňují předem říct, kdo vyhraje". Přínos této zdánlivě neurčité informace není dobré podceňovat. Kdo se podle ní řídil, mohl si vsadit a vyhrát slušnou sumu peněz. Silverovi je zač tleskat: kvantifikovat nejistotu je mnohem užitečnější než předstírat jistotu.
Odstraňovat slepé skvrny
Nejistot v sociální oblasti najdeme víc, než si uvědomuje i Daniel Prokop. Přesto napsal dobrou, užitečnou knihu. Zejména její úvodní tři kapitoly by měly být povinnou četbou novinářů i politiků: aby si uvědomili rozsah a dosah problémů, jako je exekuční dluhové otroctví, diskriminace menšin, nízká vzdělanostní mobilita nebo úpadek periferií.
Sociologové se často přou, jak moc má být sociální vědec angažovaný, aniž by ztratil nezávislost a odstup, což jsou základní předpoklady vědecké práce.
Prokopova kniha v tomto směru ukazuje dobré řešení: nestát se aktivistou, nepřehánět a neagitovat, ale ani před čtenářem nezatajovat své přesvědčení a hodnoty. A hlavně: ukazovat problémy, informovat a dodávat fakta - čili odstraňovat slepé skvrny v zorném poli společenské diskuse.
Autor je sociolog a bankovní analytik Moneta Money Bank, přednáší sociologii náboženství na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Daniel Prokop: Slepé skvrny
Nakladatelství Host 2020, 256 stran, 329 korun.
