Pojem Interhelpo dnes něco řekne málokomu. Čtenář pamětí Alexandra Dubčeka si možná vzpomene, že budoucí vůdce pražského jara prožil dětství právě v této československé vystěhovalecké komuně v dnešním Biškeku.
Historii Interhelpa v roce 2008 zmapoval dokumentarista a novinář Jaromír Marek televizním dokumentem Interhelpo - Historie jedné iluze. Nyní téma zpracoval knižně, přičemž se mohl opřít o řadu materiálů, které se do hodinového pořadu nevešly.
Marek měl to štěstí, že ještě zachytil poslední žijící svědky, kteří do Interhelpa přišli jako děti. V knize vydané nakladatelstvím Host využívá mnoho dobových dokumentů, jež sesbíral v Česku, na Slovensku i přímo v Kyrgyzstánu. Přestože se úzkostlivě drží ověřených faktů a nenechává se unést emocemi, jeho práce je čtivou historickou reportáží.
Interhelpo, založené jako družstvo v listopadu 1924 v Žilině, vzniklo coby produkt bídy, která panovala v tehdejším Československu. Hlavní roli při tom sehrál Rudolf Mareček, komunistický dobrodruh a nadšený propagátor reformované verze jazyku esperanta známé jako ido. Za první světové války pobýval v ruské Střední Asii a za revoluce se přidal k bolševikům. Po návratu do Československa pod pláštíkem cestopisných přednášek agitoval pro vystěhovalectví do Kyrgyzstánu, který líčil jako ráj na zemi.
Marečkově propagandě naletěly stovky Čechů, Slováků, ale také Maďarů, Rusínů a Němců, často členů či sympatizantů komunistické strany. Neváhali prodat veškerý majetek a z utržených peněz zakoupit členský podíl v družstvu, jenž vyšel na tehdy vysokou sumu 5000 korun.
První vlak se 117 členy družstva a jejich 186 rodinnými příslušníky vyrazil ze Žiliny 29. března 1925. Ten, který celou věc zorganizoval, ale chyběl. Prý proto, že neobdržel pas. Podle autorem citovaných archivních dokumentů však Mareček pas získal, takže jeho jednání je nadále plné otazníků. Zejména není jasné, zda byl přímým agentem Moskvy, nebo pouze podvodníkem, který využil situace a kontaktů.
Po pěti týdnech a 7000 kilometrech vystěhovalci dorazili do tehdejšího Pišpeku, kde železnice končila. Místo sadů plných granátových jablek v bukolické krajině, o které jim vyprávěl Mareček, našli jen vyprahlou step, kočovníky žijící v jurtách a pár primitivních baráků. Není divu, že hned po příjezdu se několik rodin rozhodlo vrátit, v dalších letech je následovaly stovky lidí. Zpět do Československa ale přijížděly už jako žebráci, protože družstvo jim nikdy nevrátilo členské podíly ani další investice vložené do projektu.
Extrémní klimatické podmínky, epidemie tyfu a malárie, nedostatek potravin a neexistující lékařská péče vedly k tomu, že v prvních měsících zemřely skoro všechny děti mladší tří let - do konce prvního roku jich rodiče pohřbili na třicet. Rok pohrom uzavřel v květnu 1926 požár, který zničil všechny dílny, jež přistěhovalci vybudovali. Jen díky příjezdu druhého velkého transportu s dalšími 600 lidmi z Československa se komunita nerozpadla.
Přestože mezi imigranty byli jen řemeslníci a rolníci, Interhelpo se stalo průkopníkem technického pokroku v oblasti, kde v té době panovaly středověké poměry. Již v září 1925 osadníci spustili dovezený generátor a rozsvítili vůbec první žárovku v Kyrgyzii. O necelé dva roky později uvedli do provozu textilní továrnu, která používala vyřazené stroje nakoupené v Československu za cenu šrotu - ty pak na místě fungovaly minimálně do 60. let.
Členům družstva se podařilo vybudovat domky, které zajišťovaly alespoň trochu důstojné bydlení, a situace se stabilizovala. Zároveň začalo družstvo za členy přijímat i místní občany, což vedlo k pozvolné sovětizaci, manifestované třeba tím, že hlavním komunikačním jazykem se stala ruština.
Ve třicátých letech již měli Rusové a Kyrgyzové většinu v družstvu a sovětský stát nad ním přebíral stále větší kontrolu. Mnoho původních členů, mezi nimi i manželé Dubčekovi se dvěma syny, se vrátilo do vlasti. Kdo tak neučinil a přijal sovětské občanství, ocitl se ve druhé polovině 30. let v pasti, z níž nebylo úniku.
Podle autora v roce 1938 působilo v Interhelpu již jen 74 původních osadníků z Československa. Stalinský teror je zasáhl tvrdě: 19 osob včetně někdejšího předsedy družstva Donáta Láníčka bylo odsouzeno k smrti a popraveno, další skončili v gulagu nebo na nucených pracích. Po vypuknutí druhé světové války perzekuce ještě zesílila, někteří družstevníci se jí vyhnuli vstupem do armády Ludvíka Svobody. Na konci roku 1943 došlo ke konečné likvidaci družstva.
Do vlasti se bývalí členové Interhelpa vraceli i po skončení konfliktu, i když ti, kdo získali sovětské občanství, měli s přesídlením problémy. Podle Jaromíra Marka žije dnes v Biškeku, který je metropolí nezávislého Kyrgyzstánu, na 500 lidí s československými kořeny. Česky však už neumí nikdo.
Komunistickou propagandou vyvolaný sen po šťastném životě ve společnosti, kde si budou všichni rovni, se ukázal jako chiméra. Většině rodin, které vytvořily komunitu Interhelpo, přinesl pobyt v Sovětském svazu jen utrpení a bídu.
Kniha
Jaromír Marek: Interhelpo - Tragický příběh československých osadník v Sovětském svazu
Nakladatelství Host 2020, 327 stran, 349 korun.
