Soubor studií poněkud odtažitě nazvaný K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948-1989 vydalo nakladatelství Torst.
Machovec se specializuje na okruh kolem literáta Egona Bondyho: nesourodou skupinu tvůrců od Bohumila Hrabala přes rockera Milana Hlavsu, básníka a balonového letce Iva Vodseďálka až po excentrické, sebedestruktivní písňové textaře. Ti starší začali psát již koncem 40. let, druhá vlna undergroundu přišla v období normalizace. Protože publikovat mohli většinou jen neoficiálně, tedy v samizdatu, širší veřejnost se s jejich prací seznámila až po roce 1989.
Od tehdejších děl nelze odmyslet represe, význam kulturní úzce souvisel s významem politickým. Nebýt absurdního tažení komunistů proti kapele The Plastic People of the Universe, která našla svůj výraz zhudebněnými texty Egona Bondyho, mohla to být sestava splývající s ostatními, dnes již leckdy zapomenutými alternativci z téže doby.
Odpor moci vůči muzice, jež je pro ni nesrozumitelná, roku 1976 vyvolal pobouření také mezi intelektuály a disidenty undergroundovou hudbou nedotčenými. Zatčení a následný proces s Plastiky představoval roznětku, z níž vznikla Charta 77. K psychedelické hudbě nebo jejím interpretům se vyjadřovali i univerzitní profesoři Jan Patočka či Václav Černý, našel si k ní cestu Václav Havel. Bylo jim jasné, že boj za Plastiky je bojem za všechny.
Ideální kulturní líheň
Nebýt perzekuce, mohli dnes upadnout do zapomnění i pro alternativní kulturu tak zásadní autoři jako Ivo Vodseďálek a Pavel Zajíček. Ostatně, že je vlivný aktivista a autor důležitých prohlášení Ivan Martin Jirous také mimořádný básník, se širší publikum dozvědělo až později, v neblahých souvislostech s jeho uvězněním.
Z knihy Martina Machovce vyvstává pocit, že česká undergroundová kultura byla poměrně malým "ghettem", v němž kolují stále tatáž jména. Nicméně ghettem důležitým politicky i umělecky. Zejména v první fázi drželo při sobě. Protože jeho členové tvořili mimo oficiální struktury, vyjadřovali se svobodně. I proto Machovec píše o "paradoxně ideálním kulturním ghettu".
Normálně by takovým tvůrcům mělo chybět začlenění do ostatních složek "kulturního provozu": soutěž s ostatními publikovanými autory, práce s vydavatelským editorem, reflexe literární kritiky. Za normalizace však byly všechny tyto procesy natolik pokřivené, že autoři z undergroundu o nic důležitého nepřicházeli.
Nepsali jen tak do šuplíku - publikovali v samizdatu, což byly nejčastěji strojopisné opisy děl přiřazené k některé z mnoha edic. Později se díla rozmnožovala i na tehdy přísně hlídaných kopírkách. Dostat do ruky text zakázaného autora nejčastěji znamenalo číst špatně čitelná slova na tenkém průklepovém papíru, který byl svázaný do knihy či sešitu a koloval v úzkém okruhu. Dnes to zní šíleně, ale za přepisování a držení takových knih byli mnozí souzeni a uvězněni.
Pětašedesátiletý Martin Machovec je pro mapování této oblasti zásadní. S většinou protagonistů se znal osobně, jako badatel se věnuje především dílu Egona Bondyho, jehož sebrané básnické spisy připravil coby editor.
Slovo interpretace v názvu Machovcovy novinky nicméně mate. Velká část textů je spíše literárněhistorických než kritických. Například hutný první esej Od avantgardy přes podzemí do undergroundu zahltí čtenáře jmény, názvy a údaji, až se čte spíše jako encyklopedické heslo. Autor toho tolik ví a tolik chce sdělit, že vytváří mnohařádková rozvitá souvětí s četnými vsuvkami, aby na nic nezapomněl, o rozbujelém aparátu poznámek pod čarou nemluvě.
Takový text je víc k praktickému užitku než k potěše z četby a nalézání souvislostí. Kontext a interpretace najdeme spíše v kratších příspěvcích, například o náboženských motivech v Bondyho antiutopistickém románu Invalidní sourozenci z roku 1974.
Celá komunita se často označovala pojmy spojenými s odloučeností od většinové společnosti. Nejčastěji to byly obměny slova barbar či právě varianty na pojem "invalidní". To druhé mohlo souviset s tím, že se lidé z undergroundu často pokoušeli vyhnout pravidlům či povinnostem hospitalizací v ústavech pro duševně choré, jindy do nich ovšem byli zavíráni proti své vůli.
Nabízejí se také paralely s přírodními, tribálními komunitami, od nichž se možná odvinul název kapely The Primitives Group, či motiv divocha z Huxleyovy antiutopie Překrásný nový svět.
Bondy věští konec SSSR
Na menší ploše se ale Martin Machovec vyjadřuje energicky, pln osobního zaujetí a silných postojů. Nezůstává u "nestranných" interpretací, ostatně těžko být chladně analytický u textů vzpírajících se akademické vážnosti - viz rozbor "shody motivu ho*na (ve smyslu nicoty)" u Bohumila Hrabala a Egona Bondyho. Fekální motivy v undergroundové tvorbě najdeme často. Jirous je vysvětloval citací z knihy Bomb Culture od Jeffa Nuttalla: že underground charakterizuje rozchod s křesťanskou konvencí, kde "lidé nese*ou, ne*čijí, ne*oustají".
Machovcův vztah k dnešku odhaluje zmínka o Bondyho antihororech Příšerné příběhy z roku 1976. Tyto povídky psané pro dcery zakázaného kritika Jana Lopatky podle literárního historika zachytily malostranskou idylu kontrastující "s dnešními zcela nefiktivními hrůzami, kdy vylidněné prostory historické Prahy jsou téměř bez výjimky ovládány zahraničními mafiánskými a gangsterskými podniky". Zdá se, že i Martinu Machovcovi by bylo bývalo lépe ve veselém ghettu undergroundu než v drásavé realitě kapitalismu.
K současné popkultuře projevuje nižší toleranci než Ivan Martin Jirous, dokud směl publikovat. Když se Machovec věnuje povídkám dříve undergroundového autora skrytého za přezdívkou Homeless & Hungry, které tvoří postmoderní koláže situací spojených s hrdiny americké popkultury, píše téměř pohrdavě o "umělosti a přeludnosti ‚pop-hrdinů‘ a celé populární kvazikultury", která je podle něj kulturou parazitickou. Že na nás dnes "pomrkává z každého mobilního telefonu velkoměstských slečinek", bere jako nutné zlo.
Poměrně podrobně pojednává o typologii samizdatu, jemuž se před čtyřmi roky věnovala obří monografie Michala Přibáně a kolektivu autorů nazvaná Český literární samizdat: 1949-1989. Machovec už ale nevěnuje dost prostoru otázce, jak samizdat definovat. Pojem zřejmě poprvé použil sovětský spisovatel Nikolaj Glazkov v roce 1953 pro publikace vydávané vlastním nákladem.
Podle Machovce potřeboval samizdat nějakou formu útlaku, nemohl existovat bez totalitního zřízení. Do takové definice však spadají i autorem opomíjené zájmové publikace z šedé zóny, ani povolené, ani zakázané. Samizdat bývá spojován se zeměmi bývalého východního bloku. Jak ale nazývat texty vznikající mimo tuto geografickou nebo časovou zónu, třeba erotické tisky, jejichž vydání bránily dobové zákony o morálce?
Přesto Machovec upozorňuje na mnoho důležitých jevů. Častým motivem je apokalyptičnost undergroundové poezie i prózy. Bylo by zajímavé srovnat ji se současnou vlnou dystopické literatury, často určené mladým lidem.
V undergroundu 70. let to ovšem nebyla forma science fiction, spíše jakási punková předtucha "no future", na straně druhé pak i radostná vize možného života po všeobecném rozpadu. Machovec v tom spatřuje možná největší přínos undergroundu české literatuře.
V poezii Egona Bondyho najdeme různé vizionářské texty, například roku 1971 věštil, že "Sovětský svaz nepřežije osmdesátá léta". Zato chybí zmínka o jeho novele Nepovídka, která také ukazuje konec civilizace a návrat k prvobytně pospolnému životu po atomové katastrofě. Apokalyptická témata nalezneme rovněž v dalších Machovcem nezmiňovaných samizdatových prózách, kupříkladu kafkovské povídce Malomocní od Ivana Klímy z roku 1974.
V novince Martina Machovce vyvstává český kulturní underground jako barvitější společenství, než se někdy může zdát. Upozorňuje třeba na spojitost mezi hudebním undergroundem a akčním uměním: spousta muzikantů byla zároveň zručnými spisovateli, spoluzakladatel kapely Umělá hmota Josef Vondruška se později věnoval kolážím, vícekrát je zmíněn vliv univerzálně tvůrčího Milana Knížáka a jeho uskupení Aktual. Popis undergroundu také vyžaduje všestranného autora. Martin Machovec jím naštěstí je.
Kniha
Martin Machovec: K interpretaci české podzemní a undergroundové literatury 1948-1989
Nakladatelství Torst 2021, 536 stran, 448 korun.
