Maminka na amfetaminech. Američanka s českou stopou píše o mateřství a kariéře

Tereza Matějčková Tereza Matějčková
12. 8. 2020 17:45
Byla zatčena za zneužití nezletilé. Foťák jí přirostl k ruce ještě v době, kdy nebyl součástí chytrého telefonu. Mnohým se zdálo, že fotky má radši než vlastní dceru. Tu předhodila veřejnosti dříve, než tomu dítě mohlo rozumět. To dítě na fotografiích navíc bylo nahé.
Jsou padesátá léta a Lillian Prestonová je začínající fotografka v Americe.
Jsou padesátá léta a Lillian Prestonová je začínající fotografka v Americe. | Foto: Odeon

Nelegální potrat absolvovala dvakrát. S rodiči roky nekomunikovala. Kontakt navázala, až když onemocněla rakovinou. Tehdy si uvědomila, že dlouhou léčbu ani smrt sama s dospívající dcerou nezvládne. Umírala s foťákem v ruce. Na posledních fotkách je holohlavá žena s bolestivým šklebem. A taky jedna z nejlepších fotografů 20. století.

Jsou padesátá léta a Lillian Prestonová je začínající fotografka v Americe. Především je ale hlavní fiktivní postavou románu Pastva pro oči od Myly Goldbergové, americké hudebnice a prozaičky. V češtině jí teď vyšla první kniha, sama však Čechy zná z pobytu v roce 1993 a Praze věnovala knižní eseje Time’s Magpie: A Walk in Prague.

V protagonistce jejího nového románu, který se objevil v užších nominacích na National Book Critics Circle Award, se alespoň zčásti setkáváme také s Goldbergovou. Literární podobu propůjčila vlastnímu tápání v otázce, jak být dobrou matkou svým dvěma dcerám a přitom se nevzdat ambicí. Kniha však otázku klade ještě naléhavěji: co když to, co děláte, není práce, ale poslání? Nemáte pak povinnost rozhodnout se proti mateřství?

Možná. Jenže pak stejně otěhotníte a v padesátých letech jsou potraty v Americe nelegální. Kdybyste byla Lillian, přesto na potrat půjdete. Lékaři je dělají načerno, obnáší to obrovské riziko pro ženu i doktora a rozhodně to není zadarmo. Jenže jste-li Lillian, pak ani poslání není správné slovo pro to, co vámi cloumá. Spíše je to nenasytný pud. Tak na potrat jdete, i když si nemůžete být jistá, že přežijete.

Když otěhotníte podruhé, to martyrium, které vás minule přivedlo na fyzickou, psychickou a finanční mizinu, znovu zažít nechcete. Navíc jedno dítě? To zvládnete - i když jste bez partnera a jediné, co chcete, je fotit.

Pohledem osamocených žen

"Zvládnout to" má mnoho podob. Lillian svou roli zvládne, ale za cenu, že bere amfetaminy. Dexedrin, láskyplně zvaný "dexík", jí umožňuje pracovat také v noci. Sice se zničeným zdravím, vyhublá a jen s pár hodinami spánku denně, ale jde to. Až na jednu věc. Jakmile si dcera Samantha uvědomí, jakou roli hraje v matčině poslání, začne ji nenávidět.

Autorka románu Myla Goldbergová.
Autorka románu Myla Goldbergová. | Foto: Wylie Agency

Lillian ve čtyřiceti umírá na rakovinu a Samantha se s ní nepřijde rozloučit. Nahé fotky sice dceři způsobily tak velké trauma, až se ve škole začala pomočovat, ale její největší bolestí zůstane, že se s matkou nerozloučila.

Román Myly Goldbergové je pozoruhodný již výstavbou. Za Lillian hovoří její fotografie, které však čtenář nevidí, ale čte. Kniha je totiž katalogem k výstavě, která se koná po fotografčině smrti. Fotky popisuje dcera a popisy jsou prokládány deníkem Lillian Prestonové i vzpomínkami jejích partnerů či přítelkyň.

Nejedná se však jen o intimní portrét. Autorka vykresluje plastický obraz Ameriky padesátých a šedesátých let, aniž by vyprávěla o událostech, které hýbaly dobou. Svět ukazuje z perspektivy osamocených žen a jejich bojů o sebeurčení. Tyto ženy nepojí solidarita, ale bolest těch, které ví, že jdou proti všemu, co společnost uznává.

Tvrdit, že se jedná o obžalobu lidí topících se ve stereotypech, by přesto bylo laciné. Matka na "dexíku" vystavující svou nahou dceru v galerii stěží najde porozumění u sebeliberálnější společnosti. Ale my jsme v Americe padesátých let, a jak říká fotografka o své matce: "Nejde jí na rozum, že žena může vychovávat sama dítě, aniž by umřela hlady nebo hanbou."

Lillian si nejspíš nemohla pomoct - tak moc byla vláčena touhou fotit. Ani její matka si nejspíš nemohla pomoct - tak moc byla přesvědčená, že dítě má vyrůstat v rodině a s jiným typem péče.

Nezasahovat, nepřekážet

"Chci dělat okna," říká Lillian v začátcích příběhu. Vůle, s níž se řítí životem jako dravec, se tváří v tvář fotografovanému objektu zastavuje a mizí. Lidé na ulicích často netuší, že je Lillian fotí. Jedině tak lze podle ní udělat dobrou fotku. Nezasahovat, nepřekážet a nechat druhého, aby se ukázal.

Když fotí, musí ztišit vůli, aby byla na okamžik oknem, které postihuje něco víc než jen otisk jí samé, její touhy a jejího rozpoložení. Je to klišé: chce zobrazit pravdu. V tom případě jí nezbývá než se řítit životem jako zběsilá a ve správnou chvíli znehybnět, aby nepřekážela sobě ani druhému.

Metaforou pro její umění je temná komora. V ní Lillian neustále mizí - dceři, rodičům, partnerům, kamarádkám. Její život temný není, i když houževnatost a vyčerpanost na čtenáře dolehne. Vše, co se Lillian děje, se děje proto, jaká je, ne proto, že by činila špatná rozhodnutí. Kamkoli vstoupí, rozevře se kolem ní samota. Nedokáže být s nikým než se svými fotkami a s těmi, se kterými být umí, je jen prostřednictvím fotografií.

Neznamená to, že by nedokázala milovat. Dceru Samanthu miluje jako každá matka. Jen má tu zvláštnost, že jí hýbe ještě mocnější láska, která tu vůči dceři ani neumenšuje ani nevytlačuje, ale proměňuje. Vášeň pro fotografii přeměnila Lillian ve ztělesnění samoty. Vše, co dělala a cítila, neslo pečeť této samoty, která byla rubem její lásky k umění.

Když podstoupila druhý nelegální potrat, byla již matkou a ze zákroku se dlouho léčila. Vznikla tak fotka, která obletěla Ameriku. Jmenovala se Maminka je nemocná. Je na ní vidět část ženského těla, krvavý flek na prostěradle a polonahé dítě, které nese sklenici mléka k posteli.

Pro Lillian focení nebylo způsobem, jak něco zachytit, ale jak komunikovat s dcerou. Ráno šly fotit, Samantha buď v kočárku, nebo už po svých, následovala péče o domácnost a dceru, pak zas focení, často na dětském hřišti, a v noci práce v temné komoře. Ta skandální fotka tak představovala přirozenou součást jejich života. Maminka byla nemocná, a kdyby se přestalo fotit, ještě by se jí přihoršilo.

Myla Goldbergová roku 2007 na Brooklynském knižním festivalu.
Myla Goldbergová roku 2007 na Brooklynském knižním festivalu. | Foto: Wikimedia Commons - David Shankbone (CC BY-SA 3.0)

Jak k tomu přijde dítě

Jenže Lillian tu fotku vystaví v galerii, skončí v detenčním zařízení a čelí žalobě za zneužití nezletilé. Spolužáci Samanthu šikanují a ta se začne tak bát vlastní nahoty, že se i doma ve vaně koupá v plavkách. Matka s dcerou se stěhují, dcera se přejmenuje a matce zakazuje, aby ji dál fotila. Lillian poslechne a Samanthu už zpodobuje jen v duchu. Prsty mačká spoušť, ale foťák v ruce nedrží. Fotka nazvaná Maminka je nemocná hraje stěžejní roli v rozsudku Nejvyššího soudu, který oznámí, že něco může být označeno za obscénní a autor stíhán jen za předpokladu, že výjev nemá uměleckou hodnotu.

Kdybychom si přečetli jen popisy jejích děl, v Lillian bychom asi viděli výjimečnou a odvážnou umělkyni. Kdybychom se zaměřili na výpovědi přátel a bývalých partnerů, usoudili bychom, že žila na hranici fyzického i psychického zhroucení. Patrně bychom také vyzdvihli její tvrdost a možná dodali, že díky ní unesla svou přecitlivělost. Kdybychom četli jen Lillianin deník, získali bychom dojem přecitlivělého člověka, který zápolí s příliš velkým talentem, a přitom touží být tou nejlepší matkou.

Obal románu Pastva pro oči.
Obal románu Pastva pro oči. | Foto: Odeon

Pravda však není průsečíkem hledisek. Hlediska se vylučují. Lillian by mohla být lepší matkou, kdyby tolik nefotila, ale to by nebyla Lillian. Měla tedy rezignovat na mateřství a Samanthu neporodit, nebo ji dát k adopci? Jenže ani v tom případě by Lillian nebyla Lillian. Jak sama píše: mateřství z ní udělalo lepšího člověka a lepší člověk je lepším fotografem.

Jak k tomu ale přijde dítě? Asi stejně jako Lillian přišla k sobě, člověku, který má možná příliš velký talent. Jsme svobodně určeni k tomu, abychom se stali tím, kým jsme. Většina to nedokáže, Lillian ano a odskákalo to hodně lidí, hlavně ona sama.

Kniha Myly Goldbergové neodpovídá na to, jak se vypořádat s osudem samoživitelky ani jak skloubit umění s mateřstvím. Spíše čtenáře zraní popsanou trýzní, samotou i často nenaplněnou touhou po kráse. Také ukazuje, jaké to mohlo být, kdyby byl člověk geniální. Třeba takhle: "Lilly bylo čtyřicet a nebyla připravená zemřít; ale když už musela, hodlala umřít při práci."

Kniha je nakonec oknem svého druhu: oknem do světa nesmířeného člověka. Zemřít nesmířen je výkon - spočívá ve schopnosti neutišit hlad, i když ten člověka stravuje. Lillian se fotí do posledních chvil. Její tvář postupně tuhne, ale ani poslední podobě se nepoddá. Odhodí ji.

A co dál? Do příběhu se vrací dcera. O matčině smrti se dozví až za nějakou dobu, takže se ani nezúčastní pohřbu. Místo toho se ujme výstavy, pro niž sepíše katalog, který teď čtenář drží v ruce. Na fotkách se to hemží dětmi. Nejsou opuštěné, ale vždycky samy. I tohle z toho okna vidíme: jsme dětmi. Nejsme opuštěné, ale vždycky samy.

Myla Goldberg: Pastva pro oči

(Přeložila Jana Kunová)
Nakladatelství Odeon, 2020, 352 stran, 379 korun

 

Právě se děje

před 24 minutami

Při požáru bytu v panelovém domě v Praze 10 dnes odpoledne zemřel jeden člověk, další je zraněný. Hasiči evakuovali z domu 22 lidí.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Po nálezu dalších tří těl stoupla bilance obětí výbuchu v Leverkusenu na pět

Po úterním výbuchu v chemickém průmyslovém areálu v Leverkusenu byla ve čtvrtek nalezena v troskách další tři těla. Havárie má tak již celkem pět potvrzených obětí. Dvě osoby se nadále pohřešují, uvedla s odvoláním na policii a prokuraturu agentura DPA.

V úterý dopoledne vybuchly skladovací nádrže s ředidly ve spalovně nebezpečného odpadu, která je součástí rozsáhlého průmyslového areálu u města Leverkusen ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko. Následně propukl požár, jehož uhašení trvalo přes tři hodiny.

Příčiny výbuchu, který zranil 31 lidí, jsou nadále předmětem vyšetřování. Nad areálem a přilehlým okolím se vznášel velký černý mrak, který podle úřadů obsahoval také jedovaté látky v dosud neznámé koncentraci. Již ve středu představitel firmy Currenta, která areál spravuje, uvedl, že všichni pohřešovaní jsou nejspíše po smrti.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Sagan po sezoně skončí v týmu Bora-hansgrohe

Trojnásobný mistr světa v silniční cyklistice Slovák Peter Sagan po sezoně skončí v týmu Bora-hansgrohe, za který závodí od roku 2017. Německá stáj to dnes oznámila na svém webu. Podle serveru Cyclingnews by měl Sagan zamířit do francouzského kontinentálního týmu TotalEnergies společně s řadou dosavadních kolegů.

V Boře skončí i jeho bratr Juraj, další Slovák Erik Baška, Polák Maciej Bodnar, Ital Daniel Oss a Němci Rüdiger Selig, Andreas Schillinger, Michael Schwarzmann a Pascal Ackermann. Ten má přestoupit do elitní stáje SAE Team Emirates.

Jednatřicetiletý Sagan během angažmá v německém týmu získal dva ze svých sedmi zelených trikotů pro vítěze bodovací soutěže na Tour de France. Letos bodovací soutěž ovládl poprvé i na Giru d'Italia. Světový titul získal v letech 2015 až 2017.

před 1 hodinou

Srbsko, Severní Makedonie a Albánie zruší vzájemné hraniční kontroly. Vznikne minischengen

Srbsko, Severní Makedonie a Albánie chtějí od roku 2023 zrušit vzájemné hraniční kontroly. Na schůzce lídrů těchto tří zemí ve Skopje týkající se regionální iniciativy takzvaného minischengenu to uvedl srbský prezident Aleksandar Vučić.

"Na setkání ve Skopje bylo domluveno, že od 1. ledna 2023 budou zrušeny hraniční kontroly mezi Srbskem, Severní Makedonií a Albánií," řekl podle srbských médií Vučić na hospodářském fóru v severomakedonské metropoli. V této souvislosti byly podepsány tři smlouvy, které mají pohyb v rámci tří signatářských zemí usnadnit.

S iniciativou balkánského minischengenu, kterou z mezinárodních hráčů podporují zejména Spojené státy, přišli Vučič, albánský premiér Edi Rama a jeho severomakedonský protějšek Zoran Zaev v říjnu 2019. Její cíl je zjednodušit život občanů a povzbudit hospodářský růst. Inspirací pro iniciativu je podle nich EU a její čtyři základní svobody pohybu - lidí, zboží, kapitálu a služeb.

Zdroj: ČTK
Další zprávy