Vítězové nejznámějších českých knižních cen Magnesia Litera, udílených od roku 2002, budou oznámeni 7. dubna na Nové scéně Národního divadla, opět před kamerami České televize a znovu v kategoriích od poezie přes naučnou a dětskou literaturu až po nakladatelský čin.

Petr Čornej je za monografii o Janu Žižkovi nominován v kategorii pro naučnou literaturu. | Foto: ČTK

Bez nominací zůstávají Kosmas Cena čtenářů, v níž lze tipovat úspěch aktuálně nejžádanější české autorky Aleny Mornštajnové, a především hlavní Kniha roku. O ní rozhodne přes 300 lidí z branže a favorita těžko hádat. Mohla by jím být rozsáhlá monografie o Janu Žižkovi, kterou historik Petr Čornej připravoval 16 roků a už s ní uspěl v anketě Kniha roku Lidových novin. Nebo Aleš Palán s titulem Jako v nebi, jenže jinak, volně navazujícím na bestseller o šumavských samotářích.

Nejtěžší rozhodování čeká porotce Litery za prózu, kteří jako jediní vybírají ne ze tří, ale šesti nominovaných. Nevešla se mezi ně loňská díla Michala Ajvaze, Biancy Bellové a Miloše Urbana ani próza vydaná pod pseudonymem A. Gravensteen.

Nominace naopak obdrželi osmdesátiletý Jiří Kratochvil za Lišku v dámu, postmoderně prolínající příběh estébáka z 50. let minulého století s fantaskní linií, nebo Veronika Bendová za prózu Vytěženej kraj. "Jejím hlavním hrdinou není některá z postav, ale podivně ponurý kraj severních Čech, který má specifický lokální kolorit a Bendová jej dokázala velice pěkně postihnout ve vizuálním i verbálním vyjádření," shrnul předseda poroty a literární kritik Petr A. Bílek, když nominace ve středu před polednem představil.

Dále mohou uspět románový debut novináře Štěpána Kučery jménem Projekt Gilgameš, který do současnosti vplétá jeden z nejstarších lidských mýtů a s ním mytické vidění světa, novinky Davida Zábranského či Michala Vrby a právě Možnosti milostného románu od Jana Němce. Přičemž kdyby se Litera udílela za emoce, Němec má vyhráno. Žádná česká próza v poslední době nevyvolala tak intenzivní a rozporuplné reakce.

Kniha, které se od zářijového vydání prodalo přes 5000 výtisků, představuje v Česku zřídka vídaný typ textu, spíš "projekt". Jen na povrchu je to román o pětiletém soužití mladého Jana a ještě mladší Niny, kteří se poznají, zamilují, rozejdou, znovu sejdou a zase jdou od sebe. Chvíli bydlí sami, pak spolu. Provozují kavárnu, jezdí do zahraničí. Jeden nechá školy, druhý s ní zápasí. Hledají se, hádají, milují, přibližují a vzdalují.

Co je důležitější: paralelně s tím román reflektuje, jak se takový román píše, a nadto se vydává za totální autobiografii. Seč může, protagonista Jan Němec se všemi znaky ztotožňuje s autorem knihy Janem Němcem a vyjevuje své přednosti, neduhy, sny nebo erotické zážitky.

Jan Němec na loňském Festivalu spisovatelů Praha. | Foto: Tereza Kunderová/PWF

Osmatřicetiletý brněnský rodák je ambiciózní mladý muž, jenž věří, že psaním o sobě má co říct světu, a jistě se dával "celý všanc" s rizikem, že výtky budou směřovat nejen k dílu, ale přímo jeho osobě. Kdo podepíše líčení vlastního sexuálního styku, musí unést, když mu za to časopis Reflex udělí anticenu Bad Sex in Czech Fiction Award.

Buď jak buď: Možnosti milostného románu vybízejí, aby k nim čtenář zaujal vyhraněný postoj. Aby se rozčílil, když ho autor poučuje nebo cituje sebe sama, a ještě se chválí. Když nedává adekvátní prostor "druhé straně", milence Nině, často zploštěné na objekt touhy. Když se zpodobí jako ufňukané dítě. Když na desítkách stran líčí, co je asi důležité pro romanopisce, leč čtenáři to přijde banální. Někdo soudí, že Němec psal do sebe zahleděn, veden ublížeností. Někomu v tom do plnohodnotné prózy schází víc o rodičích, vedlejších postavách nebo době. Nějaké zobecnění, gradace, katarze. Všechno je částečně pravda.

Jenže: Možnosti milostného románu jsou koncipované tak, že se kritice aktivně brání. Chtít, aby v nich něco bylo jinak, v logice textu znamená žádat po autorovi jiný život. Prostřednictvím esejistických pasáží Němec dovnitř nainstaloval literární "antivir": román neustále reflektuje sám sebe a předjímá výhrady. "Tady Ninu dost dusíš a pohybuješ se na hraně těch nejhloupějších stereotypů," přiznává, a přesto tam stereotypy nechá. "Člověk si nesmí myslet, že když něco reflektuje, tak je za vodou." Sotva čtenář zformuluje výtku, autor mu ji vyrazí z ruky. Jako by esejistická složka chránila tu příběhovou: Vím, co ti schází, ale takhle se to odehrálo, nemůžu jinak.

Autor fotografie: https://www.magnesia-litera.cz/

Kosmas cena čtenářů

Na Cenách Magnesia Litera, jejichž partnerem je on-line deník Aktuálně.cz, bude vyhlášena Kosmas cena čtenářů. Můžete hlasovat, která próza, poezie nebo kniha pro děti vydaná v roce 2019 se vám nejvíc líbila. Vítěz bude oznámen v přímém přenosu České televize.

Hlasovat je možné ZDE. 

Zjistit více

Opravdu nemůže? Přes všechno ujišťování, že příběh je skutečný, čtenář stejně tápe, kolik mu Němec říká a co si vymyslel, zamlčel či zapomněl. Že se jednou přizná k manipulaci, neznamená, že jindy to nedělá skrytě nebo nevědomky.

A tak jedni nabývají pocitu, že Němec to napsal z pozice zhrzeného boyfrienda, jenž mstivě karikuje milenku, zatímco jiní text vnímají jako poslední milostný list někomu, kdo mě sice nechce, ale stejně jsem ho zvěčnil na 400 stranách.

Přes jistou nesnesitelnost je to od Němce bravurně, postmoderně napsané. Svižně střídá první, druhou a třetí osobu. Vztah s milou chvíli prožívá, chvíli ji jako literární postavu obléká a "v šatní skříni vybírá slovesa". Skáče v čase. Když spatří svůj odraz v zrcadlech, donutí se zopakovat větu a později rozdvojit - a tak Němec píšící Možnosti milostného románu rozmlouvá s Němcem právě je prožívajícím.

Související

Recenze: Co jsme si udělali? Nový román Jana Němce září, uvěřit mu je ale těžké

V jedné pasáži s Ninou hovoří fonetickou "českou angličtinou", jinou prožívají milenecky hekticky, jako nekonečnou hrabalovskou větu. Pak se vypravěč v proudu vědomí kousne do jazyka, "citů, které jsem měl uložené v bance jako sporožiro, to je ale legrační slovo, sporožiro, kde se tu vzalo, někdo ho vyveďte". Rejstřík vloží ne na konec knihy, ale doprostřed. Čtenáře vybízí, aby mu vymyslel a poslal motto. Vede rozhovor sám se sebou. Nebo se dívá na svět očima panáčka z internetového Google Street View.

A ty metafory: "holka s lýtky jako dvě ryby" nebo "auto při předjíždění polykalo bílé pruhy jako v nějaké staré počítačové hře", krásné.

Jistě, všechno už tu bylo: postmoderní román, esejistický román, autobiografické psaní jako v Českém snáři od Ludvíka Vaculíka, Roku kohouta Terezy Boučkové nebo aktuálnějším Mém boji od Karla Oveho Knausgårda. Četnost popkulturních odkazů - na hudbu Kronos Quartetu a pianisty Brada Mehldaua, filmy Julia Médema nebo Alice Rohrwacherové - připomíná současnou americkou prózu. A mírou malých her na velké ploše Němec zase evokuje takzvaný boom jihoamerické literatury, třeba díla Julia Cortázara.

Obal Možností milostného románu. | Foto: Host

Nakonec to má ještě generační aspekt, neboť Možnosti milostného románu se odehrávají ve světě "totálně popsaném, totálně ukázaném, totálně předvedeném", míní autor. A dochází k názoru, že jediné autentické, co dnes může zachytit, je "to pole" mezi dvěma lidmi. I když se vytvořilo jen na chvíli, se střídavou přitažlivostí adekvátní k době sociálních sítí, sebestřednosti, rozptylu pozornosti, útržkovosti a tak dále.

Nejsou nakonec nejcennější ty scény, kdy protagonisté 500 metrů od polského muzea zkoumají Leonardův obraz na displeji, místo aby se na něj šli podívat? Kdy po sobě metají kulturními odkazy ne proto, aby se před čtenářem chlubili, ale protože jejich generace si svět vykládá právě prostřednictvím muziky, fotek nebo knih? Nenapsal osmatřicetiletý Němec dílo, ve kterém se nacházejí lidi o 20 let mladší?

Už jen tím, jak nutí se k textu postavit a přemýšlet o formě, se Možnosti milostného románu vymykají. Litera za prózu by jim slušela.