Přijely bagry a nezůstalo nic, jen kosti v zemi. Vyšla kniha o sovětském zapomínání

Radka Rubilina Radka Rubilina
25. 2. 2020 18:04
Mladý běloruský spisovatel Saša Filipenko dokáže vylíčit i historické téma tak, aby se dotýkalo současnosti. Daří se mu to také v česky nedávno vydané knize Rudý kříž, která zveřejňuje dopisy mezi mezinárodní organizací Červený kříž a sovětským ministerstvem zahraničí za druhé světové války. Přeložil ji Libor Dvořák.
Na ilustračním snímku z Kolína nad Rýnem v roce 1943 zdravotníci a sestry Červeného kříže eskortují zraněného po spojeneckém náletu.
Na ilustračním snímku z Kolína nad Rýnem v roce 1943 zdravotníci a sestry Červeného kříže eskortují zraněného po spojeneckém náletu. | Foto: ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo

Korespondence se týká možné výměny válečných zajatců, avšak Filipenkův román se odehrává v běloruském Minsku dnešních dní. Spisovatelovo alter ego jménem Saša se tu setkává s devadesátiletou sousedkou a skrze ni začíná objevovat ruskou minulost i běloruskou současnost. To mu pomáhá k hlubšímu pochopení vlastní situace i jiných problémů.

Saša Filipenko se narodil roku 1984 v Minsku, během studia se přestěhoval do Ruska.
Saša Filipenko se narodil roku 1984 v Minsku, během studia se přestěhoval do Ruska. | Foto: Literary Agency Galina Dursthoff

Stará paní trpí Alzheimerovou chorobou: a podobně jako paměť nemocného člověka i paměť ruského národa se ve Filipenkově podání zvláštně ztrácí, kus po kusu rozpadá. Málokoho dnes v Rusku nebo Bělorusku zajímá, že Sovětský svaz celou válku odmítal návrhy na výměnu raněných zajatců, a že zatímco ostatním národnostem v německých zajateckých táborech Červený kříž poskytoval alespoň nějakou pomoc, sovětští vojáci zůstávali bez zdravotní asistence.

I téma politických represí v Sovětském svazu, úzce spjaté s válečnými zajatci, dnes patří k opomíjeným. Autor to vykresluje na situaci, kdy hrdina se starou paní navštíví demonstraci na okraji Minsku, v Kuropatech - místě hromadných poprav v době takzvaného Velkého teroru, tedy stalinských čistek 30. a 40. let minulého století.

Demonstrace se tu konaly především v prvním desetiletí nového tisíciletí, kdy bylo rozhodnuto, že přes památné místo povede asfaltová silnice. To se také skutečně stalo. Ovšem poslední události v Kuropatech pocházejí z loňského dubna, kdy běloruské státní instituce rozhodly nejen o celkovém zrušení pietního místa, ale dokonce nechaly odstranit několik málo křížů, jež na místě zbyly. Přijely bagry, vylámaly je a na památném místě nezůstalo nic - kromě borovic, asfaltky a desítek tisíc kostí v zemi.

Saša Filipenko tento proces řízeného zapomínání chápe podobně jako ničivý nádor či zhoubnou nemoc národa. Zkoumá i pozici lidí, kteří zapomínají rádi: jsou přesvědčeni, že je to tak správně.

V knize se tu a tam objeví "strejda Gríša", který zprávy o masových popravách prohlašuje za vymyšlené protiruskou propagandou, teskní po jasných pravidlech Sovětského svazu a jeho názory podporuje dnem i nocí zapnutá státní televize.

Ačkoliv dokumenty Červeného kříže jsou poněkud suchopárné, jejich poselství vyjevuje zásadní rozdíl v chápání člověka. Jestliže Sovětskému svazu dominovala spíše kolektivita, množství a masovost, federace Červeného kříže dávala důraz na humanitární nepolitické poslání - léčit zraněné vojáky všech národností a znepřátelených stran, informovat o každém případu, zprostředkovávat informace o smrti vojáků příbuzným.

Květen 1945, Praha. Vůz francouzského Červeného kříže u Národního divadla.
Květen 1945, Praha. Vůz francouzského Červeného kříže u Národního divadla. | Foto: ČTK

Na sovětském ministerstvu zahraničí tyto dopisy překládají písařky z francouzštiny do ruštiny. Jedna z nich to po letech nevydrží a vybuchne: "Proč nám posílaj všechny ty dokumenty? … všechny ty dopisy, co v nich mudrujou o každým padlým vojáčkovi. Proč to dělaj? Co tím sledujou? Tohle nechápu! Bojujou desítky zemí, umíraj statisíce lidí, a ty klauni ze Ženevy nám posílaj dopisy… Třeba dneska jsem ztratila plno času na tři vojáky někde od Kyjeva. Ty kluci jsou mrtvý, jenže údaje o příbuzných žádný. Tak co teď po mně chtěj? Abych vyrazila na Ukrajinu a někde na hlavním náměstí křičela, že by jako byly k mání tři mrtvolky?"

Románová postava obyčejné písařky je konfrontována se základním etickým problémem každého z nás: co si počít se smrtí člověka, ještě navíc někoho, kdo bojuje za vlast? Státy se tento etický moment snaží překrýt projevy o nutnosti války, ochraně vlasti, nepřátelích napadajících rodnou zemi.

Červený kříž však věnuje pozornost odchodu každého jednotlivce - holému faktu, bez politických příkras. Ve snaze předat informace organizace vyjadřuje pochopení pro to, jaké důsledky má smrt, vězení či zajetí pro každou rodinu.

Hledání zmizelých osob ve válkách dodnes patří k základním činnostem Červeného kříže: i několik let po válce nachází ostatky padlých či umučených a předává je rodinám. Dodnes se jeho pracovníci pohybují ve válečných zónách, snaží se udržet fungující nemocnice, mírnit utrpení civilistů. Mise této organizace zůstává od založení v roce 1863 stejná.

Obal knihy Rudý kříž.
Obal knihy Rudý kříž. | Foto: Pistorius & Olšanská

Saša Filipenko, narozen roku 1984, je původem běloruský autor mladší generace, který se proslavil v Rusku. Při psaní uplatňuje zkušenost scenáristy. Tři roky pracoval na Prvním kanálu ruské státní televize, poté přešel do opozičního média Dožď. Má svou stránku v ruské internetové verzi lifestylového časopisu Snob a je populární doma i v zahraničí.

Televiznímu prostředí, vytváření iluzorního zpravodajství a iluzorního světa před i za obrazovkou se věnoval již před pěti lety v románu Úmysly, s nímž prorazil na ruském trhu. V této knize zůstával v rovině klauniády a hořkého, jízlivého vtipkování. Zachytil především tragédii jediného - vlastního - života. V Rudém kříži, týkajícím se druhé světové války, teď tragédii jedince zasazuje do širšího kontextu utrpení milionů lidí.

Již v Úmyslech nicméně vystupoval hlavní hrdina jménem Saša, který je také v Rudém kříži mužem středního věku a nese všechny autorovy rysy. Tento Saša, jenž přechází z románu do románu, má sice v každé knize jiné charakterové vlastnosti, zaměstnání či preference, vždy je to ale víceméně úspěšný mladý muž, produkt nového tisíciletí.

Na jednu stranu vystupuje jako povrchní mileniál, který si nejraději ze všeho střílí z lidí a inkasuje velké sumy peněz. Na druhou stranu Filipenkovy knihy ukazují, jak se nepolitický, sarkastický člověk může nechat strhnout hlubokým tématem.

Autorka je rusistka.

Saša Filipenko: Rudý kříž

(Přeložil Libor Dvořák)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2019, 184 stran, 229 korun

 

Právě se děje

Další zprávy