"Jsem přesvědčený techno optimista, věřím, že v práci a vědění je naše spasení a že lidský duch nakonec zvládne (skoro) všechno," říká vedoucí výzkumného týmu Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd České republiky v knižním rozhovoru s novinářem Alešem Palánem, který nedávno vydalo nakladatelství Prostor pod názvem Spánek rozumu plodí příšery.
Ve spleti nepřehledných informací je to výborný zdroj zasvěcených názorů, které přesahují aktuality epidemických dní. Interview nevzniklo narychlo, Palán s Konvalinkou si od dubna do září vyměňovali otázky a odpovědi někdy po internetu, častěji rozmlouvali osobně.
Před čtenářem vyrůstá solidní reflexe epidemie, dozví se mnoho o virech a práci na lécích, o životě a frustracích vědců nebo také o české vědě a Achillově patě zdejších vysokých škol.
Text rozšiřují fotografie Jana Šibíka, se kterým Palán spolupracoval i na předloňském bestselleru nazvaném Raději zešílet v divočině. Ten se stal knihou roku v anketě Lidových novin.
V nové knize Šibíkovy pouliční snímky poloprázdných pražských zákoutí dokumentují výraznou, někdy bizarní změnu tváře hlavního města v posledním roce. Část z nich tvoří portréty Jana Konvalinky. Zachycují ho v laboratoři, na zajímavých místech metropole nebo v kostele, jak hraje na varhany.
Fotografie jsou nápadité, symbolické, skvěle doplňují rozhovor, je jich ale tolik, že při čtení působí rušivě. Za každou dvoustranou textu zpravidla následuje dvoustrana s obrázkem, která často přetne půlku věty. Čtenář pak fotky přeskakuje jako nechtěnou reklamu.
Možná ale jde jen o to, si zvyknout. Je přirozené, že reportážní snímky, které ztrácejí prostor v tenčících se papírových periodikách, se začínají více prosazovat v knižní produkci.
Když rozum spí
Knižní rozhovor nezačíná přímo epidemií. Jan Konvalinka přiznává, že se nikdy nesměje fake news, výmyslům, kterým právě pandemie dává hodně příležitostí. "Slupka racionality a empirického poznání je strašně tenká, hned pod ní jsou různé strachy, hrůzy, předsudky a nenávisti, a proto se jí musíme ze všech sil držet," říká vědec.
Upřímně se bojí, že procento lidí, kteří propadají bludům, roste, což je podle něj neslučitelné s otevřenou, svobodnou společností. "Strašně na to doplatíme," myslí si a před očima mu prý naskakuje Goyova grafika Spánek rozumu plodí příšery, podle které se kniha jmenuje.
Většina úvah, k nimž ho Palán inspiruje svědomitými a nevědeckými otázkami, má racionální a optimistický tón.
Konvalinka, někdejší mluvčí Občanského fóra, se označuje za takzvaného sluníčkáře, který se ještě pár let po sametové revoluci probouzel s pocitem radosti z nabyté svobody. V rozhovoru ale několikrát propadá skepsi.
Když vidí, jak kdejaký blábol nabírá stejnou váhu jako fakty podložená skutečnost, jak i někteří odborníci posvěcují nepodložená tvrzení, trochu si zoufá.
"Selháváme. Pravda a láska ten boj se lží a nenávistí prohrává na celé čáře a já po pravdě nevím, co s tím," říká, což ale není tak docela pravda. Konvalinka si rady ví: proto tak často mluví do médií a proto také souhlasil s prací na knize, jež může nabídnout odpovědi lidem, kteří hledají racionální odpovědi - třeba jako argumenty proti demagogii.
Vývoj za dvě miliardy
Konvalinkův výklad začíná od základu čili od viru. Po letech přednášení a psaní popularizačních článků ví, jak zaujmout. Virus je podle něj "špatná zpráva zabalená do bílkoviny", je to chemikálie, nemá žádnou buňku. "Je to tulák, bezdomovec a vnitrobuněčný parazit."
Detailně vysvětluje, co všechno stojí za vývojem léku a proč je tak drahý. Práce na nové medicíně trvá deset až patnáct let a stojí jednu až dvě miliardy dolarů. "V té ceně jsou nejen výdaje za vývoj nové sloučeniny v laboratoři, ale hlavně se do ní promítají náklady na všechny ty neúspěšné molekuly, které také musely být připraveny, charakterizovány, testovány - a které nakonec byly z vývoje vyřazeny, ať už kvůli slabší aktivitě nebo nějakým nepředpokládaným vedlejším účinkům," popisuje.
Dodává, že "platy hrabivých kapitalistů, služební auta a přepychové vily majitelů farmaceutických firem v tom hrají překvapivě malou roli".
Na příkladu remdesiviru, jednoho z léků, které jsou v současnosti k dispozici, dává odpovědi na otázku, jak je možné, že látka byla připravena během pouhého roku. Remdesivir, na jehož vývoji se podílel v kalifornské laboratoři i český vědec Tomáš Cihlář, byl původně vyvinut jako možné virostatikum proti jinému viru, hepatitidě C. Tam se ale neuplatnil a podle Konvalinky "zůstal jako sirotek bez použití".
Práce na remdesiviru postoupily v době, kdy Světová zdravotnická organizace známá pod zkratkou WHO hledala lék proti ebole. Tehdy se tahle "zajímavá molekula" dostala do fází testování. I když nakonec dostala přednost jiná účinná látka, ukázalo se, že je to komplexní virostatikum. Proto se remdesivir hned na začátku letošního roku stal horkým favoritem na lék proti covidu a byl používán také v Česku.
Jan Konvalinka na jaře coby koordinátor akademické iniciativy zajišťoval pomoc s testováním v laboratořích českých univerzit a Akademie věd.
V knize téměř reportážně popisuje improvizované počátky testování i zklamání z toho, že možnosti vědeckých pracovišť nakonec nebyly využity stoprocentně.
Nepřipojuje se k absolutním kritikům vlády, která se podle něj na začátku epidemie zachovala správně. "Uvědomuju si strašné ekonomické, ale také sociální, politické a psychologické důsledky karanténních opatření. Přesto nebylo možné nechat nový, neznámý virus jen tak proběhnout lidskou populací a nechat ho zabít miliony lidí. Na to je dnes naštěstí lidský život příliš vzácný," myslí si.
Zveřejňuje ale pár zásadních připomínek k chování politiků. Za porušení ústavy považuje zákaz vycestování občanů ze země a druhou výhradu má vůči poklonkování Číně. "Pro mne zůstane opravdu nepochopitelným selháním české vlády hluboký předklon před totalitní asijskou velmocí, která nám za velké peníze dodala nefunkční testovací kity a mizerný ochranný materiál."
Šlo by to i bez vás
Velkou pozornost Konvalinka věnuje české vědecké scéně, ke které umí být vřelý - když mluví o konkrétních lidech a jejich objevech - i nemilosrdný, když popisuje systém. Strhujícím způsobem líčí objev zásadní vědecké metody PCR, jejíž objevitel Kary Mullis v roce 1993 získal Nobelovu cenu a jež se používá i při testování na covid.
Na druhou stranu Konvalinka sugestivně vykresluje i frustraci všedních dní vědeckého pracovníka. "To nejlepší, co se vám může ve vědě povést, je, že budete mít něco dřív než ostatní, než Američané nebo Číňané. A to se vám povede třeba třikrát za život, možná pětkrát. Přitom většina věcí, které se vám podaří a jsou dobré, by bez vás vymysleli taky," říká biochemik.
Dodává poučení, které jistě neformuluje poprvé: "Nejdůležitější ve vědě není inteligence ani pracovitost, ale tolerance k frustracím. Já léta kopal po nocích do skříní. Do něčeho investujete čas, nápady, energii a pak zjistíte, že se to nedaří. Navíc mezi nápadem a jeho ověřením nebývají dva dny, ale většinou aspoň čtyři měsíce."
Konvalinka neustále uvažuje v širších souvislostech. Vtipně si pohrává s možností, jež mnoho intelektuálů vede k exhibicionismu, totiž že jeho myšlenky budou možná číst a hodnotit další vědci, akademici a jiní vzdělanci. Například hutný odstavec o mutaci bakterií a virů zakončuje furiantským dovětkem: "Filozofické aspekty této úvahy nechávám velkoryse zdarma k dalšímu použití."
Poslední kapitola do knihy přibyla v září, kdy bylo jasné, že se epidemie znovu rozpíná. Konvalinka v ní odmítá revidovat své optimistické výroky z jara, mnoha nepřesných odhadů se ostatně ani nedopustil. Zdá se, že ale zesílila jeho skepse a obava z rozbujelých alternativních "pravd", nejdrtivějších "vedlejších účinků" boje s virem.
Kniha
Aleš Palán: Spánek rozumu plodí příšery - Jan Konvalinka v rozhovoru o covidu, právu na omyl a historickém optimismu
(Fotografie Jan Šibík)
Nakladatelství Prostor 2020, 320 stran, 397 korun
