Co by se stalo, kdyby listopad 1989 dopadl jinak? Ta myšlenka je dráždivá, literatura však s kontrafaktuální historií pracuje. Podobné přesmyčky skýtají možnost zamyslet se nad tím, jak velká historie zasahuje do historií malých, těch, které vytváříme vlastními osudy. A právě to je podstatou Listopádu, dosud nejpolitičtější knihy sedmapadesátileté bestselleristky z Valašského Meziříčí. Samozřejmě v ní nechybí vztahové propletence a pasáže ponechávající dost prostoru čtenářovu dojetí.
Autorka se osvědčuje jako skvělá pozorovatelka reálného socialismu. Továrny chrlí do ovzduší jedy, na nově postaveném sídlišti se neudělají chodníky a čeká se, kudy obyvatelé vyšlapou cestičky do bláta. Výtah sice funguje, ale je zamčený, aby ho noví nájemníci při stěhování do sedmého patra náhodou nestrhli. A protože socialismus ve světě Listopádu trvá i další desetiletí, šeď se rozpíná. Nastávají výpadky elektřiny, skoro nikdo nemá auto, kariéra v armádě je tou vysněnou.
Mornštajnová oživuje i vyčpělou rétoriku pozdního socialismu, se kterou ale šetří, takže je k učtení. Navíc ji vtipně zasazuje do nových kontextů. Hrozbou socialistickému člověku nového tisíciletí se tak třeba stává "takzvaná síť internet".
Ti, kteří po studentské demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 zvedli hlavu, si to šeredně odskákali - ztrátou práce, vězením, umístěním dětí do výchovných ústavů, popravou.
Hrdiny románu nejsou disidenti, byť Mornštajnová zmiňuje Václava Havla a rodáka ze svého domovského Valašského Meziříčí Jiřího Křižana, ale ti, kteří dostali odvahu až 18. listopadu a vyrazili na náměstí českých a moravských měst. Byly jich tisíce - a snad všichni skončili za mřížemi.
Kniha se v první třetině tváří jako klasická lágrová literatura, brzy však dostane novou dynamiku, když se čtenář dozví, kde skončily děti protagonistky Marie, vězněné za účast na demonstracích. Sama to přitom ještě neví a tato naděje (nebo lež?) jí pomáhá přečkat 15 let za mřížemi.
Mornštajnová jemně přidává plyn, aby si čtenář vychutnal závěrečný sprint. Děj rozvrhla do tří desetiletí a dvou vypravěčských linií (jedna ve třetí osobě jednotného čísla, další v první), přesto tím proplouvá zkušeně, s jistotou. Čtenář neztrácí nit ani hlad po dalším vyprávění.
Alena Mornštajnová se ve svých prózách nevyhýbá ustáleným výrazům, sem tam vykouknou i klišé. Není cizelérkou, která by z každé věty vykula malý drobný šperk, celek ale skvěle drží při sobě, má směr a jasný cíl. A ta občasná klišé, která zavání takzvanou ženskou literaturou? I ta z nějakého snad nadpřirozeného důvodu fungují - jako když písničkář Oldřich Janota zpívá o peříčkách andělů a také to není kýč.
Na zadní straně obálky Listopádu rozpoznáme něžné siluety tří ptáčků na dubových ratolestech. Jsou ovšem tak malí a nenápadní (černá na černé), že skoro nejsou znát. Jsou přítomni, ale celek neovlivňují, maximálně jako drobná koloratura. Podobně je to v Listopádu s tím "ženským" lexikem.
Jak je u Mornštajnové zvykem, knihu zasadila do reálií, které důvěrně zná. Poznáváme zejména její Valašské Meziříčí, nesmírně barvitý je také popis bývalé ozdravovny. Zde pobývají děti odebrané politicky nespolehlivým rodičům a jsou z nich kuty budoucí nomenklaturní kádry. Mezi nimi je i "Magdalena zvaná Magda". Zpočátku, odtržená od rodiny, trpí, ale pak na to přijde: "Když jsem pochopila, že stát se o mě postará, mé dětské duši se ulevilo. Vysoké stropy a dlouhé chodby státu vypadaly pevně a mříže na oknech mi dodávaly pocit jistoty."
Tato záměna, kdy pasťák rovná se stát, patří k nejsilnějším momentům knihy a Magdaleně trvá desetiletí, než se důsledků výchovy komunistického státu zbaví. Autorka proměnu dovede až do konce a z Magdy se stává Lenka, což mimochodem odkazuje na jednu biblickou proměnu, také provázenou změnou jména.
Mornštajnová promyslela mnoho souvislostí a maličkostí. Část děje se odehrává v Polocích, pohraniční vesnici, kde by snad dohled státu měl být menší. Jak se ukáže, je to jen zdání. Je snad název fiktivní obce variantou na slovo policie? "Původně to měla být vesnice Police, ale překlepla jsem se a pak jsem si říkala, že to tak nechám," odpovídá Alena Mornštajnová a recenzent je potěšen, že v Listopádu je také něco jen tak.
Pokud cosi drobně hapruje, pak občasný nenadálý skok v částech vyprávěných dívkou, která přijala komunistickou ideologii, ale proměnila se ve znalou vypravěčku, jež chápe skutečné souvislosti. Pro mladšího čtenáře je to asi nicméně třeba.
Jak bývá zvykem v nakladatelství Host, kniha vychází po precizní redakční práci, tentokrát Olgy Trávníčkové, přesto je třeba přispěchat s jednou opravou. V krátkém životopise na přebalu se o Aleně Mornštajnové mluví jako o "jedné z nejoblíbenějších současných českých autorek". A to není pravda. Mornštajnová není jednou z několika, ona je autorkou jednoznačně nejoblíbenější.
Svědčí o tom i náklad Listopádu, který podle Hostu činí 100 tisíc výtisků. Pro kontext: český nakladatel běžně kalkuluje po stovkách, zamýšlí se, jestli vyrobí 900 výtisků, nebo to riskne a udělá celých 1200. Pokud se titulu prodají nějaké tři tisíce, jde o úspěch. Hranice deseti tisíc bývá pokládána za bestseller. 100 tisíc je tak číslo z jiného vesmíru.
Dokonce ani Host, který má na kontě sérii Milénium od Stiega Larssona a další skandinávské thrillery, dosud nikdy neudělal tak vysoký vstupní náklad. Je to velký risk? Nezdá se. Dosud nejúspěšnějšího románu Aleny Mornštajnové nazvaného Hana se za čtyři roky od vydání prodalo 190 tisíc kusů.
Kde se zrodil fenomén Aleny Mornštajnové? První knihu Slepá mapa vydala ve svých padesáti letech. Se zralou ženou, která o životě ví svoje, už úspěch nezamával. Zůstává autenticky pokorná, komunikuje se čtenáři, ví si rady při mediálních výstupech. A hlavně: pořád píše pro sebe, s úspěchem nekalkuluje a nenechá se ovlivnit tím, že její novinka bude vystavena nadprůměrné pozornosti.
"První knihu jsem psala, abych sama sobě dokázala, že to zvládnu. Splnila jsem si tím něco jako 'životní cíl' a ostatní knihy jsou takovou příjemnou nadstavbou," říká Mornštajnová pro Aktuálně.cz. "Jsem ráda, že mé knihy lidé rádi čtou, ale píšu prostě proto, že mě to těší, ponořím se do příběhu, přemýšlím o něm a na budoucí čtenáře v tu chvíli nemyslím."
Okamžiky nejistot, jestli naplní očekávání, podle svých slov zažívá jen před vydáním knihy. "Tedy přesně teď," dodává.
Šéfredaktor nakladatelství Host Miroslav Balaštík při čtení rukopisu Slepé mapy nepředpokládal, že se Mornštajnová stane takovým fenoménem. Byl si ale jistý, že jde o výjimečnou spisovatelku, kterou čeká úspěch. A měl pravdu. Mornštajnová se stala opravdovou literární hvězdou.
Nabízí se úvaha, zda se její nová díla nepropagují už v podstatě sama. "Věhlas, popularita a výborné téma vyvolá už dopředu zájem a očekávání. To ale neznamená, že by nakladatel už nemusel nic dělat. Naopak," vysvětluje Balaštík, že je potřeba zadat větší objem reklam na exkluzivnější místa a zacílit ji i tam, kde se třeba knihy běžně nepropagují.
"Protože i když čtenáři o knize a o autorce vědí, reklama v tomto případě spoluutváří fenomén: utvrzuje čtenáře v tom, že to je správná volba, že nakladatelství knize věří a že oni jsou součástí společenství, které zájem o knihu sdílí s nimi. Jinak řečeno: nemusíte oheň rozfoukat, ale je potřeba hodně a vhodně přikládat," popisuje Balaštík.
Kniha vychází dnes, 15. dubna. Host si tak uspořádal vlastní "knižní čtvrtek". Oheň jménem Listopád právě začíná planout. Dá se předpokládat, že to bude pořádný fajrák.
V období zmatení hodnot je nesmírně důležité, že nejpopulárnější domácí autorka přichází s jasným politickým stanoviskem. Dalo by se říci, že opět pojmenovává onu legendární "říši Zla". Snad se čtenářky a čtenáři nad knihou jen nedojmou, ale opravdu budou naslouchat jejímu poselství.
Kniha
Alena Mornštajnová: Listopád
Nakladatelství Host 2021, 303 stran, 369 korun.
