A čas neúprosně běžel. Ota Pavel odešel před 47 lety, potom jeho žena Věra, bratři Hugo s Jiřím a letos Otův jediný vlastní syn Jirka. Autor knihy, polský novinář Aleksander Kaczorowski, byl ve chvíli Pavlova skonu čtyřletý.
Když jsem v roce 1956 četl první články Oty Pavla, ještě pořád se po svém židovském tatínkovi jmenoval Otto Popper. Už jako novinářskou hvězdu mi ho představil šéfredaktor časopisu The Czechoslovak Sport Ctibor Rybár. To bylo Otovi 26, mně o šest méně. (Vzhledem k tomu, že nová knížka o Otovi Pavlovi vyniká bohatou faktografii pražských židovských autorů, mi v ní jméno Rybárova významu chybí.)
Krátce po našem seznámení se Ota stal redaktorem Stadionu. Prvně jsme se viděli po tiskové konferenci ve Svazu novinářů. Já jako student žurnalistiky a pouhý dopisovatel deníku Československý sport. Promluvil jsem tam se sebevědomím, jaké mi tehdy nechybělo. Cestou zpátky mě Ota tvrdě oslovil: že se mu zdám dost pyšný. Hned jsme se skamarádili. Mezitím Ota coby důstojník přešel do redakce týdeníku Československý voják.
Při závodech mě brával do redakčního auta, seznámil s legendárním "kovbojem", silničním cyklistou Janem Kubrem, společně s trenérem národního mužstva Vlastou Sýkorou jsme propovídali kus hokejového mistrovství světa v Bratislavě.
Dopisy nejen o Dukle mezi mrakodrapy
V letech 1961 až 1963 jsme si během mé vojenské služby v Příbrami hodně psali. Jako knihovník a kinopromítač štábu armády jsem měl dokonce čas tam přečíst rukopis jeho první knihy Dukla mezi mrakodrapy.
Zhltal jsem ji naráz. Vytknul jsem jen místa, kde Ota na můj vkus moc lyrizoval, například dojmy z letadla. Pár faktografických chyb v rukopisu opravil můj kamarád z fakulty i ze štábu v Příbrami Miloslav Jenšík; teď už desítky let patří k nejlepším fotbalovým i hokejovým historikům. Ota většinu mých změn přijal, Jenšíkovy všechny.
V únoru 1964 jsem Duklu mezi mrakodrapy vychválil v Mladém světě jako Knihu knih (sportovních). Zrovna v těch dnech postihl Otu během olympijských her v Innsbrucku první záchvat maniodepresivní psychózy.
Autor životopisu Kaczorowski jej popisuje jako téměř všechny důležité okamžiky Otova života, ani tentokrát ale nejmenuje - ať z neznalosti, nebo z alibismu - osoby z Otova okolí, které se v takových případech nezachovaly nejlépe. Nikdo z československé výpravy, která se při odjezdu autobusu nedočkala Oty a vydala se domů bez něj, nemohl vědět, že ten mezitím v rakouských horách málem zešílel. Proč ale po návratu do Prahy jeden významný rozhlasový reportér přičinlivě napsal oddělení tělovýchovy ÚV KSČ, že Ota prý už dříve naznačoval úmysl emigrovat?
Byl jsem už v roce 1960 u toho, když redaktoři Rudého práva vybírali, koho zařadit do novinářské autokolony Závodu míru. Ten nejnatvrdlejší z nich zamítnul Otu Pavla; prý už Závod míru stejně jednou jel (to ano, ale jen etapy na československém území) a dostal za svou povídku mezinárodní cenu, tak proč ho zvát znova?
Ota byl z týdeníků zvyklý věnovat každému článku mnohem víc času, než si mohli dovolit sportovní redaktoři deníků. Nevěřil na talent, ale především na pracovitost. Dlouze po sobě také přepisoval. Jednou staršímu a zkušenějšímu kolegovi Oldřichu Hájkovi poradil, ať v reportáži z běhu v Paříži místo "dlouhé aleje" všechny ty stromy spočítá.
Ve svých častých obranách nespravedlivě obviněných reprezentantů se nebál nikoho. Ani státních trenérů, kteří si zjišťovali, kdo za tím Židem vlastně stojí. Věděl, že se nakonec stejně leknou jeho komunistické legitimace. Nikdy ji nevrátil, ale ani nezneužil.
Po propuknutí jeho duševní nemoci a 16 pobytech na psychiatrii jsem mu byl platný jako komunisté na Velehradě. To spíš on nacházel věty, jakými by zdůvodnil naše společné zájmy: "Mám dojem, že moderním přechodům, úderům, zvratům i zkratkám ve psaní se člověk může naučit v hudbě. Pro mne je hudba největším uměním, ta se dostane nejvíc k srdci lidí a je nejrozmanitější."
Uprostřed své nemoci mi psal krásné dopisy. Nejsilnější byla 4. listopadu 1966 jeho reakce na mé první knížky:
"Jiří, měl jsem velikou radost z obou knih. Ne snad proto, že jsem získal dvě knihy, ale hlavně proto, že jsi nezapomněl. Beatles už jsem si koupil sám, vždyť už před půl rokem mi sborově říkali kluci na česání chmele: "Pane Pavel, vyjde Poplach kolem Beatles od Černýho, nesehnal byste mi to?" A mýmu klukovi jsem tím pak udělal velký kus radosti.
Víš, moc zpívání nerozumím, ale mám ho nesmírně rád, raději než všechno na světě. Ale z těch knih mám radost proto, že jsou tak fundovaně udělané. Vždyť mnohé z toho, co je například psáno o Jiřím Suchém, člověk cítí, ale nedovede říci, a ty mu k tomu pomůžeš… Jinak jsi mě potěšil tím "mám tě rád". Je to tak obyčejné a prosté, že tomu člověk věří. Já tě mám rád taky, i když jsi to byl ty, který mi řekl nejvíc kritiky, co jsem kdy slyšel. Ale pomohla mi a já si pro ni rád chodil, a dokonce jsem o ni žadonil.
Píšeš, že "máš problémy a je ti někdy blbě". Jirko, já ti to vůbec nedokážu vypsat, jak mi někdy bylo. Desetkrát jsem se zdánlivě uzdravil a desetkrát mě odvezli znovu na psychiatrii jako obnoveného blázna, který se musí zavřít. Seděl jsem týdny, měsíce, teď už pomalu roky u okna a nebyl jsem schopen myslet na nic jiného než na sebevraždu. Nevím, co mě udrželo, abych ji neudělal. Buď jsem moc velký hrdina, anebo moc velký zbabělec. To nedovedu posoudit.
Za těch dva a půl roku jsem ztratil tím nicneděláním a tisícihodinovým civěním, sezením a ležením mnoho ze své dřívější vůle a odvahy. Spolykal jsem také tisíce prášků a dostal stovky injekcí. Ztloustl jsem o dvacet kilo a stala se ze mě břečka. Ztratil jsem všechny kamarády, které jsem měl, snad kromě Arnošta. Zbyla žena, bratr Jirka, rodiče. Ne že by kamarádi zapomněli; přišli jednou, dvakrát, a pak už měli svoje problémy, své starosti, svůj boj o život. A pak jsem je také odpuzoval svým podivínským chováním. Chápal jsem to, vždyť já byl kdysi taky takový. Přijel jsem za Kubrem dvakrát, třikrát, když byl nemocný, a nepsal jsem mu každý týden, třebaže to možná potřeboval".
Nekonečně dobré srdce
Z významných spisovatelů a novinářů, které jsem znal, byl Ota - a to mi nikdo nevymluvil, zvláště ne on sám - nejobětavější. I když se celý svůj krátký život pral s nedostatkem času, takřka každému, kdo od něj něco potřeboval, se snažil vyhovět. Náhodné čtenářce, která mu poslala k posouzení svůj neumělý literární pokus, ale i mně, když jsem na něj ne právě vhodně přenesl úkol sehnat k narozeninám mého synovce, mladičkého talentovaného fotbalisty, nějakou památku na československého reprezentanta.
Ota kvůli tomu telefonoval celý den, až z brankáře Dukly Pavla Kouby vymámil starou tašku. Od té doby jsem po něm radši už nic nechtěl. Ota mi ale sám od sebe nabídnul královský dar: abych místo něho napsal sjednanou knížku o hokejistech Dukly Jihlava. To už se chystal přejít od sportu k psaní o své rodině. Přesvědčoval mě, že mi s knihou pomůže trenér Stanislav Neveselý. Úkol by to byl krásný, ale mně se zdál nad moje síly.
Ota Pavel žil ve vlastním světě - důležitá byla jen jeho práce. Věřil, že nic jiného jej zachrání. O tom už existuje řada knih. Ta Kaczorowského je přínosná hlavně spoustou informací o rodu Popperů a židovském světě v českých zemích vůbec, zejména v Praze.
Co měl společného s Joycem
"Spisovatel se nikdy nedozvěděl," vypátral takřka najisto Kaczorowski, "že jeho teta Amálie (pravnučka Lazara Poppera z vesnice Hřešihlavy na Berounce, tedy Otova prapradědečka) byla předobrazem Molly Bloomové, hrdinky Joyceova Odyssea," píše.
"Podle vynikajícího znalce Joyceovy tvorby Richarda Ellmanna, autora spisovatelova životopisu vydaného v roce 1959, se Joyce do krásné dcery ředitele terstské firmy Blum a Popper zamiloval. A tím ředitelem nebyl nikdo jiný než Leopold Popper, syn Emanuela a vnuk Lazara Popperových. Strýc (ve skutečnosti vlastně bratranec) Lea Poppera."
Faktograficky nejisté jsou v knížce jen některé detaily ze sportu. Není pravda, že na konci padesátých let neměli fotbalisté Dukly doma rovnocenného soupeře; mistrem ligy byl Hradec Králové. A národní mužstvo nebylo pokládáno za favorita mistrovství světa v Chile, nýbrž za outsidera.
Tomu, kdo protrpěl sovětskou okupaci Československa v srpnu 1968, se asi i dnes bude trpce vzpomínat na takzvanou normalizaci a překousávat Otovy starokomunistické postoje, mírně řečeno apolitické postoje. "Vůbec teď žijeme docela fajn, na politiku kašlu," psal nejlepšímu kamarádovi Arnoštu Lustigovi, který zůstal v emigraci. "Naši přátelé ze SSSR nám slibují, že nám hospodářsky pomůžou a že nám postaví metro, jaké prý není ve světě."
Ještě méně pochopitelné jsou z té doby některé závěry polského novináře. Třeba o Gustávu Husákovi: "Pragmatický komunista si dokázal získat důvěru dokonce i u takových lidí, jako byl třeba Havel." Kde na tohle Kaczorowski přišel? Soudí jen podle toho, že Husák nechtěl Dubčeka?
Jak Ota zemřel
Jednu verzi mi sám od sebe při našem náhodném setkání v letenské hospodě vyprávěl Otův bratr Jiří. Jednak jsem tomu ale nerozuměl, jednak jsem měl ještě stále plnou hlavu vzpomínek na živého Otu.
Četba Kaczorowského knihy mě donutila vrátit se v čase zpátky. Zvláště na závěr, k novinářově rozhovoru s Otovým nevlastním synem, kardiologem Petrem Pavlem. Při posledních otcových dnech mu bylo 20 a studoval medicínu.
"Jak vlastně došlo k poklesu krevního tlaku u vašeho otce?"
"To, co vám teď řeknu, je pouze můj názor, rozumíte?"
"Samozřejmě."
"Otec dostal příliš vysokou dávku plegomazinu. Je to silný psychotropní lék, který je účinný při potlačování psychózy, ale má řadu vedlejších účinků. Mimo jiné snižuje hladinu kyslíku v krvi. Otec měl zdravé srdce, ale měli jej převézt na jednotku intenzivní péče. A nikoli na kliniku, kde přes noc zůstala jedna sestra."
"Psychiatr o tom nevěděl?"
"Prosím vás, v Bohnicích tehdy žádná jednotka intenzivní péče nebyla."
Jak ve své snaze po objektivitě uvádí Aleksander Kaczorowski, někteří odborníci s názorem Pavlova syna od začátku nesouhlasili. Zejména Pavel Grof a spisovatelův poslední ošetřující lékař Dostál. "Bezmála třicet let po Otově smrti doktor Tomáš Dostál přiznal, že kdyby jeho pacient oné osudné noci ležel na jednotce intenzivní péče, lékařům by se ho nejspíš podařilo zachránit."
Kniha
Aleksander Kaczorowski: Ota Pavel - Pod povrchem
(Přeložil Martin Veselka)
Nakladatelství Host 2020, 336 stran, 359 korun.
