Spisovatel Jaroslav Rudiš by to jistě takto vypjatě neformuloval, ale přesně cítí současnou atmosféru, tohoto ducha doby. Svědčí o tom jeho nový, první německy psaný román Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta). Aktuálně je nominovaný na cenu knižního veletrhu v Lipsku, české vydání se teprve chystá.
Na příběhu bez roku stoletého Wenzela Winterberga v něm sledujeme proces vyrovnávání se s dějinami. Stařík, zjevně vytržený z Rudišova staršího libereckého románu Grandhotel, bloudí Evropou od Berlína po Záhřeb, navštěvuje místa svých osobních dějin, které nejdou odkrojit od dějin velkých, kolektivních.
Rudiš opět nepotlačil svou obsesivní lásku k vlakům: celou tuto historickou jízdu umisťuje na koleje, které jsou symbolem 19. století, kdy se věci zdály historicky přehlednější, urovnanější, srozumitelnější. Winterberg době nerozumí, dokonce je z ní rozčarován, a tak se před smrtí snaží alespoň ujistit v tom, že skutečně žil, utéct do svého snu o minulosti.
"Ale máte pravdu," říká na jednom místě Winterberg svému průvodci Krausovi, který byl najat jako Převozník, aby mu pomohl v klidném běhu na onen svět. "Jsem opravdu blázen, jsem nemocný. Trpím Dějinami, trpím historickými ataky, ano, ano, přece lepší historie než hysterie, že?"
Jméno Kraus asi nebylo zvoleno náhodně, jak si všímají německy píšící recenzenti, kteří Rudišův román umisťují někam mezi Haškova Švejka a Poslední dnové lidstva, opus magnum Karla Krause. Winterbergův Převozník se však jeví spíše jako alter ego spisovatele, který se rád stylizuje do mírně melancholického chlapíka, hledajícího filozofickou moudrost v pivní pěně, kde se jen zdánlivě žádná neskrývá.
Není to míněno ironicky ani sarkasticky. K onomu objevu světa v pivní pěně nakonec skutečně dojde, je to jen připomínka naladění, jež je vlastní prakticky všem Rudišovým knihám. Určitý typ světabolu, pro nějž se v moderním Česku vžil anglicismus loserovství a který Rudiš dříve spíše implicitně, v románu pro německé čtenáře však explicitně považuje za jeden z klíčů k "české národní duši".
Neopakovatelně - chtělo by se přehnat a v souladu s projektivními německými recenzemi odkazujícími na Haška a Krause říci věčně - to vyjadřuje Winterberg v jednom z nekonečných monologů:
"Jako Češi propadáte této melancholii, říkával Bitzan, proto se pořád snažíte být tak vtipní, to proto tenhle hrozný český humor, jedno, jestli se při tom mluví česky, nebo německy, ano, ano, všude, kde se vynoří nějaký Čech, se očekává, že bude veselo, že si Češi budou dělat legraci především sami ze sebe… a většinou to přece není vůbec žádná legrace, jako Čech nejste veselý, jako Čech jste melancholický, jako Čech často přemýšlíte o smrti, ano, ano, i o sebevraždě, neboť jako Čecha vás všude odmítají, protože jste tak melancholický a máte tenhle hrozný český humor, který není ničím jiným než smutkem, ano, ano, humor, jemuž nikdo kromě Čechů nerozumí."
Zkoumání českého národního charakteru je oblíbenou intelektuální disciplínou, které se šestačtyřicetiletý Jaroslav Rudiš věnoval již v libereckém románu Grandhotel z roku 2006 nebo šest let staré Národní třídě.
Literatura má výhodu, že objevy tu získané obvykle neznějí tupě a banálně. V literárním kontextu, od fiktivních postav, je také snadněji přijímáme.
Rovněž ve Winterbergově poslední cestě je pár míst, která "zvoní", přestože cítíme, že jako snadné pravdy je podvědomě známe a přijímáme. Jako tu o české kocovině, kterou prožíváme možná i dnes, při probouzení ze snu o snadném a krásném životě demokracie.
"Kocovina je jediná jistota, kterou v Čechách máme. Jediná jistota, kterou nám nikdo nevezme. Můžete celou tu zemi obsadit. Můžete ji zase osvobodit. Měli bychom bojovat. Měli bychom slavit. Ale my máme pořád kocovinu, a tak neuděláme vůbec nic. Máme přece kocovinu, a jediné, co můžeme dělat, je dát si další pivo," čteme v Rudišově textu.
Při projíždění střední Evropou, která se mezitím rozpadla a neexistuje ani kulturně, jak už v 80. letech minulého století tvrdil Milan Kundera, neprocházejí Kraus s Winterbergem pouze jednou realitou, nýbrž především vrstvenými vzpomínkami a interpretacemi. Samozřejmě se nekryjí s tím, co se na těch místech žije dnes.
Winterbergův rakousko-uherský průvodce z roku 1913, z něhož Rudišova kniha rozsáhle cituje, až tvoří téměř třetinu textu, je samozřejmě na první pohled nepoužitelný, slouží však k jinému účelu: "Tak tedy ještě jednou: Čtu, abych nezapomněl, ano, ano, abych nezapomněl na dějiny, protože to jeden musí dělat, ano, ano, protože dnes už nikdo nevidí skrze věci historicky."
Spojení "historisch durchschauen" je jakýmsi refrénem, klíčovým pojmem Rudišova románu. Spatřit, co se za věcmi historicky dělo a děje, je nejlepší obranou proti pseudohistorické hysterii. A tak nejenom čtení o historii, ale také psaní o ní je potřeba, protože tímto způsobem se přiznáváme k dějinám, z nichž se sice nemůžeme vymanit, které si však můžeme či musíme nějak přivlastnit, aniž by nás nutně ničily.
Z historické nemoci, naznačuje Rudiš, se nejlépe vyléčíme tím, že se z ní vypíšeme, vyčteme, že se k ní zkrátka takto aktivně přiznáme.
Po těchto historických exkurzech připomínajících spekulativní úvahy z filozofie dějin by se mohlo zdát, že Rudišův román je nějaká nepoetická nuda. Není. Na to se v něm vypije příliš mnoho piva, vykouří příliš cigaret, projede příliš mnoha nádražími, řekne příliš mnoho dramatických, trapných i smutných historek.
Hlavně je tu ale forma, kterou Rudiš vypiloval k dokonalosti, byť to samozřejmě může být tím, že číst Rudiše v němčině je jiný zážitek. Struktura německé věty i jistá strohost vyjadřování ale nepopírají rytmickou kvalitu Winterbergovy poslední cesty, která není dána klapáním vlaku, jak by se nabízelo, nýbrž historickou potřebou odpočinku, zastavení, mezery, nadechnutí, shrnutí.
Monolog protagonisty Wenzela Winterberga, jenž zpočátku trochu připomíná protivné kritizování všeho v duchu Thomase Bernharda, je rytmicky přerušován jakýmsi dopovězením ve formě krátkých vět, které variují svou jednoduchou základní strukturu. V grafické podobě to někdy vypadá jako věty z cvičebnice němčiny, ale právě v těchto mezerách textu tkví jeho síla.
Jaroslav Rudiš: Winterbergs letzte Reise
Luchterhand Literaturverlag 2019, 544 stran, 24 euro
Rytmus je tím, co literárnímu dílu dává estetickou hodnotu, která nemá nutně nic společného se samotným vyprávěním. Je to autorské gesto, jež v jistém smyslu může stát samo o sobě, bez ohledu na to, co se vypráví. Je to "signum spisovatele", který tu na čtenáře prohlédá.
A ještě pro jednu věc je - při jakékoliv oprávněné kritice - Winterbergova poslední cesta pozoruhodnou knihou. Pro možnost poetického obrazu, který vydá za všechna dlouhá pojednání o odpovědném vztahu k historii. Ale to už by bylo prozrazování konce, který si čtenář jistě vychutná sám. Jako to české pivo, zatížené historickou kocovinou.
