Agentura AFP popisuje, jak lidé ve středu večer čekali před tokijským hlavním obchodem řetězce knihkupectví Kinokunija. Výtisky Murakamiho novinky byly uvnitř kromě regálů vyskládané na stolku hned u vchodu. Někteří návštěvníci při nákupu jásali a tleskali, líčí web japonské veřejnoprávní televize NHK. Čtyřiasedmdesátiletý Murakami, jenž proslul bestsellery Norské dřevo nebo Kafka na pobřeží, patří k nejčtenějším světovým literátům. Jeho díla byla přeložena do více než padesáti jazyků včetně češtiny, roku 2006 v Praze převzal Cenu Franze Kafky. Zatím naposledy před šesti lety vydal román Komturova smrt.
Novinku nazval japonsky Mači to, sono futašikana kabe, tedy stejně jako svou ranou a širší veřejnosti neznámou prózu, kterou roku 1980 otiskl v literárním měsíčníku Bungakukai. Její hrdina se dozví o městě obklopeném vysokými zdmi, v němž existuje knihovna, v té knihovně žije dívka a ta se stará o staré sny. Část tohoto příběhu romanopisec následně zužitkoval v knize Konec světa & Hard-boiled Wonderland z roku 1985.
Ani původní prózu, ani Konec světa & Hard-boiled Wonderland však Murakami s odstupem desítek let nepovažuje za příliš povedené. "Vydal jsem je nedodělané a vždy jsem toho pak litoval. Tou dobou jsem uměl psát jen velmi omezeně a na těch románech to bylo znát," říká v rozhovoru, který nyní poskytl v kancelářích svého nakladatelství několika médiím včetně agentury AP.
Přiznává, že Město a jeho nejistou Zeď poprvé napsal jako začátečník. V roce 1979 měl za sebou pouze románovou prvotinu Slyš vítr zpívat, za niž získal cenu Gunzo pro debutující autory. "Ještě jsem nevěděl, jak se pořádně píšou romány," shrnuje dnes. Zatímco tehdy chtěl navíc vyprávět dobrodružné příběhy, dnes raději klidným tempem líčí vnitřní životy druhých, srovnává své tehdejší a dnešní já.
Přesto se mu Město a jeho nejistá Zeď jednou za čas připomnělo. Považoval ho za promarněnou příležitost. "Leželo mi v hlavě, jako když vám v krku uvízne maličká kůstka," přirovnává. Neustále přemýšlel, že by se k ústředním motivům zdi a stínu vrátil a znovu je rozepsal. To konečně udělal začátkem roku 2020. Tehdy už Asie o pár měsíců dřív než Evropa a USA začala pociťovat obavy z pandemie a spisovatel zvolil sebeizolaci. "Kvůli koronaviru jsem prakticky nechodil ven, většinu času jsem trávil doma, což mě vedlo k tomu více se zabývat sám sebou. Právě tehdy mě napadlo vytáhnout tento příběh ze šuplíku," vypráví.
Vlastní, čtyři desítky let starou prózu začal nejprve přepisovat. Text mu však stále narůstal pod rukama, až vznikl nikoliv remake, nýbrž úplně nový román. Čítá 672 stran a kromě radikálně převyprávěného úvodu obsahuje dvě obsáhlé nové části.
Hrdina v první osobě nejprve líčí cestu do města obehnaného vysokými zdmi, kam se vydává na doporučení středoškolské lásky, aby našel své skutečné já. Ve druhé části se vrací do skutečného světa a stává se ředitelem knihovny ve městě Fukušima. Tam potká nejen svého tajuplného předchůdce, ale také záhadného dospívajícího hocha a lidi, kteří se v důsledku jistých traumat obtížně začleňují zpět do společnosti. Vše pak vrcholí třetí částí.
Podle deníku Japan Times čtenář pozná protagonistu jako sedmnáctiletého a postupně jej sleduje až do doby, kdy je mu 40 let. Část příběhu týkající se dospívání a traumat možná souvisí s Murakamiho pocity z pandemie. Spisovatel tehdy několikrát vyslovil obavu, jak izolace způsobená koronavirem ovlivní duševní zdraví mladých lidí a nakolik je nenávratně promění.
Novinku psal od ledna 2020 do loňského prosince. Za tu dobu se po světě nejen rozšířilo mnoho mutací koronaviru. Zároveň také Velká Británie odešla z Evropské unie, opět se objevila hrozba použití jaderných zbraní, začala ruská válka na Ukrajině a například debaty na sociálních sítích jsou vyhrocenější než kdy dřív, vyjmenovává spisovatel. Je to nejvíc, co za celý rozhovor řekne o politice. "V Rusku se několik mých knih stalo bestsellery, ale šest jich také bylo přeložených do ukrajinštiny. Věřím, že čtenáři mých knih si žádnou válku nepřejí ani v nejmenším," cituje jej deník Asahi šimbun.
Podle Harukiho Murakamiho žijeme v době, kdy společností otřásá jedna změna za druhou. "Mysleli jsme, že globalizace změní svět k lepšímu, že sociální sítě přispějí k jeho demokratizaci. Místo toho přišel chaos, jako bychom otevřeli Pandořinu skříňku. Otázka, zda zůstat v bezpečí svých zdí, nebo za ně vykročit, nabyla na významu," uvažuje nad klíčovým tématem knihy.
Udělat krok do světa za zdí, což může být i metafora pro střet s něčím novým nebo neznámým, podle romanopisce vyžaduje odhodlání, víru a fyzickou zdatnost. "Musíte napřít všechny síly, jinak se na druhou stranu nedostanete," ilustruje spisovatel, v jehož prózách lidé často fyzicky lezou pod zem, na dno studně nebo se vydávají do podsvětí. Přeneseně vzato tak sestupují do představivosti nebo vlastního nitra, kde se potýkají se vzpomínkami, traumaty či erotickými fantaziemi, napsalo před časem Aktuálně.cz.
Také v novince se postupně čím dál více rozostřují hranice mezi skutečností a snovým světem. "Román se ptá, jak pevná je zeď, která nás odděluje od jiného světa," řekl Murakami japonské agentuře Kjódo. "Romány obecně mají tu funkci, že dokážou proniknout skrze zdi oddělující vědomí od podvědomí," doplňuje. Zároveň ale připomíná existenci doslovných zdí rozdělujících společnost, jako byla ta berlínská nebo jako je bezpečnostní bariéra oddělující Izrael od Západního břehu Jordánu. "Zdi mohou mít různé významy. Záleží, kdo je mezi nimi zrovna zavřený," upozorňuje spisovatel.
Za stejně důležitý symbol jako zeď ve své novince považuje stín. Ten může představovat něčí podvědomí nebo alter ego, jakýsi "negativní obraz", díky němuž člověk lépe pozná sám sebe. "Když píšu román, snažím se ponořit právě takhle hluboko do sebe sama," vysvětluje autor knihy.
Podobně jako se v ní rozpíjejí hranice mezi skutečností a snovým světem, také hrdina si přestává být jistý, kde končí on a kde začíná jeho stín. "Zejména ve druhé a třetí části se příběh komplikuje a skutečnost nelze rozeznat od stínu. To se mi také vyprávělo nejobtížněji, musel jsem to několikrát přepisovat," přiznává Murakami.
Podle japonského listu Nikkei je klíčovým dějištěm všech tří částí příběhu knihovna. "Už jako teenager jsem hrozně rád chodil do knihoven. Líbila se mi tam ta vůně knih," popisuje literát. "Až jako spisovatel jsem ale začal pořádně číst japonské romány. Do té doby jsem znal výhradně zahraniční beletrii. Moji rodiče totiž učili japonskou literaturu a na mě jako jedináčka kladli vysoké nároky, takže já se proti nim tímto způsobem vymezoval. Snažil jsem se s nimi mít co nejméně společného," žertuje čtyřiasedmdesátiletý rodák z města Kjóto, který vyrůstal na četbě románů Kurta Vonneguta, Gustava Flauberta nebo Jacka Kerouaca.
Než se začal živit jako spisovatel, prodával v obchodě s hudebními alby. Osm let, až do roku 1982, pak v tokijské prefektuře provozoval malý jazzový bar.
Několik svých nejznámějších románů včetně bestselleru Norské dřevo vytvořil stejným způsobem jako novinku, tedy že přepracoval starší vlastní text. V tomto ohledu má Murakami blízko k jazzovému muzikantovi, který vezme známou melodii a začne na ni improvizovat, přirovnává deník Japan Times.
Zároveň je dnes spisovatel ke svým raným pracím kritičtější než dřív. Prakticky všechna svá díla z minulého tisíciletí označuje za jistým způsobem nedokonalá. Jako vypravěč si začal být jistější až okolo přelomu tisíciletí, při psaní románu Kafka na pobřeží. Ten vydal roku 2002. "Dnes už mi dávno bylo sedmdesát a nevím, kolik románů mi ještě zbývá. O to silnější jsem měl tentokrát nutkání se do psaní naplno položit a věnovat mu tolik času, kolik bude potřebovat," říká.
Fyzicky se cítí fit, každé ráno chodí běhat, za 40 let absolvoval 40 maratonů. "Překládání, běhání a sbírání starých vinylových desek," vyjmenovává své koníčky. "Díky tomu mi nezbývá čas na noční život, což je možná jedině dobře. Nedávno jsem byl poprvé v životě v jedné populární tokijské čtvrti, kam se chodí pít, a to jen proto, že mě tam vytáhla návštěva ze zahraničí," ilustruje.
Haruki Murakami dlouho nevystupoval na veřejnosti a neposkytoval rozhovory. Poslední roky udělal několik výjimek, mimo jiné za pandemie v rozhlasu pouštěl jazz, aby povzbudil Japonce. Spoustu času rovněž tráví překládáním angloamerické literatury do japonštiny, u čehož dle vlastních slov odpočívá a sbírá inspiraci. "Po několika měsících mě to vždycky začne svrbět, že už bych měl napsat něco vlastního," dodává.
Akcí jako půlnočního zahájení prodeje svých nových knih se neúčastnil nikdy, tento týden by ale ani nemohl. Spisovatel od ledna přednáší na americké dívčí univerzitě Wellesley College. Ta se nachází ve státě Massachusetts a absolvovaly ji bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová nebo kandidátka na prezidentku Hillary Clintonová. "Pozvání jsem přijal, protože nabídek učit na dívčích univerzitách popravdě zase tolik nedostávám," říká. Studentky na semináři čtou jeho romány, v nichž vystupují ženské postavy, a pak je se spisovatelem rozebírají a diskutují na příbuzná témata, doplňuje agentura AP.
Japonci mezitím začínají žít jeho novým románem. Nakladatelství Šinčóša jej vydalo v nákladu 300 tisíc výtisků, což je výrazně méně než předešlou prózu Komturova smrt. Ta v Japonsku vyšla roku 2017 ve dvou dílech, jež měly náklad 700 tisíc a 600 tisíc výtisků.
Přesto byl o Město a jeho nejistou Zeď zájem hned od středeční půlnoci. Agentura AFP například hovořila s devětatřicetiletým Šunsukem Micumotem, jedním z prvních stojících ve frontě před knihkupectvím Kinokunija. "Začnu ji číst, hned jak přijedu domů. I když si chci užít každou větu, stejně to nejspíš přečtu na jeden zátah," vypráví čtenář, který je členem čtenářského klubu zaměřeného na Murakamiho knihy.
Další dívka ve frontě, osmadvacetiletá Čikako Muramacu, připomíná, že Haruki Murakami je jedním z nejoblíbenějších japonských spisovatelů. "Hodně jeho čtenářů je starých asi jako moji rodiče. Ale i mezi vrstevníky znám pořád spoustu jeho fanoušků," doplňuje.
