reklama
 
 

Murakamiho nový román: Zavřete oči a vypněte svět, to podstatné je pod povrchem

21. 11. 2018 15:55
K románům japonského spisovatele Harukiho Murakamiho už takové scény patří. Jsme v chatě na vrcholku hory, daleko od civilizace. Je klid. Kolem švestkový háj, v dálce bzučí sršně. Na zahradě banánovník, tradiční lucerna, ještě dál kamenná mohyla. Ve vzduchu svěží vůně lesa.

V tomto světě se ocitá hrdina Murakamiho nejnovější, v češtině právě vydané prózy Komturova smrt. Je to malíř, jemuž táhne na čtyřicítku. Opustila ho manželka i inspirace, a tak si odešel lízat rány sem, na kamarádovu horskou chatu. Trochu si vaří, maluje, popíjí whisky. Poslouchá klasickou hudbu. Tu a tam se vyspí se svou studentkou. Zdánlivě žije, ale pocitově je mrtvý, vykořeněný, odcizený, jako by čekal na probuzení.

K Murakamiho románům také patří, že se podobná realita dříve či později rozpadne, propojí s hrdinovým vnitřním nebo rovnou jiným světem a začnou se dít nevysvětlitelné věci. Jistě je to jeden z důvodů, proč knihy světově populárního autora vycházejí v milionových nákladech a proč na ně alespoň Japonci stojí půlnoční fronty.

Na Komturovu smrt takto čekali začátkem loňského roku a již tehdy se šířily spekulace, že hrdý držitel v Praze udílené Ceny Franze Kafky ve své čtrnácté próze pomyslel na české čtenáře. Devětašedesátiletý Murakami dříve napsal esej o temných pražských zákoutích a v nedávné próze 1Q84 nechal znít Sinfoniettu skladatele Leoše Janáčka. Teď v Komturově smrti věnuje značnou pozornost Mozartovu Donu Giovannimu, zmiňuje Prahu, kde měl světovou premiéru, a především jednu z postav opery vplétá do vlastního děje.

Komtur, podle jehož smrti se román jmenuje, je ovšem v Murakamiho podání skoro skřítek, mužík půl metru vysoký. Vlasy svázané do uzlu, na sobě tradiční japonské roucho, u pasu meč se zdobeným jílcem. V okolí horské chaty se objevuje za určitých podmínek, mizí po částech a mluví v hádankách. Možná se vyloupl z obrazu, možná vylezl z jámy, přísně vzato asi neexistuje. Ale pátrání po tom, kde se vzal a proč, má úžasný spád. A dobrý důvod.

Murakamiho hrdina, malíř, v té chatě čeká na tvůrčí i životní znovuzrození. Žije ve hmatatelném, běžném světě, kde rozumí důsledkům, ale ne příčinám. Neví, jak dál malovat. Nechápe, proč ho opustila manželka. Neumí se vypořádat s traumatem z dětství. Na stovkách stran, ubíhajících pozvolna, ale ne bezcílně, nejprve poznává sousedy. Tajnůstkářskou dospívající dívku, která v jistou chvíli zmizí a musí být zachráněna. Nebo záhadného muže, který se přestěhoval do luxusní vily na protějším kopci. Udělal to, aby byl někomu nablízku, ale nikdy se té osobě nepřiblíží. Proč?

Protagonista začne nalézat odpovědi, teprve když změní vnímání. Řečeno na konkrétním příkladu: malíř vytvářející realistické portréty se přestane soustředit na to, aby věrně zachytil něčí oči nebo vlasy, a hledí "pod kůži", na to, jaký je člověk uvnitř. Začíná projevovat emoce, intuici. Když portrétuje muže s výrazným účesem, místo věrohodné podobizny vytvoří žvanec barev, z nějž jako sníh ve vichřici tryská prudký mléčný gejzír bujarých bílých vlasů, spíš abstrakci než lidskou tvář.

Pasáže zabývající se malířstvím tvoří podstatnou část knihy, přičemž líčením rozporů mezi malbou japonskou a západní se možná Murakami zprostředkovaně vyjadřuje k vlastní tvorbě, Japonci dlouhodobě kritizované jako "příliš západní".

Haruki Murakami: Komturova smrt

Haruki Murakami: Komturova smrt

(Přeložil Tomáš Jurkovič)
Nakladatelství Odeon 2018, 752 stran, 499 korun

Ale vtip je v tom, že celý "vjemový svět" tentokrát tvoří jen první plán Murakamiho románu, prozaický vnějšek. Vnitřkem jako by spisovatel polemizoval, zda je život opravdu jen to, co vidíme, slyšíme, co můžeme pojmenovat. Jak se v románu vrší nadpřirozené jevy, stává se ódou na vše skryté, cítěné, na "vnitřní život" člověka, jeho fantazii a především tvůrčí povahu.

Co hrdina prožívá vevnitř, nabírá vnější podobu. V dramatických, reality zbavených scénách pak propadá do děr jako Alenka v říši divů, v podsvětí překračuje řeky, podstupuje zkoušky. Potkává oživlé metafory, které nabraly fyzickou podobu, mají tváře a těla, cosi říkají a dělají. Ale to vše jen proto, aby podtrhly Murakamiho pointu: že metafora je metaforou z dobrého důvodu. Snažit se ji dekonstruovat či převést na něco srozumitelného znamená minout se s jejím smyslem, zůstat na povrchu, když to podstatné je pod ním.

Murakami na to téma mohl vytvořit krátkou esej. Ne náhodou raději popsal 750 stran románem plným metafor, skoro alegorií. Protože síla není v myšlence, ta není nová ani hluboká, nýbrž ve zpracování. V tom, jak Murakami zvnitřku utváří vnějšek, jak abstraktním pojmům přiřazuje tváře a hlasy. Jak to celé zkonstruoval a výtečně napsal, obsahem skoro filozofický román, přitom se spádem detektivky, a dokonce jednou dvěma hororovými scénami. Vyložit ho lze desítkami způsobů. Ale žádný nepřebije, jak silný je zážitek ze samotného čtení.

autor: Daniel Konrád | 21. 11. 2018 15:55

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama