Dobře vytvořená vypravěčka podávala rozsáhlý příběh v tempu, s humorem i sarkastickým odstupem, díky němuž čtenář zůstával v napětí a nejistotě, co že se mu to líčí, nakolik je onen podivný svět míněn doslovně a do jaké míry je jen hravým výtvorem její excentričnosti. Kniha získala Magnesii Literu za prózu roku.
V novém rozsáhlém románu Srdce Evropy vsadila letos sedmačtyřicetiletá Horáková na podobný postup. Vypravěčkou a hlavní postavou je mladá absolventka historie, která se vydává po stopách jakési Kateřiny - obyčejné ženy ze slováckých Kozojídek. Část její rodiny se usadila ve Vídni a Kateřina tam strávila kus života.
Do Vídně proto míří i vypravěčka, která prochází místa spojená s Kateřinou a googluje životní osudy dalších postav. Pátrání prokládá citacemi z Kateřininých memoárů.
Příběhy obou žen se asi mají zrcadlit, aby vynikly jak shody, třeba v tématu údělu a společenské role žen, tak i rozdíly - doby, životního stylu i hodnot. A snadno pochopíme, že jádrem zrcadlení je cesta, která protagonistky dovede k sobě samým, tedy k nalezení vlastní identity a nezávislosti na okolí.
Konstrukce by snad mohla fungovat, kdyby nestála na vratkých nohách. Což tentokrát stojí. Vypravěčka se sice na úvod představí jako žena s intelektuálním odstupem, která ví, že prameny mohou i lhát či neříkat úplnou pravdu. Pak ale putuje Vídní a před každou kavárnou dohledává slavné návštěvníky a jejich česká nebo moravská rodiště či aspoň prarodiče z českých zemí.
Vytváří tím obraz česko-rakouské pospolitosti jako toku, který se valil sem a tam bez ohledu na hranice. Zároveň to ale román svrhává do podoby didaktické příručky, v níž defilují stovky jmen a událostí, chatrně navěšené na pátrání po životě Kateřiny z Kozojídek, která zažila monarchii, její rozpad i peripetie následujících desetiletí.
Vypravěčka opakovaně zmiňuje, jak ji osud Kateřiny fascinuje. Co je na něm ale tak záhadného, že bylo nutné propojit její zápisky s tímto putováním, z textu příliš neplyne.
Sebe i Kateřinu vypravěčka v úvodu charakterizuje jako nespolehlivé, nedůvěryhodné: nemusí mít pravdu, ba mohou i úmyslně lhát. Čtenář marně pátrá, v čem by se toto možné lhaní mohlo nějak zajímavě projevit a proč by měl řešit poměr skutečnosti a výmyslů.
Románu chybí napětí. Záliba v pátrání po osudech pozapomenuté ženy je trochu podivínská, ale není to posedlost, která pohlcuje třeba hrdinky próz Anny Bolavé nebo Lucie Faulerové. Vyprávění připomíná spíš fádní postup studentky, jež shromažďuje materiál a dělá si poznámky.
Šťávu příběhu nedodá ani chatrný milostný trojúhelník: vypravěčka má doma přítele a hodlá si ho vzít, ve Vídni ale podlehne kouzlu vzdělaného mladého novináře, který s ní přišel udělat rozhovor. Vztahová peripetie vyznívá jen jako nutné okořenění, protože i vypravěčka se poté, co po dlouhém odloučení opět spatří původního partnera, raději věnuje úvahám o derniéře inscenace hry Štěstí a pád krále Otakara od Franze Grillparzera než přemýšlení o tom, proč o ni přítel už moc nejeví zájem.
Kolísání mezi esejí a románem, jež se odehrává na 400 stránkách, je nevybalancované, protože ani jedno pořádně nefunguje. Úvahy o historii, vztahu Čechů a Rakušanů i střední Evropě jsou spíš surovými poznámkami a prvoplánovými nápady. Zároveň ale brání vypravěčce jako postavě, která se něčím trápí, natolik ožít, aby byla čtenářsky zajímavá. Je to taková chodící encyklopedie, která když zrovna nenarazí na zajímavá fakta, nechá vyprávět Kateřinu. A mezitím zase přijde na něco, o co se ráda podělí.
Příběh letmo zachycuje peripetie covidové doby, kácení soch v západních zemích či obnovení mariánského sloupu v Praze. Ale zas jen tím poznámkově-publicistickým stylem: zaznamenat a doplnit nějakými rychle vyprodukovanými komentáři, případně citátem moudré hlavy.
Na konci nám vypravěčka odhalí i vztah mezi ní a Kateřinou. Nezapůsobí to však tak, že najednou do sebe vše zapadne, jevové se posune k symbolickému a příběh se stane i nějakou metaforou. Dojem polotovaru či nepovedeného experimentu přetrvává. Trnitá, ale nakonec schůdná cesta k vlastní identitě se tu prezentuje jako na kurzech sebevylepšení. Jen místo pořádku v duši se doporučuje cesta do Vídně s chytrým mobilem a zápisky někoho, kdo už se našel.
Kniha
Pavla Horáková: Srdce Evropy
Nakladatelství Argo 2021, 400 stran, 448 korun.
