Z těkavých odpovědí na různá témata se rodí široce rozkročený příběh, klidně ho nazvěme románovým. Odbíhá k historkám, vzpomínkám i úvaham, ale přece jenom je to život člověka, který na dotazy odpovídá trpělivě nebo břitce, stručně a jindy rozvláčněji.
Čteme zakuklenou autobiografii úspěšného spisovatele? „Část věcí, které jsem tady odhalil, se mi opravdu staly. U části mám smrtelnou hrůzu, že by se mi stát mohly. U části velmi toužím, aby se mi staly,“ píše Nevo. A dodává, že jiné záležitosti se přihodily někomu jinému.
Míra nahlížení do soukromí přitom není tím nejdráždivějším, co čtenáře u textu drží. Je jím právě napětí mezi dotazy a odpověďmi. Padesátiletý Nevo absolvoval po celém světě mnoho besed, kde se ho lidé ptali i na podružnosti. Snad aby diskuse neztratila glanc, zvykl si odpovídat na něco trochu jiného. A podobné je to v jeho knize.
Sám to neřekne, ale dotazy, které si pokládá, vyvrací oblíbené rčení, že není špatných otázek. Nebo že by naopak existovala spousta špatných dotazů, manipulativních, rozvláčných, plochých? „Jak svým postavám vybíráte jména? Které slovo nejvíc nesnášíte? Čím byste byl, kdybyste nebyl spisovatelem? Co si myslíte o tom, že vaše kniha je na seznamu povinné literatury k maturitě?“
Ne, tyhle otázky nejsou pitomé samy o sobě, ale v kontextu, do kterého je Nevo staví, určitě ano. Protože ze zásady nenavazují na předchozí odpověď, jako by jeho autorská část, která dotazy klade, vůbec neposlouchala tu, jež odpovídá. Jako by ta první jela podle předem připraveného seznamu a nebrala ohled na poznatky plynoucí ze slov druhého.
Příběh se tak rodí postupně, těžce, v podstatě otázkám navzdory. Je to setrvalý boj, někdy přejde v ozbrojené příměří, ale napětí přetrvává. Jako by samotnou formou Nevo zobrazoval míru nepochopení, padlých ambicí, nevěr a ztrát, o nichž píše.
Vše dospěje do situace, kdy si autor ze svých otázek otevřeně utahuje.
Otázka: „Váš dědeček Levi Eškol blahé paměti byl druhým prezidentem Státu Izrael. Jaký je to pocit, být po něm pojmenovaný?“
Odpověď: „Ne prezidentem, premiérem.“
Otázka: „Váš dědeček Levi Eškol blahé paměti byl druhým premiérem Státu Izrael. Jaké na něj máte vzpomínky?“
Odpověď: „Ne druhým. Třetím. A zemřel, než jsem se narodil.“
Otázka: „Váš dědeček Levi Eškol byl třetím premiérem Státu Izrael. Co vám po sobě zanechal?“
„Kostkový cukr,“ odpovídá spisovatel a pokračuje vzpomínkou ze státní tryzny, kterou prožil, ovšem nemohl přece truchlit za někoho, koho neznal.
Některé odpovědi jsou skutečně banální, jako by jejich smyslem bylo poukázat na nedostatečnost dotazu. Jiné se rozkročí do několikastránkových příběhů. Nad tím vším se klene příběh hlavní, poloautobiografický, trhaný asociacemi i ambicemi.
Poslední interview ukazuje, že porozumění není možné. Při četbě bychom si snad mohli vzpomenout na bonmot rumunského religionisty Mircey Eliadeho: Největším omylem je předpokládat, že jazyk má být nástrojem porozumění.
Eškol Nevo se však s touto hořkou pilulkou nespokojuje, ví, že nic jiného nám nezbývá. Ano, komunikace drhne, ale nic lepšího nemáme. Řešení možná neexistuje, ovšem co jiného dělat než se o ně stále dokola pokoušet? Tak jako to dělají lidé na Blízkém východě. Eškol Nevo je jedním z nich.
Kniha
Eškol Nevo: Poslední interview
(Přeložila Sára Foitová)
Nakladatelství Pistorius & Olšanská 2020, 328 stran, 379 korun.
