Před třemi lety u nás vyšla jeho románová prvotina Samota, která původně málem zapadla: na ostrovech se poprvé objevila roku 2014 vydaná malým nakladatelstvím v omezeném počtu výtisků. A prorazila až poté, co autora vychválil mistr moderního hororu Američan Stephen King a stanice BBC knihu zmínila v pořadu Britská gotika.
Hurley posléze přidal další dva svazky, čímž vznikla volná trilogie. Z té nám teď nakladatelství Argo v působivém překladu Ladislava Nagye nabízí nikoli druhý Ďáblův den, nýbrž v pořadí třetí Hladový lán - což ale nevadí, protože všechny příběhy mají samostatný děj i postavy. Spojuje je něco jiného: žánr a místo, přičemž obé spolu úzce souvisí.
Na všechna tři díla lze vztáhnout termín lidový horor, anglicky folk horror, který se v tamních literárních kruzích používá od roku 2010 pro příběhy zasazené na odlehlé, často zemědělské místo. Hrdina zde začne ve své zvrácené víře vzývat něco zlověstného, kupříkladu se pokouší narušit hranici mezi světem mrtvých a živých - načež se, jako v Hladovém lánu v osamoceném domě na kraji vřesoviště, uprostřed divoké přírody a několika od sebe vzdálených vísek s primitivními venkovany, vynoří duchové. Hledáme-li paralelu se středoevropským folklorem, nemusíme chodit daleko: postačí Erbenem zpracovaná Svatební košile.
Hurley nepíše o idylické zeleni jižní Anglie, nýbrž drsném severu, konkrétně o hrabstvích Lancashire a Yorkshire, která známe z klasiky Na větrné hůrce od Emily Brontëové či Thomase Hardyho. Z jeho básně Dům ticha si ostatně Hurley vypůjčil první ze dvou epigrafů; druhý pochází z lidové písně o zajíci.
Pevnou zem tu všude obklopuje voda, skalnaté pobřeží moře a bažiny. Na kopcích stála popraviště, na polích se bojovalo a v lese vládly a možná stále vládnou, jak věří starousedlíci, nadpřirozené temné síly. Hladový lán, políčko přiléhající k rodinnému sídlu, je ve skutečnosti navíc sice ne běžně, ale ani ne zřídka používané ostrovní místní jméno.
Zápletka se točí kolem smrti pětiletého Ewana a následné reakce jeho otce Richarda a matky Juliette, jíž je pochopitelně nezměrný žal. Oba si chlapcovu smrt kladou za vinu a nedokážou se s ní vyrovnat, až se zdá, že místy přicházejí o rozum. Nebo že by se okolo nich opravdu dělo něco podivného? Jak uvnitř domu, který Richard zdědil po rodičích a do něhož se mladí manželé uchýlili z průmyslového Leedsu, tak v lůně do sebe uzavřené komunity xenofobních místních?
Z klaustrofobního domu se oproti jejich očekávání nestala svatyně svobody, radosti a bezpečí: stojí na pozemku, který je dle pamětníků prokletý.
Předčasně narozený Ewan se přitom k dětem i zvířatům choval nevysvětlitelně krutě a iracionálně po jeho skonu jednají i rodiče. Zatímco zdravotní sestra Juliette podléhá okultismu, historik, cynik a akademický skeptik Richard se jme jako úchylný archeolog posedle kopat: a na půdě nachází nejen zbytek prastarého stromu, ale též kostru zajíce.
Vyzradit víc se vzhledem ke stupňovanému napětí a hrůze nehodí; snad jen tolik, že v psychiatrické léčebně dříve skončil Richardův otec disponující ohromnou knihovnou, v níž přechovával tajemný dřevořez dubu ze 17. století.
Z náznaků, jako jsou psací stroj či gramofon, lze román situovat do 70. let minulého století. Čemuž napovídá i fakt, že jediný vnímavý a soucitný soused Gordon má u sebe vždy nějakého „podnájemníka“ (dobový pokrytecký eufemismus pro partnera), nebo že Juliettina sestra Harrie byla, jak se obecně vědělo, ale moc se o tom nemluvilo, obětí domácího násilí. Přesto je, jak podotýká ve výstižném doslovu překladatel Nagy, díky vší té nedůvěře, podezíravosti a obav z něčeho nového Hladový lán skoro až současně brexitový.
Pořád je to ale v prvé řadě moderní gotika, tedy próza pracující s konvencemi v zásadě konzervativního žánru. Stejně jako dnes už kanonická povídka Zánik domu Usherů od Edgara Allana Poea klade otázku, zda je všechen ten děs v místě, nebo v hlavě - a nedává jednoznačnou odpověď.
Zvažovat tu lze jak zdánlivě dobře (tady doslova) zakopaná a tudíž pohřbená (ve smyslu skrytá) tajemství, tak freudovské potlačené frustrace či až faustovskou touhu po vědění, které však zajde příliš daleko. Ústřední motiv je však překvapivě všední: v podstatě běžná noční můra všech rodičů bez ohledu na prostor a čas, slovy románu „setrvalý pocit, že se jim jejich děti neustále vzdalují. Že už jsou pro ně nedosažitelné a nelze jim pomoci. Že sklouzly do svého vyšinutého světa“.
Gotická literatura vznikla jako reakce na osvícenství - a kromě toho, že chtěla tu příjemně, ondy mrazivě strašit, hodlala mimo jiné ukázat, že pořád existují věci, které nelze úplně uchopit a objasnit. Přinejmenším v anglofonním prostředí se však žánru docela dobře daří i dnes, což patrně svědčí jak o tom, že se potřeby čtenářů výrazněji nemění, tak o faktu, že se možná natolik nemění ani náš poznatelný a nepoznatelný svět.
Ze současných, do češtiny přeložených ostrovních gotických spisovatelů připomeňme trilogii od Sarah Perryové či nedávný výrazný debut Fiony Mozleyové nazvaný Království Elmet.
Další plány má však i sám Andrew Michael Hurley. Jak říká v rozhovorech, netuší, zda se bude věnovat spíše jezerní oblasti, nebo velkoměstu (koneckonců žil také v Londýně a Manchesteru, kde teď učí na univerzitě), ví však, že musí detailně znát geografii a historii místa. Aby své - slovy irského spisovatele Roddyho Doylea - „brilantně znepokojivé“ příběhy mohl psát dál.
Kniha
Andrew Michael Hurley: Hladový lán
(Přeložil Ladislav Nagy)
Nakladatelství Argo 2021, 196 stran, 298 korun.
