Šestapadesátiletý spisovatel v archivu města St. John’s narazil na staré noviny z provincie Newfoundland a Labrador líčící dojmy jistého duchovního, jenž v hlubokém 19. století objevil v zátoce na pobřeží spolu žijícího bratra a zjevně těhotnou sestru.
Kněze možnost incestu šokovala. I proto, že ho bratr s puškou v ruce odehnal, sourozence šmahem odsoudil. Crummey však nad zprávou o dvou sirotcích v extrémní situaci pocítil lítost a rozhodně nenapsal jen knihu o incestu. Promítl do ní fakt, že jeho vlastní otec musel začít pracovat už jako devítiletý a neměl žádné dětství - což se ovšem stalo ve 30. a 40. letech minulého století. Sám spisovatel pak vyrostl v hornických městečkách na Newfoundlandu a Labradoru, tedy ostrově a poloostrově na severovýchodě Kanady, jejichž klima je nehostinné i v běžných, natož nezvyklých podmínkách.
Právě sem Crummey zasadil svůj příběh o Adě a Everedovi, sourozencích, kteří od devíti, respektive jedenácti let sami dospívají v nahrubo postaveném srubu, na míle vzdáleném od dalších lidských příbytků či komunit. Novorozená sestřička, matka i otec zemřou rychle za sebou hned na prvních stránkách knihy. Hrdinové se tak jako Adam a Eva ocitnou v jakémsi soukromém ráji. Až na to, že ten jejich obklopuje bída a docela často i hlad.
Děti pokračují ve vyčerpávající, tvrdé dřině rodičů, kteří uvízli v pasti dluhového hospodářství. Produkují solené tresky, pro něž si dvakrát ročně na palubě lodi ironicky nazvané Naděje připlouvá osoba jménem Kostelník a na oplátku hrdinům poskytne nějaký ten čaj, dehet či hřebíky. Jejich život tedy určuje práce a zase práce, závislá na cyklu ročních období.
Hrdinové nikam neputují, zato oceán se hýbe stále a občas jim něco nebo někoho přinese. Buď vyvrhne zbytky ztroskotaného plavidla, nebo zas jiné sevře na dohled, přesto daleko v ledu. Později se objeví i skupinka námořníků hledajících vzrostlý strom na stěžeň.
V mezičase však protagonisté koexistují v jakési podivné intimitě, třebaže jsou zároveň po svém sami - a spisovatel se soustřeďuje hlavně na psychologii jejich vztahu.
Patrně nepřekvapí, že obě děti předčasně zestárnou: lopotí se jako dospělí a chlapci Everedovi poté, co v oceánu pohřbí otce, zbělají vlasy, má je "jako padlý sníh". Ani jeden neumí číst, nevědí nic o válkách; vše, co leží za hranicemi jejich světa, leží též za hranicemi jejich poznání. Dostaví se však puberta a spolu s ní erotické napětí: dívka Ada dostane "první návštěvu", to jest menstruaci, a vybaví si, co jí o ní kdysi říkala maminka. Následuje první sex.
Ve vyprávění, které s trochou nadsázky začalo jako pohádka o Jeníčkovi a Mařence, se postupně vynořují biblické ozvěny. Vyjeví se, že v rodinné historii existovala variace na příběh o Kainovi a Ábelovi, zatímco prvotním hříchem je pro autora patrně vyhlazení původních kanadských obyvatel. Jejich pohřbená těla, obklopená nejrůznějšími předměty, sourozenci najdou na jedné krátké výpravě.
Jakési zkušenosti neviňátka přece jen z dřívějška mají: Ada byla například svědkem matčina třetího porodu. A když s Everedem uprostřed třeskuté zimy v zoufalství uloví tulení mládě a jedí ho, je to podle ní hřích.
Jako neviňátko dle Ady zemřela jen maličká Marta, kterou alespoň na základě svých omezených znalostí Bible - matka jí pár zlomků předala ústně - stihla pojmenovat.
Další zkušenosti hrdinové získávají sami. Na vlastní kůži zjišťují, že jejich světu vládne nemilosrdný zákon: "Smrt koně je životem vrány". A právě jím se pravděpodobně, byť ve vyhrocené podobě, řídil též poslední přeživší na oné lodi sevřené ledem, stejně jako se těmito pravidly řídí Evered v na první pohled kruté epizodě s medvědicí a medvídětem.
Zásadním způsobem protagonistům rozšíří obzory až návštěva námořníků. Od nich se poprvé dozvědí, jak "ve velkém" funguje alkohol. A poslouchají jejich přisprostlé historky, stejně jako patřičně přibarvené líčení návštěv Londýna či Austrálie.
Michael Crummey detailně vykresluje flóru a faunu, v čemž mu pomohla manželka, bioložka specializující se na divočinu. S rytmickou drsností zachycuje syrovost fyzického světa, kde na nějaké duchovno nezbývá moc místa. Občas je patrné, že autor začínal jako básník a teprve poté začal psát historickou prózu zaobírající se dějinami i krajinou severovýchodní Kanady.
Neviňátka jsou jeho pátý a zatím poslední román: za oceánem vyšel před třemi lety, nakladatelství Argo ho publikovalo nedávno v překladu Ondřeje Pilného, předního odborníka na anglicky psanou irskou literaturu. Výkon podal vynikající snad i proto, jak mu vzhledem k jeho specializaci text sedl: od lehce archaických hovorových dialogů včetně vulgarismů přes lyrický naturalismus v popisech prostředí až po nenásilně naznačené, organicky začleněné alegorie.
Michael Crummey coby svou největší inspiraci uvádí Williama Faulknera, Cormaca McCarthyho či Gabriela Garcíu Márqueze. Jejich velikosti se ještě neblíží, názorně však ukazuje, že jeho o generaci starší a světově proslulé krajanky Alice Munroová nebo Margaret Atwoodová se o budoucnost relativně mladého kanadského písemnictví nemusí obávat. Donedávna bylo až příliš závislé na britských vzorech. Nová a svébytná prostředí, náměty i témata už si však dnes najít umí.
Kniha
Michael Crummey: Neviňátka
(Přeložil Ondřej Pilný)
Nakladatelství Argo 2021, 338 korun, 252 stran.
