Proust napsal Pětasedmdesát listů v roce 1908. Tehdy, zhruba 14 let před svou smrtí v listopadu 1922, začal pracovat na sedmidílném cyklu Hledání ztraceného času.
Dosud neznámý rukopis byl nalezen v pozůstalosti nakladatele Bernarda de Falloise, který zemřel před třemi roky. Jak upozorňuje britský deník Guardian, Fallois dohlížel na posmrtné vydání několika Proustových děl včetně nedokončeného mnohasetstránkového románu Jean Santeuil, jenž se na pultech objevil v roce 1952. Do češtiny jej roku 2009 převedl Michal Novotný.
Už po Falloisově smrti také jím založené nakladatelství Éditions de Fallois zveřejnilo devět dříve neznámých Proustových povídek pod názvem Le mystérieux correspondant (Tajemný dopisovatel).
O existenci Pětasedmdesáti listů se Fallois zmínil jen v předmluvě, kterou v 50. letech napsal k ještě jinému Proustovu nedokončenému souboru textů Eseje - Zamyšlení nad Sainte-Beuvem. V tomto cyklu 16 příspěvků, které česky v 90. letech minulého století publikovala Votobia, se spisovatel často vymezoval vůči tezím literárního kritika Charlese Augustina Sainte-Beuva.
Fallois v předmluvě prozradil existenci Pětasedmdesáti listů. Označil je za "cenný návod" k pochopení Hledání ztraceného času a za pomyslný deník mapující autorovo tvůrčí úsilí.
Právě v Pětasedmdesáti listech rozepsal Proust několik epizod, které pak v pozměněné verzi zařadil do Hledání ztraceného času. Místo protagonisty jeho první části Charlese Swanna zde ale figurují jiní muži.
"Épinglant ici un feuillet supplémentaire, je bâtirais mon livre, je n'ose pas dire ambitieusement comme une cathédrale, mais tout simplement comme une robe."M. Proust #En attendant les « soixante-quinze feuillets » #18mars
— Librairie Gallimard (@libgallimard) February 16, 2021
Précommande ICI👉https://t.co/PStBlYjWq0@Gallimard pic.twitter.com/zyGPHdSB1P
Dle Gallimardu text obsahuje například rané verze procházek směrem k Méséglise a Guermantes, které Proust rozvedl v Hledání ztraceného času. "Kolem Combray byly dva 'směry' pro procházky, a to tak rozdílné, že se od nás opravdu vycházelo různými dveřmi, podle toho, kterým směrem se šlo: směr k Méséglise, jemuž se říkalo také 'směrem ke Swannovi', protože se tam šlo kolem statku pana Swanna, a směr ke Guermantům," napsal v prvním díle románového cyklu.
Méséglise "bylo pro mne čímsi nedostižným tak jako obzor, zakrývaný stále pohledu, byť šel člověk jakkoliv daleko, prohyby kraje, který již nevypadal ani combraysky", zatímco "Guermantes se mi zdávaly jen hranicí, spíše ideální než skutečnou, svého 'směru', jakýmsi abstraktním zeměpisným výrazem tak jako kruh rovníku, jako pól nebo jako východ", uvedl.
Stejně tak Pětasedmdesát listů zahrne ranou verzi scény z Hledání ztraceného času, v níž se vypravěčova babička za každého počasí vydává na zahradu. Tam si odhrnuje rozcuchané a šedivé chomáče vlasů, aby její čelo nasáklo deštěm, pochvaluje si, že lze konečně dýchat, a běhá po namoklých stezkách "nadšeným a trhaným drobným krokem, řídícím se dle různých hnutí, jež rozněcovalo v její duši opojení bouřkou, síla hygieny, nesmyslnost mé výchovy a souměrnost zahrad, spíše než podle neznámé jí touhy uvarovati svou švestkově modrou sukni skvrn od bláta, pod nimiž mizela až do výše, která byla vždy pro její komornou zoufalstvím a záhadou", jak napsal.
Podle britských Timesů akademici po Pětasedmdesáti listech marně pátrali desítky let. Někteří už ani nevěřili, že text skutečně existoval.
Gallimard to nyní objasňuje tím, že rukopisy po Proustově smrti přešly do vlastnictví jeho neteře Suzy Mante-Proustové. Ta je pak roku 1949 věnovala nakladateli Falloisovi, který jejich existenci před kolegy nevyvracel, avšak ani nepotvrzoval.
Pětasedmdesát listů vydá Gallimard příští měsíc s předmluvou od Jeana-Yvese Tadiého, Proustova životopisce. Poznámkami do knihy přispěje Nathalie Mauriac-Dyerová, pravnučka Proustova bratra Roberta.
Recenzi již avizoval časopis Livres Hebdo, podle jehož recenzenta Jeana-Clauda Perriera budou nad tímto objevem "jásat všichni proustologové". Kritik přirovnává Pětasedmdesát listů k dokumentaci stavby pomyslné katedrály, to znamená autorova nejznámějšího díla Hledání ztraceného času.
Letos si svět připomíná 150 let od chvíle, kdy se Marcel Proust narodil. Na příští rok, kdy uplyne 100 let od jeho smrti, chystá Francouzská národní knihovna výpravnou výstavu, doplňuje agentura AFP.
Marcel Proust zemřel v důsledku zápalu plic roku 1922, pochován je na pařížském hřbitově Père Lachaise. Za života stihl vydat čtyři díly Hledání ztraceného času, ten první v listopadu 1913.
Románový cyklus z prostředí vyšší společnosti na přelomu 19. a 20. století je dnes považován za základní dílo světové literatury. Charakterizuje jej komplikovaná struktura s odbočkami a prolínáním časových rovin. Věnuje se nadčasovým tématům jako paměť, umění, čas a poznání.
Publikování úvodního dílu si Proust musel zaplatit ze svého. Za druhý díl, který vyšel roku 1918, už získal prestižní Goncourtovu cenu, což mezi francouzskými literáty vyvolalo pozdvižení. Všeobecně se očekávalo, že ocenění dostane některá z knih reflektujících právě skončenou první světovou válku.
Po Proustově smrti v roce 1922 se objevily ještě zbývající tři díly Hledání ztraceného času, poslední v roce 1927.
Kompletní české vydání, čítající přes 3000 stran, roku 2012 připravilo nakladatelství Rybka Publishers. Sedm svazků vydalo v revidovaném překladu Prokopa Voskovce, jenž do češtiny převedl první dva díly, a Jiřího Pechara. Ten pracoval na třetí až sedmé knize.
Komplet doplňuje obsáhlý doslov Josefa Fulky, který s Pecharem patří k největším zdejším znalcům Proustovy tvorby.
"Proustovi se skutečně podařilo splnit to, co si ve svém velkém románovém cyklu předsevzal: napsat dílo, kterým dosáhne nesmrtelnosti nejen v tom smyslu, že bude za nesmrtelné formálně uznáno, tedy že se stane součástí kánonu, ale především v tom smyslu, že málokterý román vede tak bohatý 'posmrtný' život jako právě Hledání ztraceného času," napsal v doslovu Fulka, podle kterého byl Proust výjimečný spisovatel, filozof, estetik i sociolog.
"Jeho dílo je natolik komplexní a mnohovrstevnaté, že zůstává pro čtenáře tajemstvím: můžeme je číst opakovaně, ale nikdy mu nelze beze zbytku porozumět a proniknout do jeho vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát," uvedl teoretik.
