reklama
 
 

Putna: Foucault mezi teology. Posledním dílem Dějin sexuality se filozof stal patrologem

20. 5. 2018
Nakladatelství Gallimard posmrtně vydalo čtvrtý svazek Dějin sexuality od Michela Foucaulta. Opravdu má takovou hodnotu, že kvůli němu stálo za to porušit autorovu vůli?

Kdo by od posledního, posmrtně vydaného svazku Dějin sexuality od francouzského filozofa Michela Foucaulta očekával dílo popisně medicínské, neřkuli bulvárně lechtivé - byl by při jeho četbě hrubě zklamán. Ale něco takového by čekal jen člověk, který netuší, kým Foucault byl.

Jednalo se o myslitele soustředěného právě na rozebírání a rozbíjení všech očekávání i ustálených spojení. V tomto smyslu ústřední knihou zůstávají jeho Slova a věci, práce z roku 1966 o tom, jak se v průběhu dějin měnily způsoby, jimiž k sobě lidé přikládají dvě "mřížky" - své myšlenkové kategorie ("slova") a svoji zkušenost se světem ("věci").

Kniha je to krajně náročná obsahem i stylem. Místy působí až mučivě tím, jak čtenáře nutí zpochybňovat jeho vlastní kategorie a zkušenosti: jak ho nutí uvědomovat si, že naši předkové kategorizovali svět jinak a ještě jinak; a že by to tedy jistě šlo ještě úplně jinak.

Slova a věci, toť pro pozdní dvacáté století práce podobně zásadní jako Tak pravil Zarathustra pro pozdní století devatenácté. Až na to, že tato kniha Friedricha Nietzscheho je též uměleckým dílem.

Vše, co následovalo po Slovech a věcech, už je "jen" aplikací teze o měnících se kategoriích na konkrétní oblasti společenského života: na chápání šílenství, nemoci a zločinu - a ve finálním díle také sexuality.

První svazek Foucault věnoval rozpravě o moderním pojetí sexuality jakožto mocenského systému "přinucení mluvit o svém těle"; zpovědní praxe katolické církve a psychoanalýza jsou jen dvěma stránkami téhož.

Ve druhém svazku se vrátil do klasické antiky, aby ukázal tehdejší "myšlení jinak" (ale též jinak, než lze soudit dle idealizujících stereotypů o "svobodné antice"). Ve třetím svazku postoupil do pozdní antiky, aby předvedl, jak se už v "pohanském" prostředí formují principy umírněnosti, askeze a monogamie.

Ve čtvrtém svazku chtěl autor navázat analýzou raného křesťanství a dokumentovat, že vlastně téměř celá křesťanská nauka o lidské tělesnosti má antické kořeny - jen je nechala dorůst dál, než si antičtí teoretikové zdravého života asi představovali.

Čtvrtý svazek nazvaný Les aveux de la chair (Doznání těla) však kvůli Foucaultově předčasné smrti nevyšel. Publikaci nedokončeného dílo autor před smrtí zakázal. A hle, nyní se francouzské nakladatelství Gallimard rozhodlo porušit jeho vůli, nechalo rukopis zredigovat - editor Frédéric Gros se zapřísahá, že nic nedodával a neměnil - a počátkem letošního roku knihu vydalo.

Na stará kolena patrologem

Co se tedy zjevuje třicet čtyři roky po Foucaultově odchodu jakožto jeho posmrtné poselství? Respektive: je tuto knihu možno chápat jako Foucaultovo posmrtné poselství, jeho "slovo k této době"?

Mnozí to tak jistě vnímat budou. Foucaultovi dostalo se totiž v kruzích humanitních vědců či společenských aktivistů pozice jakéhosi ultimátního mudrce, sdělovatele "pravd". Jistá mladá česká historička si na doktorandském semináři stýskala, že Foucault se nevyjádřil ještě k tomu a onomu tématu - a my se tudíž už nedozvíme, co si o věci myslet. Kolegyně si zřejmě neuvědomila, jak velmi se v té chvíli podobala lektorům z povinných seminářů marxismu-leninismu…

Zkusme dát cvičně do závorky vědomí, že v rukou držíme posmrtnou knihu slavného myslitele. Zjistíme, že nacházíme velmi solidní rekapitulaci a rozbor textů starokřesťanských autorů (v církevním prostředí vžitým termínem "otců") druhého až pátého století, které se tak či onak dotýkají kategorie, již moderní doba nazývá sexualitou.

První kapitola na nejranějších textech zkoumá motiv pokání coby výsostně křesťanské kategorie a "umění sebezpytu", jež vede člověka k poznávání a vyznávání vlastních hříchů. Druhá popisuje mystiku panenství a panictví coby stavu "rajského" a "andělského".

Třetí oddíl je věnován křesťanskému pojetí manželství coby "léku na tělesné pokušení" - tomu pojetí, které určují duchovní pastýři, sami náležející stavu mnišskému, tedy "panickému". Poslední kapitola pak ukazuje vývoj směrem k církevně-právní koncepci manželství, které je zcela podřízeno kontrole kléru a nuceno k permanentnímu "doznávání těla", jež dalo název i celému svazku.

Takto uspořádána vypadá celá koncepce vlastně "jednoduše". Kdo však trochu nahlédl do starokřesťanského písemnictví, ví, že je to nesmírné moře textů, často rozsáhlých a navíc repetitivních, poslušně opakujících předchozí texty na stejná témata a rétoricky opakujících samy sebe. Kolik je jenom spisů s názvy jako O pannách nebo O pokání…

Foucault se do tohoto moře dokázal ponořit a vybrat z něj příklady jak skutečně reprezentativní, tak i myšlenkově nebo literárně aspoň trochu nevšední. Na stará kolena se tak stal "patrologem", badatelem ve starokřesťanském písemnictví.

Jistě, badatelskou situaci mu usnadnilo, že jakožto intelektuál francouzský měl k dispozici slavnou edici Sources chrétiennes (Křesťanské prameny), kterou roku 1942 založili jezuité Henri de Lubac a Jean Daniélou. V roce Foucaultovy smrti napočítala již třístý svazek a dodnes vychází podle stejného modelu: vlevo text řecký nebo latinský, vpravo francouzský. Vepředu vydatný, často stostránkový úvod. Vzadu neméně vydatné poznámky.

Nepatrný hlouček českých zájemců o starokřesťanskou literaturu může francouzským kolegům jen závidět jejich, jak my říkáme, "sourcesky" (čti "súrsky"). To se jim to bádá…

Scelené dějiny

Foucault se však samozřejmě neomezoval jen na to, co mu někdo přeložil. Jakožto vzdělanec staré školy byl schopen číst i latinské a řecké originály. Seznam jeho pramenů obsahuje i mnoho titulů, které nebyly (a někdy dodnes nejsou) k dispozici jinak než ve staré, chybové, bezpřekladové a bezkomentářové dvojedici Patrologia graeca et latina.

Jedna věc jest, s čím Foucault pracoval - druhá věc, jak to zpracoval. A je vidno, že nebyl patrologem profesionálním, ba vůbec nebyl badatelem, který by přijímal hierarchii hodnot, autorů i textů, kterou mu kdosi předem připravil. Natož když ten "kdosi" byla instituce římskokatolické církve.

Foucault tedy nečerpal jen z kanonických klasiků, "učitelů církve" jako Jan Zlatoústý a Augustin, ale taktéž - a dokonce jakoby s větším potěšením, s onou foucaultovskou vášní pro "marginály" - z autorů "menších", často pozapomínaných.

Hlavním zdrojem první kapitoly jsou tak spisy Klémenta Alexandrijského, který je paradoxně jedním z mála autorů této epochy téměř celým dostupným v češtině. Jásání o panenství v druhé kapitole je nejpodrobněji vykládáno dle pozoruhodného a bizarního spisu Methódia z Olympu s názvem Symposion. Jde vlastně o travestii Platónova Symposia: u Platóna sedí na hostině muži, u Methódia ženy. U Platóna postupně vykládají své teorie o erótu - u Methódia o panenství…

Třetí věc pak jest, kam autor své bádání dopracoval. A on je dopracoval prostě do onoho konce, který byl kdysi začátkem jeho zkoumání dějin tělesnosti: do ustálení církevního práva a zpovědní praxe coby oněch kategorií, jimiž se pak lidská tělesnost posuzuje.

"Kacířská" otázka na závěr

Posmrtné vydání čtvrtého svazku je tedy dobré a důležité tím, že sceluje dějiny Foucaultova přemýšlení. Zároveň však nelze říci, že by autor objevoval něco zásadně nového. Naopak: jako by jen z pocitu povinnosti dokončoval projekt, který kdysi započal (první svazek vyšel roku 1976). Jako by ho to už nebavilo.

Přitom - kdy jindy by starý levičák a revolucionář, celoživotně se bouřící proti institucím, jež mu připadají utlačovatelské (viz jeho i česky dostupnou biografii od Didiera Eribona), měl propadat vášni, polemice a sarkasmu, než když se badatelsky konečně dobral ke vzniku římskokatolického teologicko-morálně-mocenského systému? A přece je Foucaultův výklad suchý, jakoby nezúčastněný.

Michel Foucault: Les aveux de la chair

Michel Foucault: Les aveux de la chair

Gallimard 2018, 448 stran, 24 eur

Jen výjimečně se ozve tón údivu nad některou obzvláštní bizarérií - například nad Augustinovým obsesivním přemítáním o tom, jak to udělat, aby se plození dětí mohlo dít bez rozkoše.

Lze se tedy "kacířsky" ptáti: opravdu to stálo za to? Opravdu má Foucaultovo poslední dílo takovou hodnotu, že kvůli jeho vydání stálo za to porušit autorovu vůli? Opravdu má význam pro někoho jiného než pro ortodoxní foucaultology a foucaultomany? Zvlášť když o vztahu raného křesťanství k tělesnosti už jsou k dispozici i práce novější, objevnější, přitom často i kritičtější vůči vývoji církevních náhledů na tělesnost?

Také v češtině vyšla třeba práce Petera Browna, tedy historika zaměřeného výhradně na pozdní antiku a rané křesťanství, s názvem Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství (originál 1988, český překlad 2000). Ale přitom tentýž Peter Brown, americký historik zaměřený na pozdní antiku i rané křesťanství a tedy "patrolog" daleko povolanější než Foucault, v úvodu ke své knize vděčně vzpomíná Foucaultova příkladu: "Měl jsem příležitost znovu načerpat odvahu z pokorného klidu a nelíčeného mistrovství Michela Foucaulta." Budiž tedy!

Autor je literární historik, kritik a profesor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy

autor: Martin C. Putna | 20. 5. 2018

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama