Dvaadevadesátiletá signatářka a mluvčí Charty 77 napsala přes čtyřicítku knih. Ještě jako samizdatové autorce jí roku 1984 pomohlo, když se stala první laureátkou Ceny Toma Stopparda. Tu později získali Ivan Martin Jirous, Jáchym Topol, Martin Hilský nebo Patrik Ouředník. Od roku 2021 ji za nejlepší původní, knižně nevydanou esej uděluje Knihovna Václava Havla. Uzávěrka letošního ročníku je 15. dubna. "Já do té doby žádnou cenu nedostala, jen jsme měli s režisérem Zdenkem Sirovým film Smuteční slavnost, který ale zavřeli do trezoru," vzpomíná Eva Kantůrková v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
V roce 1984 jste byla první laureátkou Ceny Toma Stopparda. Vzpomenete si na to?
Ocenění jsem dostala za Přítelkyně z domu smutku. Václav Havel si přál, aby jej převzal ještě někdo další, takže ji v tom roce obdržel i Zdeněk Urbánek; o cenu jsme se tedy dělili. Osmdesátá léta… V disentu jsme byli od běžné knižní produkce odtrženi, naše kontakty se zahraničím byly ale intenzivní, a když se autor nebál, jeho knížky venku nakonec vyšly. Režim už nepraktikoval tak tvrdé pronásledování jako dřív, ale jistou přidušenost člověk mého typu cítil. Když jsem si přečetla, co Stoppard znamená a odkud pochází, bylo to pro mě obrovské povzbuzení.
Fakt, že má disent vlastní cenu, byl také podstatný. Cítila jsem skoro až pýchu na to, jak si nás venku všímají. Cena tehdy nebyla spojena s žádným finančním oceněním, nemám dokonce ani žádný papír, že by mi ji udělili. Jen mi to zkrátka oznámili.
Za normalizace jste mohla publikovat pouze v zahraničí nebo samizdatu. Nemohla jste tak ani zažívat širší čtenářskou či kritickou reflexi. Mohla ji tato cena svým způsobem nahradit?
Měli jsme kontakty s exilovými periodiky Listy a Svědectví, kde reflexe byla.
A to vám stačilo?
Odpovím vám jinak. I když dnes nevládne Gustáv Husák, reflexi na své současné knihy nemám také téměř žádnou. V literárním světě jsou zkrátka vztahy složitější; ostatně ne u každého kritika bych stála o to, aby o mém díle psal. Literární kritik Milan Jungmann četl za normalizace každou naši knížku a poctivě ji v samizdatu zrecenzoval, reflexe přicházela i od kolegů. Když jsem Ludvíkovi Vaculíkovi do jeho samizdatové edice podstrčila Pána věže, dorazilo za mnou domů sedm katolických autorů, naštvaných, co si to ta Kantůrková dovolila. Ženská, navíc ještě nevěřící, a napíše román o Kristovi, na který se inspiruje u nějakého Michaila Bulgakova?! Byli to mí kamarádi, tedy byli ostří. Takže reflexe byla.
Podobný negativní ohlas vás nezraní?
Vypěstovala jsem si zásadu, že se nestýkám se zlými lidmi a nečtu zlé recenze. Tohle setkání ale zlé nebylo, jen kritické. Autor má ke svému dílu složitý vztah. Reflektuje v něm osobní i společenské skutečnosti, čerpá ze stavu světa. Tím, že něco napíšu, jsem s tou věcí vypořádaná. Každou nešťastnou lásku bych vyřídila tím, že bych ji popsala. Když trápení dáte tvar, odejde to z vás.
Pojmenování osvobozuje.
Ano, každá vydaná kniha se mnou odejde. Měla bych dokonce potíže ji zpětně odvyprávět. Je to zkrátka minulost. Mám vydaných čtyřicet knih, až se za to množství stydím, a abych všechno podržela do detailů v hlavě, to bych se asi pomátla. Spisovatel se pokouší věci přesně formulovat, vlastně je v písemné podobě vytvoří a tím se jich zbavuje, přestávají ho strašit. Téma a postavy odejdou do knihy a já můžu jít dál.
Tohle očištění je tedy ten nejvnitřnější důvod ke psaní?
U mě ano. Někteří autoři mají v mysli všechno předem vystavěné, vědí, jak se vyvine příběh, odkud kam se pohnou postavy, já nic takového nemám. Přepadne mě téma, doslova se mi vnutí z podvědomí, až ho začne registrovat rozum. Je to komplikovaný vnitřní proces. Talent je svým způsobem prokletí, představivost totiž touží existovat, musí se nějak projevit. Zbavím se jednoho tématu a už ke mně přichází nové. Existuji od knihy ke knize. Až mě nic nenapadne, nebo napadne a zjistím, že to neumím realizovat, pochopím, že je konec. Támhle mám prášky na spaní.
Vaše psaní je většinou velmi společensky odpovědné.
Neumím vnímat svět jinak. Nejsnazší by byl naivní realismus, jakým se dneska píše o titěrnostech všedního dne. Kdybych tak psala, byla bych velmi úspěšná, měla vysoké náklady a četly by mě ve všech kadeřnictvích. Já jsem ale zaťatej rozumář, vždycky by se mi do textu nějaká ta myšlenka vedrala.
Přitom jste začínala psychologickými romány?
Ale brzy jsem přišla na to, že mě víc oslovují jiná témata. Začala jsem se rozhlížet doširoka po světě, v disentu jsme se tak chovat v podstatě museli. Připadám si jako dobový svědek. Snažím se důsledně tkvít v reálu. Je to přitom intuitivní proces. Kdyby nade mnou vládl rozum, dávno nepíšu.
Z jakého důvodu?
Psát knihu je strašná dřina. Nejíte, nespíte, rozepsané kapitoly vám straší v hlavě, co mi zase ty postavy provedou…
Zlobí?
To si pište! Moje knihy mě udivují. Když si je zpětně přečtu, jsem někdy opravdu překvapená, jak jsem mnohé pasáže mohla vůbec napsat, že jsem je vymyslela já.
Eva Kantůrková (92)
Vystudovala filozofii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, do roku 1968 pracovala jako novinářka Mladé fronty nebo pro svaz mládeže, coby členka KSČ se angažovala v pražském jaru. Roku 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na indexu a směla publikovat jen v samizdatu a exilu. Později se stala signatářkou a roku 1985 mluvčí Charty 77.
Po zahraničním vydání jejích rozhovorů Sešly jsme se v této knize a zadržení francouzského kamionu se zakázanou literaturou na českých hranicích byla v květnu 1981 zatčena kvůli údajnému podvracení republiky. V březnu 1982 se bez soudu dočkala propuštění. Za sametové revoluce patřila k zakladatelům Občanského fóra, po revoluci se stala poslankyní České národní rady a předsedkyní Obce spisovatelů.
Upozornila na sebe romány Smuteční slavnost z roku 1967 o deziluzi z kolektivizace zemědělství, Černou hvězdou líčící vystřízlivění předválečného komunistického novináře nebo této próze tematicky blízkým Pánem věže, jenž rozchod s vlastní minulostí konfrontuje s příběhem Ježíše Krista. Její asi nejznámější knihou zůstává Přítelkyně z domu smutku, ve které Eva Kantůrková zužitkovala osobní zkušenost z vězení a za niž roku 1985 jako první dostala Cenu Toma Stopparda.
V téhle souvislosti mě zajímá vaše poslancování na začátku devadesátých let. Dospěla jste k přesvědčení, že psaní svým způsobem nestačí a je třeba společnost ovlivňovat přímo, z pozice zákonodárce?
Já vždycky měla sklony dělat funkcionáře, už na vysoké škole mi nevadilo vykonávat veřejnou činnost. Poslancování na mě spadlo řízením osudu. Krátce po převratu jsem s Karlem Steigerwaldem vyjela do Ameriky na takové školicí turné a tím jsem se vyhnula kooptaci za člena parlamentu. Bylo jasné, kam bych měla být kooptována, ale já tu zrovna nebyla, tak tu židli zasedl někdo jiný. V roce 1990 došlo k volbám a z pozice člověka, který má určité zkušenosti, nešlo odmítnout místo na kandidátce Občanského fóra. Byla jsem zvolená. Po dvou letech se fórum rozpadlo a já se přidala k Jiřímu Dienstbierovi do Občanského hnutí; s Václavem Klausem do ODS by to nešlo, s ním jsme se neměli rádi, jen co jsme se poprvé uviděli. Občanské hnutí ale do parlamentu neprošlo.
Následně jste předsedala Obci spisovatelů. Jaký byl tehdy smysl její práce?
Z pověření ministerstva vnitra jsme s Milanem Jungmannem a Ivanem Klímou přímo na Dobříši rozpustili Svaz spisovatelů. Jeli jsme jim oznámit, že končí. Čekal nás plný slavnostní sál, vysvětlili jsme jim, že zakládáme novou organizaci, do které všechny zveme. Vyslechli nás a neukamenovali. Většina těch lidí do obce opravdu vstoupila, nikoho jsme neprověřovali. Jungmann byl jejím předsedou, a když už nemohl, navrhl místo sebe mě. Představte si to: sedm set spisovatelů, většinou chlapi, mezi nimi i velká jména. Já z nich měla opravdu děs, tím pádem jsem se musela o to víc tvářit samostatně a důstojně, nenechat se ukřičet. Hlavně autoři z venkovských poboček dělali rodeo, nic se jim nezdálo být dost dobré. V radě obce jsem měla naštěstí velkou oporu v Ludvíku Vaculíkovi. Běda, když na mě někdo zvedl hlas! Vaculík se jen přísně kolem sebe podíval a narušitel sklapl.
V čem jste viděla hlavní úlohu Obce spisovatelů?
Spisovatel potřebuje mít oporu ve stavovské organizaci. Měli jsme k dispozici právníka a ekonomku, byla to pro naše členy běžná služba, uzavírali za ně smlouvy a řešili problémy, pokud nastaly. Jako obec jsme žádali dvě procenta ze státního rozpočtu na kulturu. Ministrem kultury byl tehdy Milan Uhde, tak to nebyla až tak složitá jednání. Další oporu jsme získali, když se z emigrace vrátil Pavel Tigrid a dělal ministra on. Bylo důležité promyslet, jak by mohlo ministerstvo pomáhat. Já prosadila grant, za který mě doteď knihovnice v okresech chválí, a sice že ministerstvo na základě doporučení komise vybere knížky, které knihovnám pak zaplatí stát. Knihoven máme asi 700 a koupit takové množství výtisků od jednoho titulu znamená, že se náklady na výrobu knihy v podstatě vrátí. Pomáhá to tedy autorům, nakladatelům i knihovnám. Moje konflikty s ministrem financí panem Klausem spočívaly v tom, že jsem chtěla nižší DPH na knihy, žádali jsme pět procent. A nakonec jsme to prosadili.
Následně jste přešla na druhou stranou pomyslné barikády a dělala jste na ministerstvu šéfku odboru knihoven a literatury.
Potřebovala jsem zaměstnání, umřel mi muž, zůstala bych trčet sama ve světě, takže mě Pavel Dostál přijal jako šéfku tohoto odboru. Nebyla jsem tam dlouho, ale za ty dva roky se spousta věcí dořešila. Třeba právě zmíněný grant o nákupu 700 knih je z této doby.
Jak by podpora státu ve vztahu k literatuře a čtenářství měla vypadat?
Myslím, že je lepší, když stát není moc vidět a ke čtení se vychovávají děti už ve školách. Nabízet jim literaturu nejen jako formu zábavy, ale jako způsob rozvíjení funkcí mozku. Lidstvo nevymyslelo knihu zbytečně. Když nečtete, hloupnete. Mozek musí to, co oči vidí na stránkách napsané, nějak zpracovat - a to je velká mozková činnost. Být o čtení ochuzen v dětském věku je nebezpečné. Společností by měl duch kultury prostupovat celkově. Konkrétně? Třeba nenechat zkrachovat kvalitní knihkupectví nebo nakladatelství, právě na to by se měly na ministerstvu peníze najít. Spisovatel by si také neměl vydání své knihy platit sám. Popularizaci literatury rovněž slouží různá ocenění. Stát uděluje jedinou cenu, ale existuje celá řada dalších organizací, které zaštiťují další ocenění. Dokonce i agentura Dilia dává cenu. Dozvěděla jsem se o tom, až když jsem ji loni v prosinci dostala. "Uznání za úspěšnou tvůrčí činnost." Zírala jsem, co se to děje.
Od Toma Stopparda nemáte ani diplom a od Dilie takový hezký.
Tehdy to ani nešlo, kdy by mi ho ve čtyřiaosmdesátém přivezl? Teď to stačilo dát na poštu.
Čtete současnou českou beletrii?
Rozpadá se mi na dva základní směry. Jeden nazývám naivním realismem, už jsem o něm mluvila. To nečtu, považuju to za ztrátu času. Proč by se měla literatura zabývat banalitami a každodenní praxí vztahů, aniž by obsahovala hlubší myšlenkové zázemí? To snad už ani není literatura, spíš vyprávění, slohová cvičení. Někdy si přece jen takovou knihu koupím, prolistuju ji, zděsím se a pak odložím. Ale potom jsou jiné knihy. Dech mi vyrazil Emil Hakl románem Umina verze. "To je literatura, na kterou ty, holka, nemáš," řekla jsem si. Taková odvaha už v tématu! Umělá žena v různých stupních vývoje ve vztahu k živému chlapovi. Odvyprávěno řízným jazykem, který opravdu chcete číst dál, pospícháte od věty k větě. Takových knih u nás ale moc nevychází.
