Said, který žil v letech 1935 až 2003, byl nejznámějším palestinským intelektuálem i jedním z nejvlivnějších arabských vzdělanců 20. století. Proslul v 70. letech minulého století spisem Orientalismus, který sepsal již coby profesor Kolumbijské univerzity. Podle jeho výkladu západní umělecká zobrazení takzvaného Orientu vskrytu slouží západním kolonialistům v jejich snaze o ponížení a podrobení národů Blízkého východu.
Edward Said se cítil být jedním z poražených. Jeho vliv a status bojovníka proti mocným z něj však dělaly spíš vítěze - vždyť podstatnou část západních intelektuálů přiměl hledět na Orient svýma očima. Saidovu nynější vzpomínkovou knihu lze chápat jako osobní doplněk autorových akademických a politických názorů.
Zvláštní naléhavost publikaci dodává skutečnost, že ji Said psal jako vážně nemocný, s vyhlídkou na blížící se konec. Čtenář na to nikdy nezapomíná a Said mu to čas od času sám připomene.
Nezvěstný
Autor memoárů se od dospívání považoval za Palestince, avšak vyrůstal v Káhiře, kde se po devíti letech strávených ve Spojených státech usadil jeho otec. Jméno Wadí si Said starší změnil na William a po americku věřil, že každý má život ve vlastních rukou, že je na něm, kolik uplatní vůle a přičinlivosti. Také svému jedinému synovi zajistil americké občanství, dal mu křestní jméno Edward a odmalička ho v Káhiře posílal do anglickojazyčných škol.
Edward Said se od ostatních egyptských chlapců lišil i jinak. Jeho rodiče byli křesťané, otec pocházel z Jeruzaléma, matčina rodina zase z Libanonu a Galileje, dnes se nacházející na izraelském území.
Právě pokus o vyrovnání se s rodiči a jejich výchovou je důležitým tématem knihy. Na začátku čtenář s malým Edwardem kriticky vnímá necitlivého otce a dává přednost citlivější matce. Na konci se vážně nemocný Said s tatínkovou životní cestou smiřuje a méně pochopení má pro komplikovanou maminku.
Při popisu Saida staršího, fyzicky zdatného, rozhodného a občas tvrdého muže, si nelze nevzpomenout na Franze Kafky Dopis otci. Někdy jako by z něj Said skoro citoval: "Otec pro mě ztělesňoval především zničující kombinaci síly, autority, racionální disciplíny a potlačovaných emocí."
Sebe po kafkovsku hodnotí jako slabého a nedostatečného. "Dodnes se občas vnímám jako zbabělec, který se děsí neurčité gigantické pohromy za všechny hříchy, které spáchal, a za něž bude brzy potrestán," píše.
Literární historik Said si podobnosti s Kafkovými texty musel být vědom. Ostatně jeho povídku V kárném táboře svého času reinterpretoval jako protisionistickou polemiku. V memoárech však na žádnou podobnost neupozorňuje.
Aby ironie byla úplná: autorova matka Hilda, chvíli láskyplná, chvíli odmítavá, se dosti podobá matce jiného židovského autora, Arthura Koestlera, jehož paměti v posledních letech vydalo nakladatelství Academia.
Život Edwarda Saida je vůbec dosti "židovský". Název vzpomínkové knihy - Nikam jsem nepatřil, v originále vrstevnatější Out of Place - odkazuje na jeho základní životní pocit. Od narození se cítil vykořeněný, nejen proto, že se rozhodl chápat jako Palestinec a "exulant", i když od narození žil v Egyptě. Ale také proto, že v Káhiře byl tak trochu cizincem, nikdy nechodil do egyptské školy, místo toho se vzdělával v soukromých britských a amerických institucích. Krom toho se pohyboval mezi několika jazyky. Sám nevěděl, jestli je jeho skutečnou řečí angličtina, nebo arabština.
Vícenásobné odcizení umocnil přesun na internátní střední školu do Spojených států v šestnácti letech. Ani v Americe se necítil být doma, přestože tam pak strávil celý dospělý život. Saidovým základním vjemem byla nejistota - co do identity i osobního pocitu slabého člověka v nehostinném světě. Jeho vzpomínkám to dodává skličující náladu.
Svět včerejška
K nejzajímavějším pasážím patří popisy Káhiry 40. a 50. let minulého století. Podobně jako další velká města severní Afriky a Blízkého východu byla kosmopolitní. K jejím obyvatelům nepatřili jen domácí arabští muslimové, ale také početní "hosté" z koloniálních mocností, zejména Británie a Francie, a mnoho dalších "středomořských" skupin - Libanonci, Řekové, Italové, Arméni, židé nebo Čerkesové. I Saidova arabsko-křesťanská rodina žila po evropsku, partičkami bridže, klavírními koncerty nebo francouzskou konverzací.
Dnes je tato mnohonárodnostní atmosféra minulostí. Alexandrie, Casablanca nebo Damašek o svou pestrost přišly během nacionalistických převratů, socialistických experimentů a válek občanských i jiných.
Edward Said zachycuje káhirskou variantu tohoto fenoménu v její poslední fázi, iluze si o ní ale nedělá. Už jako dítě vnímal skryté hierarchie tohoto světa. Saidovi coby bohatí polocizinci stáli v egyptské společnosti vysoko nad místními sloužícími, ale malý Edward rovněž palčivě pociťoval nedostatečnou evropskost, když ho například anglický správce vykázal coby "Araba" z pozemků sportovního klubu.
Neméně poučné jsou Saidovy popisy škol. Nejdříve těch britských, které navštěvovaly děti Britů nebo příslušníků etnických a náboženských menšin, případně potomci bohatých arabských rodin. Malý Edward jako křesťan, ne-Egypťan a syn úspěšného byznysmena patřil k oběma neevropským skupinám. Jeho otec si mohl dovolit posílat do drahých institucí nejen svého syna, ale za přirozené považoval, že kvalitní a drahé vzdělání poskytne i dcerám.
Edward Said popisuje britské školy jako šedivá a nevlídná místa bez elementárního pochopení principů pedagogiky. Učitelé byli lhostejní nebo agresivní, učebnice nudné a nesmělo se do nich psát, principálové pečlivě rozlišovali etnicitu žáků a pro pomocné práce vždy angažovali domorodé služebnictvo.
Přechod na americkou školu v Káhiře znamenal pro vnímavého a přecitlivělého chlapce převrat. Prostředí bylo mnohem svobodomyslnější a demokratičtější, učebnice plné obrázků a přímo určené k psaní. Do projektů, jako bylo školní divadelní představení, se zapojovali všichni a žádná práce nebyla považována za nízkou. Zatímco britská škola arabštinu potlačovala, americká ji měla jako povinný předmět pro všechny.
Jenže americká škola se pro Saidovu povahu ukázala jako ještě větší zkouška. Tamní prostředí bylo mnohem soutěživější a tvrdší, i učitelé brali vzájemné rvačky mezi žáky jako zdravý ventil chlapecké energie.
Všechny školy nakonec Said vnímal nejen jako dějiště osobních traumat, ale také prostor, kde na něj nejvíce doléhalo opovržení západních lidí, často podřadných učitelů, vůči domácím. Školní léta se tak pro něj stala jakousi průpravou na pozdější kariéru kritika kolonialismu a západní kulturní arogance.
O mnoho lépe nevnímal prostředí americké internátní školy ve Spojených státech, kam dorazil roku 1951, nebo univerzitní studia na Princetonu. Popisuje jej jako provinční prostředí, v němž studenti i profesoři s oblibou dávali najevo svůj antiintelektualismus - podle Saida se projevoval nošením tvídového saka a kouřením dýmky.
Autor též vzpomíná, jak ho v Americe zarazila stádnost na univerzitě i ve společnosti nebo homogenizační náboj americké kultury. V této omezené zemi však kupodivu zůstal a Amerika se mu odvděčila nadšeným přijetím jeho tvorby.
Uražený a ponížený
Edward Said se vždy a všude cítil v opozici. Už v Káhiře bolestivě pociťoval, jak Britové pohrdají místní kulturou. Ve škole se učili o anglických středověkých králích, ale nic o egyptských dějinách. Žákům bylo naznačováno, že nejsou dostatečně angličtí, i když hrají tenis a nosí uniformu. Svou přítomnost museli vykupovat nejen tučným školným, ale také neustálým vědomím své nedostatečné bělosti.
Stejně špatně snášel žák Edward slouhovství některých lidí z řad domácích, kteří se systému přizpůsobili - ať už to byli studenti (s pocitem, že jsou vychováváni coby příslušníci budoucí místní elity), nebo arabský personál, který přijal své druhořadé postavení.
Ještě po desetiletích si Said stěžoval na jednoho sadistického vychovatele jménem Šalhúb. Z tohoto nesympatického mládence se později stala filmová hvězda jménem Omar Šarif.
Edward Said z pamětí vychází jako silně ukřivděná osobnost. Kniha je neustálým přívalem stížností na ústrky a ponížení, včetně sexuálně zabarvených, kterých se mu dostalo v rodině, od spolužáků nebo učitelů. Chvílemi se zdá, že jeho pozdější kritika orientalismu je do akademického žargonu přeloženou osobní zkušeností z káhirských škol.
Jeho koncentrace na pocit ponížení nachází zvláštní vyjádření v palestinské identitě, kterou - i podle vlastního popisu - přijal z osobního rozhodnutí. Bylo to na základě zkušenosti s nelehkým osudem palestinských uprchlíků, kteří po arabsko-izraelské válce z roku 1948 dorazili i do Káhiry. Said přitom s výjimkou občasných návštěv příbuzných a jednoho několikaměsíčního pobytu v Jeruzalémě nikdy nežil v Palestině, i na prázdniny rodina jezdila do vzdálenějšího Libanonu, odkud pocházela část matčina příbuzenstva.
O to silnější je Saidova identifikace s palestinskou kauzou. Jakmile dojde na Izrael nebo sionismus, Saidova schopnost uvažovat nestranně, nebo dokonce nemanipulovat s fakty, naprosto selhává.
K ironiím osudu patří, že v Jeruzalémě se narodil, protože jeho starší bratříček zemřel v Káhiře na infekci a rodina dala přednost lepší péči v Jeruzalémě. Budoucího bojovníka proti zlu sionismu přivedla v roce 1935 na svět židovská přistěhovalkyně z Evropy, porodní asistentka paní Baerová. Rovněž jeho další návštěvy Jeruzaléma jsou spojeny s návštěvou co nejlepšího dětského lékaře, který byl k dispozici. V tomto případě jistého doktora Grünfeldera, rovněž "sionistického" přistěhovalce.
Orient a Okcident
Edward Said byl od dětství vystaven evropským kulturním vlivům, ať už literárním, hudebním, nebo filmovým. Čtenáři předvádí vynikající znalost klíčových děl západní kultury, což zvláštně kontrastuje s faktem, že se v jeho vzpomínkách nevyskytují odkazy na kulturu arabskou. Snad s výjimkou krátkých úvah o jazyce, popisů arabské kuchyně nebo každodenních způsobů.
Bojovník proti západnímu pohrdání arabskou vzdělaností neuvádí nic, na čem by emancipující se Arabové měli stavět nebo co by mohli nabídnout jako svůj příspěvek světu - žádnou literaturu ani hudbu. Mnohem více prostoru Said věnuje vzpomínce na vystoupení břišní tanečnice Cariocy, jejíž kreace, zachycené na filmový pás, jsou vskutku pozoruhodné. Až může čtenář nabýt podezření, že Said vyšší arabskou kulturu neznal, ani ho nezajímala. Že žil výhradně západní tvorbou.
Podobně zarazí některé jeho formulace, které by on sám jistě označil za pohrdavé a orientalistické, pokud by se jich dopustil někdo ze Západu - "zvláštní orientální senzitivita", "orientální opulence" či "rafinovanost", "zapšklá palestinská šeď", ekonomika založená na "feudálním vlastnictví půdy" nebo "neorganizovaném kšeftaření" a podobně.
Edward W. Said: Nikam jsem nepatřil
(Přeložila Lucie Kellnerová Kalvachová)
Nakladatelství H+H 2019, 344 stran, 380 korun
Rovněž se nedozvíme prakticky nic o Saidově vztahu ke křesťanství a bibli, ačkoli v nich byl systematicky vzděláván a patřil ke světu blízkovýchodního křesťanství. Za podstatu arabství považoval spíše kulturu spojenou s islámem. Naopak s nepochopením a nesouhlasem se zmiňuje o odporu, který islám a arabství vyvolávaly u jeho křesťanských příbuzných z Libanonu.
Paměti Edwarda Saida je třeba chápat jako osobní a subjektivní vzpomínku. Není to jen zpráva o jednom osudu a epoše, ale především soukromá reflexe. Pro zdejšího čtenáře o to zajímavější, že tolik autobiografií z pera arabského pisatele česky zase nevychází.
Čecha navíc potěší přítomnost několika odkazů na jeho vlast, například zmínka o exhibicích slavného tenisty Jaroslava Drobného, tehdy žijícího v Egyptě, o spisovateli Franzi Werfelovi nebo vzpomínka na poslech Smetanovy Prodané nevěsty: "Byl jsem uchvácen a v duchu jsem se zoufale snažil představit český svatební obřad a pochopit význam nesrozumitelných slov, která ke mně rádiové vlny přinášely."
Mimochodem - ten lékař doktor Grünfelder, ke kterému malého Edwarda Saida přiváželi do Jeruzaléma, byl skoro určitě významný pediatr Benno Grünfelder, rodák ze Žatce.
Autor je komentátor Českého rozhlasu Plus
