Děje se to zrovna v době, kdy se na pulty českých knihkupectví dostala kniha, jejímž cílem je udělat jasno v těchto pojmech. Kromě jiného se věnuje právě sporům o příčinu islamisticky motivovaného násilí ve Francii.
Autorem publikace nazvané Korán, meč a volební urna: Zdroje a podoby islamismu je pětačtyřicetiletý politolog Marek Čejka. Dlouhodobě se věnuje Blízkému východu, napsal knihy Judaismus a politika v Izraeli nebo Encyklopedie blízkovýchodního terorismu. Působí na brněnské Mendelově univerzitě a Vojenském historickém ústavu v Praze.
Čejka není arabista a orientalista, vystudoval práva a politologii. Jeho pohled a vyjadřování proto nezatěžuje přespříliš akademický pohled. V úvodu knihy pitvá termíny, které známe z médií, ale nepanuje shoda, co nebo koho označují a nakolik se překrývají: islamismus, militantní islám, politický islám, islamofašismus, džihádismus, salafismus, wahhábismus, súfismus, islámský fundamentalismus.
Je to zarostlý a těžko průchozí les pojmů a výkladů. Ještě nedávno se například experti na Orient trochu zlobili na novináře za to, co udělali se slovem islamismus. Islamisté přece původně byli oni, tedy odborníci na islám, kteří se zabývají tímto náboženstvím.
Naopak výraz islámský fundamentalismus, v minulosti používaný hlavně v souvislosti s Íránem za ajatolláha Chomejního, vládnoucího do roku 1989, z veřejného diskurzu téměř zmizel a dnes je v popředí pojem džihádismus. Ten nejčastěji označuje aktivity teroristů, kteří své násilí obhajují islámem, svatou válkou neboli džihádem. Nejznámější organizace tohoto typu, Islámský stát, je zároveň nejznámějším reprezentantem džihádismu.
Čejka však termín považuje za zavádějící. Výraz džihád sám o sobě nemusí znamenat násilí nebo boj. "Džihád je dnes v západní slovní zásobě nejčastěji chápán jako svatá válka, radikálně islamistický teror a podobně. Původní teologický význam pojmu džihád je však oproti dnešnímu chápání džihádu Západem značně komplexnější," píše politolog.
Rozlišuje čtyři typy džihádu. "První z nich - džihád srdce - je náboženskou sebekultivací, přemáháním hříchu a pokušení, konání dobra. Existují ještě džihád jazyka, šíření víry slovem a misijní činností. Džihád rukou, tedy charitativní a sociální činnost. A v džihádu meče jde o obranu islámu násilím," vypočítává Čejka.
Podle něj tedy dnešní "násilné" chápání termínu džihád není přesné, lze ho ale pochopit. Sami pachatelé násilných činů ve jménu islámu často zmiňují slovo džihád, proto lze termín džihádismus ospravedlnit coby legitimní zkratku.
Čejkova kniha čtenáře provádí historickými obdobími islamismu, jako byla jeho role v době evropské kolonizace převážně muslimských oblastí v Indii, Alžírsku, Palestině či Ruskou říší obsazeném Čečensku, což je v Česku stále málo známé.
Publikace mapuje éru sekulárních režimů, jako byl Egypt v letech 1956 až 1970 za prezidenta Gamála Násira. Vysvětluje, co znamenala sovětská válka v Afghánistánu, jež v letech 1979 až 1989 přitahovala muslimy z celého světa do řad opozičních mudžahedínů a stala se jakousi islamistickou internacionálou.
Vzhledem k aktuální situaci ve Francii je pak cenná kapitola o kořenech islamismu mezi francouzskou muslimskou komunitou, založená na názorech dvou slavných orientalistů Oliviera Roye a Gillese Kepela.
V inklinaci části mladých francouzských muslimů k terorismu lze vidět generační, kulturní a politické schizma. Podle Roye jde o nihilistickou revoltu mládeže, pro niž se radikální islamismus stal jen určitým prostředkem vyjádření. Roy proto hovoří o islamizaci radikalismu.
Kepel naopak soudí, že jeho kolega podceňuje samotný faktor islámu. Argumentuje tím, že akce teroristů jako sebevražedné útoky v Paříži roku 2015, při nichž zemřelo 130 lidí, nebo střelba v redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v lednu téhož roku nelze zdůvodnit nezvládnutou integrací muslimů a přistěhovalců. Jde o útoky lidí, kteří ve výzvě k násilnému džihádu a vraždění nevěřících našli smysl svého snažení.
Pro Kepela tedy nejde o islamizaci radikalismu, nýbrž radikalizaci islámu, shrnuje Čejka. Jinými slovy je řeč o lidech, podle nichž pravou a následováníhodnou podobu islámu představuje jen ta, kterou hlásají organizace jako Islámský stát nebo al-Káida.
Olivier Roy argumentuje tím, že mnoho džihádistů - včetně těch, kdo se přidali k Islámskému státu - za sebou mělo nebo má minulost plnou drog, alkoholu a neuspořádaného života. Náboženství se pro ně stalo radikální změnou s příslibem odměny, ráje. Ostatně mnozí Evropané, kteří se k džihádistům přidali, se jako muslimové ani nenarodili. Konvertovali v dospělosti.
Konečně se Čejkova kniha věnuje také debatě v České republice, kde je diskuse dost odlišná od té západní. Nevede se ani tak o islamismu a džihádismu, spíš o islámu jako takovém.
"V České republice získaly debaty o islámu a islamismu řadu specifických podob. Projevila se v nich například skutečnost, že Česká republika - ač etnicky velmi homogenní země, s velmi malou muslimskou populací a bez vážnějších bezpečnostních problémů - patří mezi evropské země, které se jich nejvíce obávají. Tuto situaci přiživují snahy hojného počtu různých protiislámských aktivistů, novinářů, ale i politiků," píše Čejka a konkrétně naráží na "bonmot" prezidenta Miloše Zemana o tom, že umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista.
Mezi Čechy rozšířené přesvědčení, že islám se rovná terorismus a fanatismus, podle Čejky plyne z několika faktorů. Především malé zkušenosti s muslimy obecně. Češi s nimi nepřišli do styku ani jako kolonizátoři a dobyvatelé (na rozdíl od Britů, Francouzů nebo Rusů), ani jako národ, který s muslimy po staletí žil (jako balkánské země).
Zatímco v mnoha státech lidé vnímají muslimy spíše jako sousedy, kteří jsou v něčem jiní, v Česku je představitelem muslima terorista z televizních zpráv. "Čechům s islámem chybí přímé zkušenosti a jsou odkázáni na zprostředkované informace," shrnuje Marek Čejka. Jeho kniha Korán, meč a volební urna sama zprostředkovává informace způsobem, který může čtenáři prospět.
Kniha
Marek Čejka: Korán, meč a volební urna - Zdroje a podoby islamismu
Nakladatelství Academia 2020, 288 stran, 355 korun
