Kdyby psal Petr Stančík seriózní experimentální literaturu, sbíral by ceny. Kdyby psal mainstreamové romány o rodinných či milostných vztazích, hltaly by je desetitisíce čtenářů. On ale píše literaturu populární, žánrovou a tak trochu pokleslou, jež u nás co do obliby paradoxně nemůže soutěžit s populárními dramaty z vesnických chaloupek či bytů na předměstí. Nic to nemění na faktu, že třiapadesátiletý Stančík patří k nejzajímavějšímu, co současná česká próza může nabídnout.
Jeho nedávno vydaný román Pravomil funguje jako nově zakoupená matrace: z obchodu si odnesete docela malou, dobře přenosnou věc, doma odstraníte vakuový obal a za pár minut vám nabobtná předmět zaplňující celou postel. Podobně pojal Stančík životní příběh Pravomila Raichla, na české Wikipedii vtěsnaný do tří odstavců. Imaginací ho nafoukl na téměř čtyři stovky stran románu, od něhož se nejde odtrhnout.
Raichlův život byl nebývale pestrý: po vypuknutí druhé světové války překročil sovětské hranice a ocitl se v sibiřském lágru, z něhož se mu podařilo dostat do československého vojska formovaného v Sovětském svazu. S ním se zúčastnil osvobozování vlasti, na rozdíl od jiných ale nepropadl komunistické šalbě. Po válce zato podlehl klamu, že jedná s Američany podporujícími protikomunistický odboj, přičemž šlo o nastrčené agenty StB.
Raichl byl odsouzen k trestu smrti, změněnému na doživotí, pár let prožil v lágrech i věznicích a roku 1952 se mu podařilo prchnout přes Německo do USA. Po sametové revoluci se vrátil a roku 2002 naplánoval atentát na nechvalně známého prokurátora Vaše, úspěšně unikajícího spravedlnosti. V den, kdy jej chtěl vykonat, ale Pravomil Raichl dostal infarkt a ve věku 81 let zemřel.
Stančík postavám změnil jména, čili z Vaše je Veš, podobně jako z jeho nadřízeného Reicina se stal Ricin. Především ale příběh oděl do formy deníku, který si Pravomil píše od mládí a který po jeho smrti najde a čte prokurátorova dcera. Deník však není žádným pokusem o věrohodnou rekonstrukci života. Je příležitostí nabalit na tento pozoruhodný osud spoustu vydatných ingrediencí.
Román sugestivně líčí mentalitu poněkud jiného vlastenectví, než jaké nám servírují dnešní obchodníci s voličskými hlasy. Žádné slovanství, žádné moravské děvy v krojích. Namísto toho důsledné sokolství, masarykovství, ale hlavně přináležitost k místní komunitě, a ne čemusi tak abstraktnímu, jako je národ.
Graciézně nakládá spisovatel s každodenností českého života 20. století. Pravomil je tak trochu modernějším Cimrmanem, takže také potká takřka všechny význačné osoby své doby a připlete se ke všem podstatným událostem. Zároveň jakýkoli hrdinův styk s předmětem typu automobilu, letadla či pušky využívá Stančík k encyklopedické charakteristice předmětu. Do románu tak vpašoval desítky poučných, a zároveň zábavných exkurzů z hospodářských či sociálních dějin. Což je přesně opak jiných zpracování Raichlova života, která jej zasazují jen do dějin politických.
Třetí a nejdůležitější ingrediencí je styl. Stančík nechá Pravomila psát tak, že v zápisech z prvorepublikového mládí dodržuje styl tehdejších románů, který zároveň tu více, tu méně paroduje. Zápisky z vězení podobně zacházejí se stylem lágrové literatury a závěrečná velká epizoda, kdy se protagonista po letech v lesích vydá roku 1963 do Dallasu zastřelit J. F. Kennedyho, si zase pohrává se stylem superhrdinských a špionážních příběhů.
Výsledkem takové karnevalové plejády, živící strohý příběh nečekanými prvky, je román zkušeně balancující na hraně popisně historizujícího a ironického vyprávění. Román, který neváhá hyperbolizovat a rozehrát tón groteskního míšení.
Směšné volně přechází do hrdinského, mučednická legenda do parodie a po chvíli zase zpět; vše se mísí tak, že nic nelze oddělit a teprve čtenář si musí vybrat, jak chce číst. Nepoučuje se tu prvoplánově, nedělá se pietní pocta s kladením věnců a upjatými obličeji.
I poučení, které si z četby bere Vašova dcera, je ostatně po oidipovsku trpké: už ví, jaké byl její otec monstrum, ale tak jako tak je pozdě a změnit nejde nic.
Stančík skrze románový deník udělal z Pravomila superhrdinu, byť v takovém tom českém, groteskně skeptickém provedení: po bondovsku je svůdcem žen, ale poživačného bonvivánství mu osud příliš nedopřeje a i to povolení zabíjet mu Bůh či osud nakonec odepře. A se superhrdiny na hraně vážnosti či směšnosti má už spisovatel zkušeností dost.
Dva roky poté, co ve stylu Davida Bowieho veřejně zabil své dosavadní autorské já, básnický pseudonym Odilla Stradického ze Strdic, vydal pod svým jménem první prózu, v níž invenčně zpracoval městskou legendu o Pérákovi. To se psal rok 2008. O šest let později se mu povedl komisař Durman z prózy Mlýn na mumie a do jisté míry pak i inspektor Labavo ze tři roky starého Nulorožce.
Z dnešního pohledu už je jasné, že když Petr Stančík v roce 2006 přestal být obskurně estétským básníkem a začal psát jinak, došlo k jednomu z mála šťastných obratů v současné české literatuře. Brilantní hravostí, s níž teď stvořil Pravomila, snad alespoň trochu vyvažuje hříchy, které na české kultuře v oblasti superhrdinů napáchal major Zeman a v oblasti humoru je až dosud páchají všichni od Haliny Pawlowské přes Evžena Bočka až po Patrika Hartla.
Kniha
Petr Stančík: Pravomil aneb Ohlušující promlčení
Nakladatelství Druhé město 2021, 398 stran, 359 korun.
