RECENZE Petr Stančík profackoval hóch českou literaturu

Boris Hokr
28. 2. 2014 19:28
V románu Mlýn na mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana jde Stančíkovi především o rafinované slasti těla. Z hlediska hédonistického užívání si nemá v současné české literatuře konkurenci.
Petr Stančík.
Petr Stančík. | Foto: Archiv Petra Stančíka

Recenze - Komisař Durman vstoupil do nového roku 1866 stylově – objevem mrtvoly pod dlažbou židovského ghetta. A neb platí, že jak na Nový rok, tak po celý rok, nezůstalo u vraždy jediné. Oběti jsou vesměs poštovní doručovatelé, způsoby jejich skonu bizarní a Durmanovy vyšetřovací metody svérázné.

Dočkáme se honičky po střechách ghetta i vagonech vlaků, exkurzí do Paříže a Mexika, audience u mandragory Rudolfa II. a budeme svědky zavádění revoluční, jak jinak než francouzské změny v praxi bordelů starého mocnářství. Odhalíme též tajemství rodu Habsburků, překazíme pletichy pruských špionů a dost možná narazíme na předka Jana Tleskače...

Především ale seznáme, že komisař Durman je slovy anotace skutečně sympatický prasák, kteréhož hroužení se do rozšpůleného lůna staropražské kuchyně, požitkářství a běsnícího obrozenectví si jeho autor vychutnává plnými doušky.

Přehlídka libých perverzit

Petr Stančík, pukavčí pohrobek zemřelého básníka Oddila Stradického ze Stradic, nepíše romány jak na běžícím pásu. Nyní ale prožívá na své poměry plodné období. Loni se připomněl „dětským interaktivním thrillerem“ Mrkev ho vcucla pod zem, temným příběhem připomínajícím to nejlepší z tvorby pro děti Clivea Barkera či Neila Gaimana, a letos na něj narazíme ještě minimálně v antologii Miliónový časy.

Petr Stančík: Mlýn na mumie.
Petr Stančík: Mlýn na mumie. | Foto: Archiv Petra Stančíka

Prvně zmíněný titul je však jen předkrmem, druhý pak dezertem. Hlavním chodem se stává Mlýn na mumie aneb Převratné odhalení komisaře Durmana. Ano, s tímto románem získávají vyčpělé gastrometafory opět po čase opodstatnění. Ač totiž román začíná jako temná delirická detektivka (ve stylu komiksového Z pekla či bohužel nedávno zrušeného seriálu Ripper Street), brzy je jasné, že obligátní detektivní pátrání hraje vedlejší roli.

Mlýn na mumie je především opulentním bedekrem po rafinovaných slastech těla. Uzená panda vedle jehněčího srdíčka nadívaného do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku, ježek na cikánský způsob vedle kvíčal na způsob gaskoňský, mladé žáby louhované v sladkokyselém láku vedle Slezského nebe aneb vykostěného konfitovaného uzeného bůčku.

Všemožné receptury doplňuje i typicky hospodská disputace, k čemu by došlo, kdyby byl Ježíš kuchař. Vedl by se pak teologický spor, zda je v bramborovém salátu přípustná mrkev? Pokud ano, osobně bych stál pevně na pozicích kontramrkvistů. Z hlediska hédonistického užívání si nemá Mlýn na mumie v současné české literatuře konkurenci.

A když už Durman s prominutím nežere či nechlastá tak, že by mu celý Hobitín mohl závidět, pak prostě souloží. Příjemné přitom nejsou pouze barvité, voňavé popisy či odvážná přirovnání (prsa tvaru baklažánu), ale i to, jak autor dílčí obskurnosti propojuje a doplňuje obskurnostmi dalšími.

Petr Stančík.
Petr Stančík. | Foto: Archiv Petra Stančíka

Když zlotřilý mordýř holduje Darwinovým kreacionistickým zhůvěřilostem či Mendelově tříbení a dědění znaků, v bordelu Jeruzalém se již dvacet pět generací šlechtí umění nevěstek. Když je devatenácté století věkem salónního spiritismu, je jasné, že bude existovat i „metempsychický“ nevěstinec Hôtel Ectoplasma, v němž jsou do krkonošských horalek přenášeny spolehlivě mrtvé legendární milostnice.

To vše při využití lexika, které nejenže je starosvětsky archaické, ale navíc i vtipně podtrhuje hravost některých scén. Doporučuji se pozastavit u daguerrotypové pornografie a využití slovesného tvaru „tvrd“. Vyloženě potěší kulantní sloveso „hroužiti“ při tazích hampejzy nebo čas předminulý.

Braniboři v Češkách aneb Bijte Dana Browna!

Děj románu je zasazen do doby velkých nadějí českého obrozeneckého hnutí. Dočkáme se tedy Sokola, všelijakých spolků (třeba literárně-pohřebního Svatoboru) nebo agitačních setkání v salónech zámožných měšťanů. Vystoupí rozervaný básník (a příležitostný trafikant) Neruda a ke slovu přijde přebujelý anarchismus. Zazní zde i výsměch tradičnímu antisemitismu („spisovatel působil jaksi semitsky zanedbaným, leč sympatickým dojmem“).

Petr Stančík: Mlýn na mumie.
Petr Stančík: Mlýn na mumie. | Foto: Archiv Petra Stančíka

Stančík má ducha doby pevně pod kontrolou, a v některých pasážích tak Mlýn na mumie působí jako hodně odvázaná verze Ecova Pražského hřbitova. Knihy slavného Itala připomíná i postava autarkického detektiva Altera nebo zlomyslné nakládání s motivem celosvětových spiknutí a nejrůznějších, za uši i vlasy přitažených teorií brownovského střihu.

Durman se dostane do křížku s řádem Ordo Novis Ordinis, jehož agentům překazí plány, a stane se tak mužem na odstřel. Mexické dobrodružství arcivévody Maximiliána je zase vysvětleno pomocí slavné habsburské šifry A E I O U... V obou případech platí, že vytvořit podobné konstrukty zvládne v podstatě kdokoliv, ale zesměšnit je chce pořádnou erudici a vtip. Stančík má obojí.

Petr Stančík.
Petr Stančík. | Foto: Archiv Petra Stančíka

Román vrší drobné odkazy na kulturní o politické reálie, stejně jako na oblíbené motivy morzakorů. Ovšem zdůrazněním drobných detailů, na které v knížkách lidového čtení rozhodně nenarazíte, se řada scén posouvá téměř do parodie. Při honičce po vagónech parního vlaku je proto po Durmanovi vržen pařez, v jehož kořenech je možné rozeznat děj. A při setkání s cikánským vajdou je mu zase nabídnuta nejen židle, ale i roztomilé koťátko k mazlení.

Parnas českého umění vydaný v plen

Stančík se prostě baví. Jeho román je tou knihou, kterou máte chuť brát všude s sebou a náruživě z ní citovat při každé příležitosti. Nevadí, že ucelený dějový oblouk je autorovi pro smích (milovníci klasických detektivek budou na konci lapat po dechu stejně jako Durman po setkání s papričkami jalapeňos) a „velká témata“ jen letmo nahozena. I přes minimální prostor se obrazy konce věku člověka a nástupu věku stroje nebo zmar nadějí na rakousko-české vyrovnání a z toho plynoucí trauma české politiky a sebevědomí fungují lépe než v knihách, které jsou jim věnovány celé.

Petr Stančík.
Petr Stančík. | Foto: Archiv Petra Stančíka

Pokud existuje český Parnas, kde Vrchlický šroubuje své umné verše, Čapkové učí aportovat Dášenku a Komenský lituje, že nepoužíval více rákosky, nabízí se představa, že za zdí stojí nad chvatně zapálenou cigaretou snaživí školáci, třeba Rudiš s Tučkovou, a zběsile si sumírují proslovy k žádosti o přijetí...

… aby kolem nich náhle projel zcela nahý Stančík na cirkusáckém medvědím kolečku, hrál na trombón a následován ekipou tanečnic kankánu vyrazil kované brány, dal si ještě dvě tři kolečka, zařval na Božku, aby ukázala to, co má hezký, rozbil si nos o strom poezie a pak se slovy, že ho to tam nebaví, zase odjel a milým konsternovaným čekatelům nechal aspoň ten trombón.

České, tak strašlivě vážné literatuře trocha toho liberténství a hédonistické oslavy všech možných rozkoší jen a jen prospěje.

Petr Stančík: Mlýn na mumie. Druhé město, 2014, 400 stran.

 

Právě se děje

před 4 minutami

Doplňovací senátní volby na Teplicku se uskuteční 27. a 28. března, termín dnes vyhlásil Zeman. Vítěz voleb nahradí zemřelého Jaroslava Kuberu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy