reklama
 
 

Jak protektorátní superman bojoval s obrněnou tramvají

17. 5. 2008 17:00
Petr Stančík znovu oživil legendárního Péráka

Praha - Kdo by si myslel, že má česká próza nového nadějného autora, trefil by se jen z části. Petr Stančík, který napsal útlou a působivou prózu Pérák, je převtělením básníka Odilla Stradického ze Strdic.

Nyní se autorsky přihlásil ke svému občanskému jménu; a nutno říci, že jeho poetika tím nijak neutrpěla. V Pérákovi se ujímá staré městské legendy, která hovoří o tajemném mocném muži vzdorujícím nacistickým okupantům.

Není to, jak známo, nový motiv. O Pérákovi natočil na základě legendy film Jiří Trnka už v roce 1946. Vzniklo o něm několik komiksů. Jeden z těch novějších od Ondřeje Neffa můžete najít třeba ZDE.

Můžeme se ostatně domnívat, že Pérák má i nevlastní sourozence, například postavu tajemného Široka ze stínadelských příběhů Rychlých šípů. I ta mohla být inspirována touto legendou. Muž v černém oděvu a bílé masce, který v temných uličkách velkého města uniká akrobatickými kousky svým pronásledovatelům; co je to jiného než Pérák?

Text vyšel poprvé v roce 1947. Jestli znal Foglar legendu o Pérákovi, se asi už nedozvíme. Nemuselo tomu tak být, praobraz unikajícího hrdiny v městě plném nepřátel je však věčný. Na pražském superhrdinovi je zajímavé to, že měl vždy trochu nádech skutečně existující osoby.

Pokud jde o Frantu Péráka, kterého na svět přivedl Stančík, ten je ovšem realitě vzdálen zcela. Jedna recenze použila v souvislosti s  knihou výraz „magickorealistický guláš".

Je to míněno v dobrém. Jde především o pozoruhodné vršení mnoha působivých tajemných obrazů: atentát na Heydricha, honička dvou tramvají pražskými ulicemi - české a nacistické obrněné.

Je tu i německý létající talíř poháněný buddhistickými mnichy, Pérákova skrýš v kouli plynojemu, zednáři, Hitler, na kterého praskne, že v mládí namaloval kubistický obraz.

A tak bychom mohli pokračovat. Stančík je sopka imaginace, a přitom paradoxně máme pocit, že tak nějak to za protektorátu muselo být, aspoň pokud jde o atmosféru.

Kým je Pérák ve Stančíkově zpracování? Není to muž vybavený oněmi péry na nohou, ale jde o jakéhosi protektorátního supermana, výsledek genetického experimentu. Podrobnosti nebudeme prozrazovat; jsou jednou z point. Jde také o druhou linku knihy, kdy Pérák hledá svou identitu.

Pokud jde o ten realismus, kromě několika málo faktů je tu ještě neodmyslitelný obrazový doprovod. Dobové letáky, reklamy, nákresy zbraní, biografické poznámky od Prokopa Diviše po Emanuela Moravce, to všechno tvoří kulisy vychrlených motivů a zároveň k nim vytváří pozoruhodný kontrapunkt.

Doprovodné realistické černobílé kresby zase dost připomínají ty, které jsme znali ze starých vydání knih J. M. Trosky. Děj řítící se vpřed okolo nich se točí kolem úsilí zničit tajnou nacistickou zbraň. Je to perná záležitost, naštěstí se kromě bondgirl - mladé odbojářky - najde pár Čechů, kteří stojí na jeho straně.

Po všech peripetiích ale nakonec přijde konec války a tam náhle příběh končí tak, jak tomu v Čechách bývá. Happy end zhořkne a národ se hodlá hrdinovi odměnit po svém.

Magický realismus vyprchal; poválečná absurdita je silnější, protektorátní imaginace dostala možnost se projevit.

Neplánovaným dovětkem knihy je  čerstvý spor o to, že si Stančík nechal zaregistrovat jméno Pérák jako ochrannou známku. Diskusi to vzbudilo hlavně na stránkách věnovaných komiksu.

Autor odmítá, že si nelze zaregistrovat mytickou postavu; navíc jeho dědeček prý Péráka viděl na vlastní oči. Legenda žije.

Petr Stančík: Pérák. Druhé město, Brno, 2008. 118 stran, 190 Kč.

 

Ukázka z knihy: 
Dosud se loudající tramvaj hrábne do kolejí, až létají jiskry. Byl také nejvyšší čas, protože za tramvají se objeví první pronásledovatelé.

Je to nezbytná rekvizita všech filmů z druhé světové války: motocykl s přívěsným vozíkem, v němž sedí tlustý německý voják s kulometem a střílí, střílí, střílí.

Pérák se na něj chystá, ale to už na plošinu přichází babička, na lokti nese navlečený košík s kejhající husou, v rukou drží ukořistěný samopal.

,Umíte s tím vůbec zacházet, babičko?' ptá se Pérák pochybovačně.

,Neměj péči, hezoune, usadí ho babka. ,Já jsem stará sokolka.'

autor: Jan Jandourek | 17. 5. 2008 17:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama