reklama
 
 

Nový román Petra Stančíka o smrti vzácných nosorožic střídá lehkost s leností

31. 1. 2019 17:24
Spisovatel Petr Stančík se vrací s další fantaskní literární hostinou. Ve srovnání s opulentními hody jeho předminulého románu Mlýn na mumie ale novinka nazvaná Nulorožec ztrácí, i proto, že při veškeré snaze v současných kulisách nepůsobí zdaleka tak bryskně a kousavě, jak by chtěla.

Básník a prozaik Petr Stančík, narozený roku 1968, byl donedávna znám též pod svým uměleckým pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Proslul nestřídmým vypravěčstvím i nezřízenými orgiemi nápadů.

V pět let staré próze Mlýn na mumie, oceněné Magnesií Literou, našel dokonalou rovnováhu mezi brakovou detektivní zápletkou, ohňostrojem gastroliterární invence a výstřední, přitom brilantně vyváženou směsicí archaických a postmoderních prvků. Výsledkem byl román připomínající horskou dráhu, mnohachodovou hostinu nebo stylistickou orgii, abychom dostáli autorově zálibě v kombinování různých opojných hříchů těla.

Stančík disponuje obdivuhodným talentem spojit široký literárně-historický rozhled s vypravěčským tahem na branku. Jeho výstřední fikce vzývají eskapismus a konzervují kus "starého dobrého světa", kde věci mají svůj řád i klíč k výkladu.

Po předešlém románu Andělí vejce z roku 2016, zasazeném do první poloviny 20. století, se nyní Stančík přesouvá do současnosti. To neznamená, že by svou představivost podřizoval realismu.

Praha, do níž je zasazen nový román Nulorožec, je charakteristicky odpoutaný fantazijní prostor plný excentrických restaurací, tajných průchodů a magických zákoutí. A v této férické krajince, dílem idylické a dílem fraškovité, mladý policejní inspektor Libor Lavabo pátrá po příčinách požáru, který zabil dvanáct vzácných nosorožic v nosorožíně na Císařském ostrově.

Vyšetřování ho samozřejmě zavádí do spleti fiktivních organizací i gastronomických podniků, jež nabízejí neslýchané lahůdky. Protagonistovi se do cesty pletou atraktivní ženy, staleté spiklenecké spolky, Goetheho tajný deník i pofidérní ekologické hnutí Palatinové planety vedené arogantním Patrikem Metylounem.

Druhý plán románu tvoří konspirační mýtus boje o světovládu mezi organizacemi Plutoniánů a Neptuniánů, jehož součástí je pochopitelně odvěké lidské bažení dojít osvícení a vyvázat se ze všech mocenských manipulací.

Román Nulorožec nijak nezakrývá ironickou skepsi - nejen nad stavem současné civilizace, ale obecně nad lidskými dějinami jako přehlídkou omylů a davové tuposti. Inspektor Lavabo je vzdělaný švihák, který uhýbá lžím a úkladům, naopak nikdy neuhne krásné ženě nebo dobrému jídlu. V jádru ale romanticky touží po jediném: nalézt pevný smysl ve světě, kde se smysl rozplývá a vytrácí.

Stančíkově novince nelze upřít lehkost, s jakou před očima plyne, ani to, že autor má stále jedinečný čich na prosté, ale skvělé nápady - přinejmenším vynález "spirituristiky" se zlatým písmem zapíše do stančíkovských análů.

Zároveň ale Nulorožec prozrazuje slabinu tvůrčí metody "bohapustého debužírování": lehkost místy přechází v lenost. Strhující energie a neustávající příval podnětů staršího románu Mlýn na mumie se v Nulorožci mění na vlažný proud. Hlavně ke konci text působí unaveně a monotónně, i proto, že autorova schopnost s elegantním ironickým úšklebkem shazovat upjatost a bezhodnotovost současné společnosti se v Nulorožci rozplývá spíš ve žlučovité pošklebování.

Karikatury ekologického a genderového aktivismu jsou vyvedeny tupou tužkou. Žádné ostré linky, které by dokázaly podvratně odhalovat nuance, spíš těžkopádná kanonáda hraničních fantazií o tom, co druhé motivuje k tomu, vnímat svět odlišně.

Próza rozhodně neexistuje proto, aby v nás probouzela souhlas. Ale přinejmenším by měla povzbuzovat k polemice a zamyšlení. Nulorožec je v tomto ohledu vynulovaný. Přivolávání haškovské tradice v podobě opakovaných citátů trochu irituje. Stančíkovo metání zašlými náhrobky po domnělých ideologických pomýlencích a spiklencích ani v nejmenším nepřipomíná Haškovy pádné, bryskní dobové satirické výpady. Fantomové dneška bohužel v Nulorožci působí jako laciní slamění panáci.

Petr Stančík: Nulorožec

Petr Stančík: Nulorožec

Nakladatelství Druhé město 2018, 220 stran, 279 korun

Četba románu tak vyvolává dvojsečné pocity. Na jednu stranu Stančíkova lehká ruka pořád dokáže připomenout, co ze čtení jeho děl dělá obdobu, řekněme, pití dobře chmeleného ležáku nebo přežvykování dokřupava pečeného vepřového kolene.

Tato mastnější, zelná odnož české literární fantastiky si nadále uchovává povznášející potenciál. Ale zatímco ve svých silnějších chvilkách Stančík vzbuzoval pocit lehké intoxikace, po Nulorožci zbyde spíš těžký žaludek, pálení žáhy a zklamání, že množství jídla na stole možná zůstalo stejné, ale kvalita znatelně utrpěla.

autor: Vít Schmarc | 31. 1. 2019 17:24

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama