Možná právě teď tak nastal vhodný čas, aby padl jeden mýtus. Chimamanda Ngozi Adichieová je sice považována za vůdčí feministický hlas postkoloniální anglofonní literatury a také čeští čtenáři už znají její romány Půl žlutého slunce nebo Amerikána, nejlepší jsou však její povídky. Včetně v pořadí třetího titulu Co ti svírá hrdlo z roku 2009, který nyní v českém překladu Petra Štádlera vydalo nakladatelství Host.
Že nejlépe píše krátké prozaické útvary, si o ní myslí třeba i britská autorka Bernadine Evaristová, která se nedávno podělila o Bookerovu cenu. Pokud zapátráme po příčinách, jsou nasnadě.
Adichieové poznávacím znamením se stalo jednoduché, přímočaré vyprávění, oproštěné od jazykových či postmoderních her. Hodí se ke společenskému kritickému realismu, v jehož intencích se autorka pohybuje, na delší ploše však může působit monotónně. V krátkých povídkách, kde spisovatelka musí volit výstižné detaily a výmluvné citové nuance, nic takového nehrozí. A už vůbec ne, pokud mají texty jako v tomto případě otevřený či překvapivý, pečlivě vypointovaný konec. Nebo pokud se opírají o vtip, sarkasmus a ironii.
V beletrii zabývající se vztahy mezi ženami a muži, rozpory mezi tradicí a modernitou či pnutím mezi Afrikou a Amerikou, respektive mezi očekáváním rodiny a sny importovanými z ciziny, by přílišná vážnost mohla škodit. Nebo sklouznout k moralizování. Chimamanda Ngozi Adichieová však v 11 povídkách nešetří ani jeden kontinent. Ukazuje, jak nesmyslně a krutě zní typická americká fráze "nový život" pro ženu, která v Nigérii během nepokojů ztratila dítě a žádá o azyl. V dalším příběhu ilustruje, jak směšní jsou američtí běloši obdivující jistého bohatého Nigerijce, který sice sbírá africké umění, ovšem první originál si teprve musí koupit.
Texty se dotýkají univerzálních témat jako lítosti, smutku, lásky, spravedlnosti či věrnosti kořenům. Hrdinkami jsou převážně Nigerijky: od sester vyprávějících se směskou hořkosti a závisti o svých rodinou protežovaných bratrech přes privilegovanou křesťanskou studentku medicíny po chudou muslimku prodávající cibuli. Dvakrát se objeví postavy jiné sexuální orientace a jednou je protagonistou starý muž - podobně jako autorčin otec bývalý profesor matematiky, jenž přežil nigerijskou občanskou válku z let 1967 až 1970, pročež se mu zjevují duchové.
Všechny texty navíc jdou proti stereotypům, předsudkům a obecně očekáváním západních čtenářů. Včetně těch, kdo se považují za liberály. Kupříkladu titulní povídka, odvážně a brilantně napsaná ve druhé osobě, zachycuje pocity mladé Nigerijky obsluhující v americké restauraci hosty, kteří jí jistěže nikterak zle vykládají, jak mají rádi slony a chtějí na safari.
Pokud by měřítkem kvality byla široká paleta komických prostředků směřujících k dosažení zdrcujícího poznání, absolutní špičkou knihy je povídka nazvaná Hora hopsající opice. V luxusním letovisku kdesi u Kapského města zorganizují Britové literární seminář, na který sezvou dle svého soudu nadějné africké autory. Načež je nutí řešit, co je to "pravá Afrika" oproti "zasazování západních představ do afrických kulis", co je "věrohodné" a co naopak "politický pamflet". Nadřazenost západních struktur se bere jako daná věc a pod uhlazeným povrchem probublává nijak neskrývaný sexismus.
Jestli tak vskutku funguje literární průmysl v zemích takzvaného třetího světa, potěš pánbůh. Ještěže navzdory tomu všemu Chimamanda Ngozi Adichieová dokázala prorazit.
Kniha
Chimamanda Ngozi Adichieová: Co ti svírá hrdlo
(Přeložil Petr Štádler)
Nakladatelství Host 2023, 247 stran, 359 korun.
