Vyrůstal deptaný otcem samoživitelem, který zažíval odvrácenou tvář německého sjednocení po pádu Berlínské zdi. Zrodil se synův antisystémový postoj z ponižování, chudoby a domácího násilí? Možná, ale sám se tím ani v nejmenším neomlouvá.
"Nezasloužím si ani to nejmenší slitování," jako by opakovaně říkal autor memoárů, pokud by útlocitný čtenář náhodou pocítil závan lítosti. Ne, Weißgerber si zaslouží jedině odsudek. Vždyť sám neměl slitování: s učiteli, spolužáky, politiky, ženami, cizinci.
Jak mladík v domovském Durynsku proniká hlouběji do neonacistického bahna, provází čtenáře pitoreskním světem nekoordinovaných bojůvek, vlivných ideologů a snění o minulosti, který "poznává" především z popkultury. Stačí zhlédnout vhodný biják a člověku je vše jasné. A pokud o věci ostatní mlčí, je to jen důkaz všeobjímajícího spiknutí.
Hnědé nebezpečí přitom není jednobarevné, potkáme například míšeneckého nácka nebo přiznaného gaye. Poměrně často v komunitě zaznívá obdiv k Íránu či alespoň íránskému teokratickému režimu. A jsou tu dokonce vyhranění levičáci - krajnosti se někdy přitahují.
Co tedy neonacistickou scénu spojuje? "Součástí většiny druhů radikalizace je přikládat věcem mimořádnou důležitost a neustále se rozčilovat," odpovídá ve zkratce autor. Ze zanícených slov je patrné, že naléhavost neztratil ani po zmoudření. Není žádný něžný neonacista Daliborek: Weißgerber byl součástí tvrdého jádra, které udávalo směr a šířilo strach.
K nejsilnějším pasážím patří ohlédnutí za měsíci strávenými v armádě. Na cimře se začíná šířit kult "čistého boje", který prý vedl wehrmacht, obdiv k nacistickému politikovi Rudolfu Hessovi a pokřivené domnění, že rokem 1945 nic neskončilo. Byť zárodek jeho krajně pravicové buňky v armádě byl rozpoznán a rozpuštěn, Weißgerber tvrdí, že podobné tendence jsou v německé branné moci hojně rozšířené i mezi důstojníky.
Mrazivé je také pohrdání ženami, které mladé nácky provází. Ne že by mladí extremisté chtěli žít v celibátu, ale potřebují jakousi "panenskou sexuální bohyni", samozřejmě správného smýšlení, a těch se v reálném světě nedostává. I sexuální frustrace tak přispívá k ochotě zatnout pěst.
Autor okrajově zmiňuje i kontakty s českou neonacistickou scénou, po několika návštěvách však dochází k závěru, že ji tvoří povětšinou krakeni - bytosti, které se vyznačují zejména vlasteneckými nášivkami na rukávech. Nášivek je pak tolik, že dvě paže nestačí a chtělo by to další končetiny, zhruba tolik, kolik jich má bájná krakatice. Mozková kapacita u krakenů už tak bujná nebývá.
S ohledem na nacionální souvislosti je zajímavé zmínit už název knihy, v originále Mein Vaterland! - tedy Moje otčina, či méně pateticky Má vlast. Zde ovšem narážíme na limity české kulturní tradice, neboť termín máme spojený s jiným dílem. Překladatelka Zuzana Schwarzová zvolila méně výbušnou variantu, zjevně nechtěla, aby se Bedřich Smetana obracel v hrobě.
Třísetstránková kniha přesně popisuje to, co hlásá podtitul: Proč jsem byl neonacista. Weißgerber pro sebe nemá žádnou omluvu. Násilí, výhrůžky a netolerantní atmosféru, kterou šířil, není možné odčinit jen tím, že člověk jednoho dne přestane.
Pokud by čtenáře zajímalo, proč protagonista od hnědé víry odpadl, v knize se to nedočte, maximálně v náznacích. Denacifikace není tématem svazku - to by se musel jmenovat Proč už nejsem neonacistou. Je to jen a jen procházka peklem.
Zatímco Danteho však Beatrice a Vergilius v Božské komedii peklem pouze provázeli, Weißgerber v něm čtenáře nechá. Cestu zpět musí každý nalézt sám.
Kniha zaznamenává podpovrchové souvislosti mezi hnědými bojůvkami a parlamentní Alternativou pro Německo, tedy stranou, k níž se z českých politiků hlásí exprezident Václav Klaus. Zmiňuje vliv extremistické hudby, internetu a alkoholu na radikalizaci mladých nespokojenců.
Nejpodstatnější však není popis či analýza, nýbrž právě ona nesmlouvavost - ke své minulosti, osobnímu selhání. Žádné obezličky, vymlouvání, svádění vlastního jednání na špatné kamarády, nevhodné prostředí či dobu. "Je to všechno jen má vina," říká Weißgerber, aniž by to vyslovil. Také z tohoto postoje by se český čtenář mohl poučit.
Kniha
Christian E. Weißgerber: Moje vlast! - Proč jsem byl neonacista
(Přeložila Zuzana Schwarzová)
Nakladatelství Host 2020, 280 stran, 349 korun.