reklama
 
 

V pubertě se dal k neonacistům, dnes s extremisty bojuje. Potřebují porozumění, říká

15. 11. 2018 7:20
Ještě na střední škole se přidal k partičce neonacistů. Mezi jeho spolužáky byli populární a on si myslel, že díky nim našel sám sebe. V dospělosti ho mezi sebe přijali i členové Ku-klux-klanu, ale často se dostával do rvaček, kvůli kterým několikrát skončil ve vězení. Nad správností rasistických myšlenek začal paradoxně pochybovat až při pobytu v Jihoafrické republice. Dnes přitom Tom Olsen (43) radí, jak proti extremistům bojovat a o své zkušenosti se podělil i s návštěvníky letošního ročníku konference TEDxPrague.

Vyrůstal ve fungující norské rodině s dobrým finančním i sociálních zázemím. Přes lásku rodičů, kteří mu vždy splnili, co mu na očích viděli, ale už od dětství zažíval pocity nejistoty. Byl konec 80. let, když chodil na střední školu a ve studentských volbách nanečisto s přehledem zvítězila antiimigrační strana. Spousta jeho spolužáků skandovala heslo "Norsko jen pro Nory" a jeden z nich Tomovi Olsenovi doporučil film Zrození národa.

"Byl to jeden z prvních hollywoodských blockbusterů a členové Ku-klux-klanu v něm vypadali jako hrdinové, kteří chrání bělošské ženy a děti před znásilněním a vraždami," vypráví 43letý Olsen, jak se v 16 letech přidal k partě mladých neonacistů, protože zoufale toužil někam patřit.

"Přišel jsem tam spíš ze zvědavosti a rasistou jsem se stal až později. Bylo to jako domino. Najednou jsem se cítil být součástí něčeho většího, a tak jsem bez rozmyslu přejímal cizí myšlenky," dodává jeden z řečníků letošní konference TEDxPrague.

Ve městě, kde vyrůstal, fungovalo také středisko pro uprchlíky. "Norsko se od 70. let stavělo k uprchlíkům vstřícně. Nejdřív přijímalo rodiny z Pákistánu, pak za Pinochetovy diktatury lidi z Chile a v 90. letech zase obyvatele Jugoslávie. Já jsem se v teenagerských letech setkal s uprchlickými dětmi, které dostaly občanství, protože v azylovém řízení zalhaly o tom, že jsou křesťané. Tohle zneužití systému mě naštvalo, nedokázal jsem ho vnímat jako ojedinělý případ a soudil jsem podle toho všechny ostatní uprchlíky," přibližuje Olsen.

Když se skupinka uprchlických teenagerů snažila dostat do místního diskoklubu, Olsen a jeho kumpáni jim v tom rázně bránili. Mysleli si, že s pomocí pěstí hájí norskou bezpečnost stejně, jako Ku-klux-klan brání tu americkou. "Jednoho dne našel táta ve schránce dopis s mým jménem, otevřel ho a zjistil, že si dopisuju s americkým Ku-klux-klanem. Kvůli mému nízkému věku mi tenkrát zamítli žádost o členství, ale nabídli mi, že se můžu přidat k dětské odnoži Ku-klux-kids. Otec se neuvěřitelně naštval a zakázal mi mít s organizací cokoli společného," vypráví Olsen.

Od pouličních rvaček ho však tato zkušenost neodradila, a tak se kvůli své agresivitě krátce po dovršení dospělosti ocitl ve vězení. Ani tam si však horkou hlavu nezchladil a místo toho si přečetl mimo jiné potají propašované vydání Hitlerova Mein Kampfu.

"Když mě propustili, začal jsem lokální neonacistickou skupinu sám vést. Vytvořil jsem si závislost na moci, a když jsem na ulici jednou zpozoroval antifašistického aktivistu, dal jsem svému parťákovi revolver a řekl mu, ať toho týpka střelí do hlavy. Když k němu přišel a stiskl spoušť, zjistil, že zbraň není nabitá. Divil se a já mu jen řekl 'výborně, prošel jsi zkouškou odvahy'," líčí Olsen těžko představitelnou scénu.

Podobné incidenty ho však dostaly zpátky za mříže, kde tentokrát strávil čtyři a půl roku, ale ani ty nepodlomily jeho víru ve správnost rasistické ideologie. Právě naopak. Konečně se stal členem amerického Ku-klux-klanu a v roce 1997 se na jeho popud vydal do Jihoafrické republiky, kde tou dobou sice už vládl černošský prezident Nelson Mandela, ale jeho odpůrci věřili, že se jim ho podaří svrhnout.

Proti Židům nic nemáme! Naši nepřátelé jsou černoši!

Až na jihu Afriky Olsen zažil zdánlivě banální události, které ho nakonec ze spárů neonacismu vysvobodily. Když se v uniformě s nášivkou hákového kříže přikradl na setkání rasistů v johannesburském baru, jeden z "jeho lidí" mu přiložil spoušť ke krku a řekl: "Zbláznil ses? Proti Židům nic nemáme! Naši nepřátelé jsou černoši!" To Olsena naprosto zmátlo, a tak se po celou noc potácel od jedné hospody ke druhé a zapíjel znejisťující otázky alkoholem.

"Někde v Johannesburgu jsem ten večer narazil na Afričana, který na mě taky vytáhl zbraň a přes opilost si dodnes pamatuju ten pocit, kdy jsem tušil, že tentokrát už mě nic nezachrání. Zvedl jsem oči a skoro bez jakékoli naděje jsem řekl: 'Doufám, že mě nezastřelíš, protože bych rád spatřil víc z tvojí krásné země.' A on dal v ten moment k mému překvapení revolver pryč," vzpomíná Olsen.

Příběh, který ho definitivně přesvědčil, že jeho víra v rasismus vlastně nemá opodstatnění, se ovšem odehrál až jiný večer. I tentokrát Olsen seděl na barové stoličce, ale v kapse neměl ani vindru, takže si už nemohl objednat další drink.

"V jednu chvíli přede mnou ale přece přistálo pivo, a když jsem se otočil, abych zjistil, kdo mě na něj pozval, uviděl jsem černocha. Vyhrnul jsem si mikinu, aby viděl moje tričko se svastikami, ale ani to ho neodradilo. Jen se usmál a řekl: 'Na zdraví!' Moje logika mi radila, že ten chlapík určitě bude tajný agent jihoafrické vlády, který mi do piva nasypal jed, a tak když jsem se druhý den probudil s kocovinou, nemohl jsem uvěřit, že mě ten Afričan fakt jen pozval na pivo," popisuje Olsen.

Když se se záhadným mužem pár dnů nato seznámil, zjistil, že pochází ze Zambie, má dvě děti a ženu, a že si s ním docela dobře rozumí. Začínající přátelství Zambijce a norského neonacisty přerušil návrat obou mužů do jejich domovských zemí. Olsen po něm opět skončil za mřížemi, ale tentokrát mu dlouhé dny strávené v samotě vězeňské cely konečně něco přinesly.

Kult hákového kříže

"Jeden bachař mi doporučil film Kult hákového kříže a pak se mě zeptal na otázku, která v něm zazní. 'Co dobrého ti do života přinesla chvíle, kdy ses stal neonacistou?' Až tehdy jsem si uvědomil, že můj život je jeden velký chaos a že jediné, co mám, je skříň plná triček se svastikami. Po propuštění jsem přišel za rodiči a řekl jim, že s neonacismem končím. Máma plakala a s tátou jsme udělali táborák a všechny moje náckovské věci spálili," říká Olsen.

Cesta ven však nebyla snadná. Vůdce neonacistické skupiny se najednou proměnil v obyčejného chlápka, kterého nikdo neuznává. Hledal si novou identitu, ale dlouho ji nenacházel, protože když už ho nějaký zaměstnavatel přijal, brzy ho kvůli jeho temné minulosti, o které tehdy nerad mluvil, propustil. V roce 1999 naštěstí začal chodit se svou současnou manželkou, která tehdy dokončovala vysokou školu, a inspirovala Olsena, aby si taky zkusil podat přihlášku.

O několik let později bývalý neonacista dodělával na oboru sociální práce diplomku na téma nebezpečí extremismu, které výzkumníci dlouho zanedbávali, protože si mysleli, že v multikulturním Norsku už není důležité. Ve stejné době se krajně pravicový aktivista jménem Anders Breivik odhodlal spáchat v hlavním městě Norska sérii šokujících teroristických útoků a problém extremismu byl najednou znovu na stole.

Olsenova výzkumu si všimli představitelé norské vlády i Evropské unie a vzápětí přednášel na policejní akademii i před pracovníky vězeňské ostrahy, kteří ho kdysi měli na starosti. "Všichni potřebovali informace o tom, jak extremistická hnutí fungují, a já je měl. Když se podíváte na to, jak v roce 2015 v Norsku džihádistické organizace nabíraly nové členy, zjistíte, že pracovali stejně jako neonacisté v roce 1995. Pohybovaly se okolo fotbalových hřišť ve městech a sledovaly, jestli některé z dětí nestojí osamoceně opodál, protože nemá kamarády. Tihle zranitelní puberťáci jsou pro ně nejčastější kořist," upozorňuje Olsen.

Většina mladých lidí, co se dnes připojuje k extremistům - od těch pravicových až po ty islamistické, totiž na rozdíl od něj zažila rozvod rodičů, alkoholismus na straně jednoho z nich nebo další složité situace v rodině i mezi vrstevníky. Spousta z nich nedodělá střední školu, natož aby šla na univerzitu a lidé s podobně problematickým rodinným zázemím tvoří v Norsku dvě procenta populace.

"Ti z neúplných rodin hledají náhradu za otce, někoho, ke komu by mohli vzhlížet. Mnozí si taky prošli šikanou od spolužáků z řad imigrantů, ale učitelé nevědí, jak tento problém řešit, protože rasismus by přece měl vždycky mířit opačným směrem. Tihle dospívající pak často hledají ochranu právě v neonacistických kruzích," vysvětluje Olsen.

Ani extremisté nejsou imunní vůči lásce a porozumění

Skutečnost, že si v současnosti vyhraněná politická uskupení, k nimž patří například Švédští demokraté nebo Alternativa pro Německo, získávají podporu vzrůstajícího počtu voličů, z jeho pohledu souvisí s tím, že vládnoucí politici často zametají negativní aspekty migrace a dalších společenských problémů pod koberec a otevřeně o nich nemluví.

"Vezměte si třeba Trumpa, který bez dlouhého uvažování říká to, co má zrovna na jazyku, kdežto jeho konkurenti váhají, jak se vyjádřit co nejvíc diplomaticky. Nebo nový brazilský prezident, který v podstatě navrhuje zavést vojenský režim, ale obyvatelům se to líbí, protože už jsou unavení z vysoké kriminality a korupce," nastiňuje Olsen.

Z vlastní zkušenosti ví, že s extremistickými hnutími nelze bojovat tak, že člověk přijde za jejich členy a začne je přesvědčovat, že jsou jejich myšlenky špatné. "Semínko pochybnosti do nich mohou zaset jenom podobní lidé jako ti, kteří nalomili moje tehdejší názory. Věřím, že tito lidé byli strážní andělé, kteří se zjevili právě v tu správnou chvíli. Ani extremisté totiž nezůstanou imunní, když jim projevíte trochu lásky a porozumění," přesvědčuje Olsen, který se dnes živí jako mezinárodní poradce v boji proti extremismu.

K vítězství v tomto boji mohou z jeho pohledu přispět politici i celá společnost. To, co bývalí extremisté potřebují, je totiž především začlenit se zpátky do normálního života, což se jim však nepodaří bez přijetí ostatních. "Znám skutečný příběh bývalého amerického neonacisty, který dlouho sháněl práci a nakonec ji našel u židovského obchodníka s nábytkem, který mu projevil důvěru i přes jeho někdejší názory," vyzdvihuje Olsen.

"Takových šťastných konců ale nebývá tolik, a proto potřebujeme nějakou pomoc shora. Když jste vyléčený feťák, stát pro vás má podporu, abyste do toho nespadli znova, ale když odejdete z extremistické skupiny, žádná státem koordinovaná pomoc tu pro vás obvykle není. A tohle by se mělo změnit," uzavírá.

Podívejte se na rozhovor s autorem dokumentu o vojenské skupině Slovenští branci:

Spousta lidí žije život, který nemá žádné výzvy, a tohle je přitahuje, říká o paravojenské jednotce režisér dokumentu HBO Až přijde válka Jan Gebert. | Video: Daniela Drtinová |  22:41

autor: Tomáš Maca | 15. 11. 2018 7:20

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama