Brakobraní - Minule jsme si povídali o hrdinské fantasy – od Conana dál až po Gemmella. Takže je na čase probrat druhý pilíř světové fantasy – subžánr, o kterém se mluví jako o tolkienovské, klasické, epické nebo high fantasy, pokud byste to chtěli popsat nějak hóch. Podstata je ale vždy stejná. Pokud se hrdinská fantasy točí kolem silných postav, které čelí nepřízni a nebezpečí, tolkienovská (aby bylo jasné, kdo tady má největší vliv) staví do popředí celý svět, v němž se příběh odehrává.
J. R. R. Tolkien nevyprávěl ani tak příběh Froda nebo Aragorna, jako příběh Středozemě. Proto se tyto příběhy vyznačují propracovaným pozadím – od historie po faunu a flóru. Proto zde narazíme spíše na skupiny hrdinů, které často sledujeme v proplétajících se dějových liniích, proto zde takovou roli hraje putování (coby prostředek mapování světa). Proto je v popředí základní mravní étos, dobro versus zlo. A proto jsou to ságy, sakra.
V tolkienovské fantasy se musí čtenář seznámit s novým světem, který může existovat samostatně (například Malazská kniha padlých), může být nějakým způsobem součástí našeho světa (v raných verzích příběhů se to týkalo Středozemě, později Brooksova série Shannara), nebo do něj lze z našeho světa procházet (Narnie). A nejen, že se s tímto světem musí seznámit – je třeba se s ním identifikovat. Proto tolik těchto příběhů začíná v nějakém „domáckém“ prostředí nebo u postav, které mají v genech potenciál odhalovat svět (spolu se čtenářem) – hobiti v Hobitíně nebo dospívající hrdinové od Narnie po Tada Williamse.
Ale naprosto nejdůležitější je, aby se čtenář identifikoval s tím, že svět, do něhož vstupuje, je nemocný. A že je potřeba zjednat nápravu dřív, než Zlo pokryje celou zemi...
Proč je Tolkien Bůh
Vše výše uvedené nalezneme v Pánovi prstenů, který je ovšem pouze příslovečnou špičkou ledovce. Tolkien o své Středozemi psal několik desítek let a ani dnes není vše publikováno. Jeho příběhy rostly takřka organicky, obsahovaly slepé větve, několik variant zásadních událostí i vztahů – historie Středozemě byla zpětně doplňována i přepisována. Ostatně podívejte se do Nedokončených příběhů nebo Knih ztracených pověstí.
Výsledkem je, že při četbě Pána prstenů dává vše smysl a v podstatě za každým slovem, za každým pojmeme či veršem cítíte hloubku čehosi – proč to nepoužít – reálného a živého. Příběh funguje v podstatě i jako vědecká práce, kde bychom na každé straně mohli mít desítky poznámek pod čarou, každou s vlastním příběhem... V oné hloubce svého světa nebyl Tolkien stále překonán, byť několik autorů se mu přiblížilo.
Důvodem přitom není, jak by se vzhledem k názvu našeho seriálu mohlo zdát, že je většina Tolkienových následníků autory braku. Jde spíše o to, že Tolkien si o Středozemi psal nějakých dvacet let čistě pro sebe, než vůbec došlo na Hobita... Ona časová investice je naprosto nenahraditelná. A dnes v podstatě nezopakovatelná. Fantasy je jedním z komerčně nejúspěšnějších žánrů a představa, že někdo přijde za nakladatelem a řekne mu „Za patnáct let ti přinesu super trilogii“, je... ha ha hi hi ho ho a tak dále.
Přesto, jak jsem už napsal, se pár lidí přiblížilo. Většinou takových, kteří tolkienovskou fantasy četli v dětství nebo v průběhu dospívání a vytvářeli si vlastní světy dlouho před tím, než se jim podařilo najít nakladatele. Nebo si psali něco jiného a ve volném čase se utíkali do svých světů... Je tak paradoxní, že nejlepší tolkienovské fantasy jsou většinou debuty nebo díla, kterými vypsaní autoři doslova změní sport.
Tak například Robert Jordan, v osmdesátých letech populární autor conanovek, náhle vydal Oko světa a následně až do své smrti žil ve světě ságy Kolo času. Proto je tak propracovaný svět Malazské knihy padlých od Stevena Eriksona, který navíc svůj svět (na němž je zatraceně znát, že je Erikson antropolog a archeolog) nevytváří sám. Proto je tak skvělé čtení debutový román Patricka Rothfusse, který se vzepřel diktátu nutnosti publikovat knihy v ideálně ročních rozestupech a i pokračování své trilogie piluje třeba pět let.
A proto jsou tak špatné další a další série chrlené autory, kteří kdysi zaujali něčím zajímavým, ale pak už je prostě semlela povinnost psát pořád a pořád – Feist, Brooks, Eddings a další. V nejlepším případě stvoří čtivou napodobeninu, v horším urážku vlastního díla
Ale abychom nebyli papežštější než papež. Svět i literatura se vyvíjí. Podobně jako třeba atletika. Kdysi bylo nemyslitelné zaběhnout stovku pod určitý čas, dnes je to běžné. A podobně platí, že vytvořit svět, který bude naprosto důvěryhodný a vnitřně bohatý, dnes už nemusí být otázkou padesáti let. Jsou zkratky, fígle a triky na psaní i na čtenáře. Přesto zůstává Tolkien na vrcholu potravního řetězce, protože... přidal i další věci. Od toho, že byl prvním, po nezpochybnitelný jazykový um.
Ti, kteří umí...
Pokud bychom měli vyjmenovat nejlepší tolkienovské fantasy, které jsou u nás k dostání, dostali bychom se k následujícím titulům: Fionavarská tapisérie od Gavriela Guy Kaye, Kroniky Thomase Covenanta Nevěrce, trilogie Vzpomínka, Trn a Žal Tada Williamse, Malazská kniha padlých Stevena Eriksona a nakonec Kroniky královraha Patricka Rothfusse (třetí díl stále není dopsán).
Ještě před tím ovšem zmiňme dvě další zásadní díla: Gormenghast od Mervyna Peaka, soustředěný do obřího upadajícího hradu, který funguje jako svět sám pro sebe, a Poslední jednorožec od Petera S. Beagleho. V prvním případě narazíme na skutečnost, že tolkienovská fantasy nemusí být o „klasických“ hodnotách a s klasickým pocitem melancholie, že cosi (velkého) končí a něco (menšího) začíná. Peake je hodně depresivní, neútěšný a na pomezí surrealismu a satiry. Není divu, že jej mají rádi třeba Michael Moorcock nebo China Miéville, velcí odpůrci Tolkiena.
Poslední jednorožec je pak jednak příklad toho, že tolkienovská fantasy může být i velmi stručná a jednak právě na ní rozebral teoretik John Clute morfologii tolkienovské fantasy. I bez toho ale Beagle napsal geniální poetickou knihu, která patří do zlatého fondu světové fantastiky a kterou do češtiny kongeniálně převedl Michael Bronec. Ten má ostatně na triku i překlad komiksu Jeffa Smithe Kůstek – zábavného to mixu tolkienovské fantasy a v podstatě stripové estetiky.
Malý kánon klasické fantasy
Ale nyní k tomu mému soukromému kánonu tolkienovské fantasy výše uvedenému. Stephen R. Donaldson o Thomasi Covenantovi, který z našeho světa propadne do světa magické Končiny, napsal celkem tři série.
V češtině vyšly první dvě a číst se vyplatí v podstatě jen první díl té první. Ten má totiž něco, co se dá nazvat překladem. Jiří Engliš sice dělá hlavně válečnou sci-fi o Honor Harringtonové, ale tady se vytáhl a Končina opravdu působí magicky. Další díly už bohužel Engliš nepřekládal a výsledkem je ukázkový zločin proti lidskosti.
Donaldson není v jazyce tak silný jako Tolkien, ani v historii, ale dokázal výborně pracovat s patosem a symboly. A především je asi nejekologičtějším autorem tolkienovské fantasy. Pán Zlor opravdu útočí proti zemi, křiví život a tráví prostředí. Je vidět, že autor pochází z lékařské rodiny a jeho hrdina je... kromě jiného, malomocný. A střet se světem, kde lze jeho nemoc vyléčit, je pro něj naprosto nepřijatelný, protože malomocní nesmí doufat, musí být neustále ve střehu a uvěřit v kouzla se pro ně rovná sebevraždě (proto onen „Nevěrec“).
Gavriel Guy Kay nejprve pomáhal Christopherovi Tolkienovi s editací Silmarilionu, aby posléze stvořil vlastní trilogii, v níž zužitkoval své zkušenosti. Ani u něj nedosahuje propracovanost světa Tolkienovy úrovně, ale vše vynahrazuje jazykem. Jednak je vidět, že Kay je i básníkem, a jednak bravurně zvládl do své trilogie zapracovat artušovské mýty, jejich styl a jazykové prostředky.
Američan Tad Williams publikoval svou trilogii na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Jednalo se o přímou reakci na upadající úroveň tolkienovských pastišů. Nedávno ohlásil, že se do světa Východního Ardu vráti v nové trilogii. Jeho přínos byl v aplikaci skutečné historie. Tolkienova historie je mýtická, je příběhem vzestupu a pádu dobra i zla, příběhem vykoupení. Williams píše o střetu této mýtické historie reprezentované Sithy (v podstatě elfy) a historií lidstva – tedy klasického peníze, moc, osobní urážky, ničení prostě proto, že je možné... A odhaluje všechny odstíny šedi, v kterých se mohou hrdinové měnit v padouchy a padouši v tragické oběti.
Plus přidal ještě náboženství. Ve světě fantasy ság, kde funguje magie, je náboženství poměrně komplikovaná věc – viz způsob, jakým se mu vyhýbá Tolkien. Občas se bohové objeví jako jednající postavy a dozvíme se o existenci nějakých kultů a rituálů (Feist, raný Eddings), ale o nějakém dopadu víry na postavy nebo výraznějším rozlišení magie a zázraků se nedá mluvit.
U Willimase ano. Jeho svět je navíc popsán jazykem, který místy připomíná snové novely Howarda P. Lovecrafta případně středověké spisy o černé magii. Výsledkem je velmi temný pohled na věc a časté stírání hranic reality (což se hodí i pro ponor do psychologie postav). Willimase mimochodem jmenuje jako svou inspiraci George R. R. Martin, autor Písně ledu a ohně aka seriálu HBO Hra o trůny.
Malazská kniha padlých je, a nyní buďme zdrženliví – zatraceně nejlepší fantasy sága široko daleko a celý Martin se může jít tak akorát klouzat. A každý, kdo si myslí, že se ve Hře o trůny dějí postavám nehezké věci, by asi po Eriksonovi začal řvát hrůzou a už nikdy by nic nepřečetl. Malaz není pro každého – je enormně komplexní, má doslova gigantický záběr (deset knih hlavní série, plus minus tisíc postav, děj v několika časových liniích roztroušený po několika kontinentech) a nebojí se filozofie nebo esejistických pojednání a metafor učiněných pravdou. Opravdu to není pro každého, ale kdo si najde čas a sedne mu to, z toho se stane fanatik. Vím, o čem mluvím.
Posledním autorem, který tvoří vrchol tolkienovské fantasy, je Patrick Rothfuss. Jak už bylo řečeno – neváhá své knihy pilovat několik let. A v češtině měl štěstí na překladatelku Janu Rečkovou. I díky ní zůstalo zachování kouzlo originálu. Rothfuss totiž pábí, opakuje klíčová slova a obraty, pracuje se symbolikou a opakováním scén a jejich variováním... a celý střet Dobra a Zla pojal (alespoň v prvních dvou dílech) jako mix univerzitního románu, šrámkovského chytání stříbrného větru a historek jak z Dickensovského Londýna.
A přidává okouzlení vyprávěním a hudbou. Jeho hrdina, Kvothe, vypráví svůj příběh kronikáři během tří nocí – a buď to udělá „pořádně, nebo vůbec“ (aneb znovu zdůrazňuji těch několik let pilování).
Jméno větru i Strach moudrého muže tak během čtení doslova hrají a zvučí.
Pokud hledáte knihu, kde nejvýraznější scény nejsou střety armád skřetů s posledními obránci lidství, ale třeba okamžik, kdy se hlavnímu hrdinovi po letech znovu dostane do rukou loutna, je Rothfuss vás člověk. Vřele doporučuji.
Naše jméno je legie
Samozřejmě, že tolkienovských fantasy je mnohem, mnohem víc. Sám Willimas se kupříkladu pokusil zopakovat svůj úspěch v série Stínové pomezí – je to výborné čtení, ale bohužel v češtině narazíte jen na jeden díl. Případně si zkuste dohledat jeho román Květinová válka (o světě elfů, v němž dojde k modernizaci) či sérii Jinozemě (sci-fi příběh, který využívá postupů tolkienovské fantasy).
Perfektní práci odvádí Brandon Sanderson, který je jedním z mála autorů fantasy, který se nebojí psát eseje, v nichž osvětluje svůj přístup k žánru a psaní. A jeho Archiv bouřné záře (zatím naspány dva díly) má nakročeno stát se nejvýraznější tolkienovskou fantasy desetiletí.
Ostravský Fantom print momentálně znovu vydáná Kolo času Roberta Jordana, ságu, která v mnoha ohledech překlenuje osmdesátkové kolovrátkové fantasy ságy s propracovanými eposy typu Eriksona či Geroge R. R. Martina... Jordan byl mistrem detailů, převracení do té doby naučených stereotypů a jen tak mimochodem vytvořil v podobě tzv. Světa snů fantasy obdobu matrixu. Po jeho smrti mimochodem Kolo času dokončil Brandon Sanderson.
A jsou zde pochopitelně i ty věci, které bychom opravdu mohli označit za brak. Ale čtivý. Asi nejzajímavějším příkladem je Terry Brooks a jeho Shannarův meč. To je, milé děti, vykrádačka Pána prstenů pro jednoduché čtenáře. Bez urážky. Čistě jako dějová kniha plná atrakcí je to fajn, ale... Malý test: v knize je elf jménem Durin. Pokud vám na tom nepřijde nic divného, směle do toho, bude se vám to líbit. Upřímně ale doufám, že většinu z vás přešla smrt.
Každopádně Brooks dokázal napsat i dobré knihy. Za těch čtyřicet let, co píše, jsem napočítal přesně dvě – Shannarovy magické elfeíny a Shannarova píseň přání. Není to žádná hitparáda, ale na základní škole jsem ty knihy miloval – pořád se něco děje, Brooks zkouší i jiné cesty než vykrádat lepší díla a jeho svět získává nějakou tu hloubku.
Dodnes je u nás populární Raymond E. Feist. Jeho Sága Trhlinové války je osmdesátková klasika. Elfové mají špičaté uši, trpaslíci používají kladiva, draci mají všechny možné barvy a hrdinou je sirotek, jak jinak. Navazující romány jsou hodně dobré dobrodružné fantasy s příchutí politického thrilleru (a spolu s Jenny Wurts napsaná trilogie Impérium je prostě nádhera) a přímé pokračování Sága hadí války je pokusem pojmout tolkienovskou fantasy jako válečný román třeba ve stylu cyklu B. Cromwella o Sharpovi. Pak už to jde ale nějakých dvacet knih jen a jen z kopce. Ztráta času.
Ještě hůře dopadl David Eddings, další z hrdinů fantasy, který u nás v devadesátých letech ukazoval cestu. Jeho Belgariad je esence klišé z doby, kdy se jim ještě dalo věřit. Kluk ze statku, 5 000 let staré proroctví, láska k princezně, mocný artefakt, národy charakterizované jednou větou... je to naivní, ale takovým tím upřímným způsobem. A trilogie Elénium, která vypráví v podstatě ten samý příběh na půdorysu rytířského románu (takže ano, tady někdo četl Williamse) je dodnes výborné odpočinkové čtení.
Bohužel se každá ze sérií dočkala svého pokračování. Andrzej Sapkowski kdysi napsal, že prokletím tolkienovské fantasy je, jak se její autoři zamilovávají do svých světů. Bez oněch let přípravy, které si dopřál Tolkien, totiž další cykly ty světy prostě neunesou... je možné vyprávět něco z jejich historie, ale nelze pokračovat. Feist, Brooks i Eddings tohle nepochopili (posledně jmenovaný navíc zešílel a začal plnit své knihy nesmyslnými svatbami a pusinkováním dětí, protože jsou táááák roztomilé). Jsem zvědav, jak si s tím poradí Williams, u kterého jediného ten potenciál dalšího příběhu cítím.
No a na závěr to nejhorší. Což berte v uvozovkách. Je to jen můj povzdech. Tolkienovská fantasy, jak jsme si ukázali, vyžaduje čas, důslednou vizi a nadprůměrnou stylistiku. Bohužel, většina lidí, minimálně u nás, si myslí, že tolkienovská fantasy potřebuje elfa, trpaslíka, barbara, čaroděje a aspoň tři díly. Plus kouzelný šutr nebo meč. Jinými slovy: prototypem a měřítkem jsou věci typu Dragon Lance.
Tedy knihy ze světa her na hrdiny. Ze světa, který není – jako Tolkien a spol. - vybudován na základě znalostí mýtů a osobní potřeby tyto mýty nějak reinterpretovat, ale na základě dojmů z Tolkiena a jeho následovníků. Slovy mé středoškolské profesorky: je to pseudoderivát tolkienovské fantasy (která je moderním mýtem). Ten vztah je asi stejný jako mezi lidovou hudbou a dechovkou.
Ale pozor – to není nic proti Dragon Lance, knihy z tohoto světa jsou čtivé a lidé si je rádi berou na dovolenou. Přesně říkají, co vám nabízí. A nikdy se u nich nesetkáte s klamavou reklamou. Jde mi jen o to, že jsou považovány za vrchol potravního řetězce. Asi jako kdyby byla drsná americká škola poměřována nikoliv Chandlerem, ale seriálem Vražedné pobřeží (který mám moc rád, pořád mám někde havajskou košili!).
To raději trilogii Briana Ruckleyho Svět bez bohů. Je nevyvážená a místy ztrácí tempo, ale je to daň nadšení, s nímž mladý Skot stvořil svůj světa silně inspirovaný skotskými klanovými válkami (takže je to hodně krvavé a depresivní čtení). Ale holt tam chybí ty hipísáčtí elfíci, takže u nás trilogie spíše prošuměla...
No a poslední poznámka: nezmínili jsme zde ani jednoho domácího autora. Důvodem je, že u nás tento žánr nikdo nepíše. Chybí nám pozadí těch správných velkých, často kosmologických mýtů. Pokud v angličtině narazíte na větu „Storm is coming“, hrají vám v hlavě obrazy temnoty valící se z Mordoru nebo Artušovy jízdy do poslední bitvy s Mordredem. V češtině se řekne „Blíží se bouřka“ a všichni si vzpomeneme na pana Kemra a jeho poznámku, že chčije a chčije... Ano, u nás jsme mnohem lepší v ironii, shazování a příbězích o hrdinech typu Bivoj nebo Conan.
Ale k tomu se jistě ještě někdy dostaneme...
