Příběh je jádrem lidské existence, říká Gavriel Guy Kay

Boris Hokr
30. 10. 2012 8:13
Když budete číst mé knihy a zpozdíte se do práce, napíšu vám omluvenku
Foto: Richard Klíčník

Rozhovor - Gavriel Guy Kay, kanadský spisovatel a žijící klasik nejen fantastické literatury vydal Česku nedávno román Pod nebesy. Na pozvání nakladatele jej přijel do Čech i propagovat.

Aktuálně.cz: Patříte k nejvýraznějším a nejoriginálnějším postavám světové fantastiky. Chtěl jste být vždy spisovatelem, nebo se to prostě přihodilo?

Kay: Jak víte, jsem Kanaďan, a každý Kanaďan chce být hokejistou. Však teď také celá Kanada truchlí kvůli výluce NHL. My jsme totiž - a o tom tady nemíním diskutovat - nejlepší hokejisté na světě. Ale vám uznám, že jste hned po nás. Teď ale vážně - vždy jsem doufal, že bych jednou mohl být spisovatelem. Ovšem že bych díky knihám mohl cestovat po světě, to by mne nenapadlo. A musím říct, že jsem dodnes každé ráno vděčný, že mohu psát to, co chci já, ne to, co by po mně chtěli jiní. Vyprávět příběhy je krásná a důležitá věc - a mnohdy i mnohem víc. Připomínám, že v době tchangské dynastie, tedy v době, která inspirovala knihu Pod nebesy, se i neurozený člověk mohl dostat k moci, pokud byl dobrým spisovatelem či básníkem.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Pod nebesy je u nás prezentováno jako román historický, nikoliv fantasy - a rozhodně to má své opodstatnění. Proč ale nepíšete tradiční historické romány?

Historie mě vždy přitahovala a chtěl jsem o ní psát, ale upřímně: netroufám si předstírat, že vím, jak tehdy lidé přemýšleli, jak cítili. To neví nikdo. Jistý posun mých příběhů oproti světu, jak jej známe, je tedy dobrý nápad a svým způsobem čestné řešení. Mé knihy jsou přitom stále utkané z historie; jsou historickými variacemi, které mi umožní vyprávět co a jak chci. Dodal bych ovšem, že to, zda se jedná o fantasy či ne, nehraje roli. Za pětadvacet let, co píšu, se dost věcí změnilo. Hlavní proud mnohem víc využívá žánrové postupy a motivy a naopak autoři fantastiky se inspirují a pronikají do nežánrové beletrie. Důležitá tak není otázka žánru, ale jednoduše to, zda je kniha dobrá, či nikoliv.

A.cz: A jak se dobrá kniha pozná?

Osobně bych po svých čtenářích chtěl dvě věci, které na to odpovídají. Jednak chci, abyste mou knihu četli i ve tři ráno - a klidně i v sedm, bez ohledu na to, zda máte hned v osm být v práci či na důležité schůzce. Vím, že je to ode mne zlé, ale prostě chci, abyste se od mého příběhu nedokázali odtrhnout… A pokud se opravdu stane, že kvůli tomu přijdete pozdě, napište mi. Osobně pak pošlu vašemu zaměstnavateli e-mailem omluvenku. Druhou věcí pak je, abyste s mou knihou neskončili na poslední stránce. Její příběh a postavy by s vámi měly zůstat i nadále - když už ne v srdci, tak alespoň v hlavě.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: Patří to již ke klišé spojeným s vaší osobou, ale jako mladý student jste se podílel na editaci Silmarillionu, tedy možná nejzásadnějšího díla J. R. R. Tolkiena. Co si pod tím můžeme představit a jak vás to ovlivnilo?

Naše rodiny se znaly, to je jedna věc. Důležité však je, že spolupráce s Christopherem Tolkienem (syn J. R. R. Tolkiena, který se stará o otcovo literární dědictví - pozn. red.) byla velmi podobná akademické práci, kdy si profesor přizve schopného studenta, aby mu pomohl - a zároveň pomohl i sám sobě. A já byl schopný a bystrý, proto jsem dostal šanci se na tvorbě Silmarillionu podílet. Pro mladíka, jako jsem byl tehdy já, to byla nejen velká příležitost, ale i velká škola. Uvědomil jsem si, jak je důležitá příprava a studium. Bylo potřeba shromáždit a přečíst vše, co Tolkien k Silmarillionu napsal - všechny poznámky, verze a zavržené koncepty. Člověk pak pochopí, že psaní je proces plný chyb a jejich odstraňování, že se musí zkoušet a upravovat zas a zas, pořád dokola. Pokud má výsledek stát za to, nelze to uspěchat. A je jedině dobře, že jsem tuto lekci dostal už jako mladík.

A.cz: Vaše první práce, kterou jste se prosadil, je v tom nejlepším slova smyslu tolkienovská fantasy Fionavarská tapisérie. Neodehrává se však výhradně v pro fantasy klasickém, nikdy neexistujícím světě, ale prolíná se i s naším. Jaký to má důvod?

Ve Fionavaře jsem se chtěl kromě jiného zaměřit na to, jakým způsobem se se světem fantazie vypořádají dospělé postavy, nebo takové, které jsou na samém prahu dospělosti. Takový přístup nebýval v té době zvykem, většinou tomu bývalo naopak a podobné příběhy se točily kolem dětských hrdinů - nejlepším příkladem je asi Narnie C. S. Lewise.

Foto: Richard Klíčník

A.cz: Na svět Fionavary se objevují odkazy i ve vašich pozdějších dílech a její postavy se objevují i v Ysabel, za kterou jste obdržel World Fantasy Award. Můžeme ještě čekat další návrat do tohoto světa? Zároveň jsou nedílnou součástí těchto knih mýty, například ty o Artušovi. Jakou roli jim přikládáte?

Pravda je taková, že opravdu, ale opravdu nikdy netuším, o čem bude má další kniha. Proto na poslední otázku nedokážu při nejlepší vůli odpovědět. Nechme se překvapit. Mýty...  ty jsou velmi důležité. Jsou způsobem, jakým my lidé zkoušíme vysvětlit a pochopit svět. Nabízí nám obrazy a vzory, archetypy, čestného i nečestného chování. Vypráví příběhy, které by o sobě jednotlivé kultury chtěly vyprávět - což může být ve výsledku nejen zajímavé, ale i překvapivé. Mýtus je zakotven v každém příběhu a pro mne osobně je právě příběh jádrem lidské existence.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: V knihách napsaných po Fionavarské tapisérii jste radikálně změnil žánr a přiklonil se k výsostně historickým tématům. Je přitom cítit nejen hluboká znalost historie, ale i konkrétních zemí.

Má žena miluje Provence, takže jsme tam nějaký čas žili, stejně jako v Toskánsku. A tyto kraje se pak odrazily v Tiganě a Písni pro Arbonne. Zároveň odtud není tak daleko do Španělska, které se stalo předobrazem pro svět Lvů z Al-rassanu. Ale byť se člověk může stát na cestování a pobytech v jiných zemích slušně závislým a je to obohacující skutečnost, ne vždy se to podaří, takže pro některé knihy jsem musel získávat inspiraci a informace jinak.

A.cz: Takovým jiným zdrojem by jistě mohla být i poezie, jejíž vliv je silně cítit ve všech vašich knihách, konečně i název Plavby do Sarantia přímo odkazuje k W. B. Yeatsovi. Jaký je váš vztah k poezii?

Jsme zde u příležitosti vydání Pod nebesy a vstupenkou do dob tchangské Číny mi byla poezie mistrů jako Li-po či Tu-fu. Druhá věc je, že poezii sám dodnes píšu a původně jsem chtěl být právě básníkem, nikoliv prozaikem. Vydal jsem i sbírku básní (Beyond this Dark House - pozn. red.), u které ovšem můj vydavatel věděl, že nebude příliš úspěšná. Poezii totiž nepíšete - a ani nevydáváte - kvůli zisku, ale prostě kvůli lásce. Bez ohledu na to, zda se jedná o západní nebo východí poezii. O čínské poezii jsem toho například moc nevěděl a teprve v průběhu práce na Pod nebesy a River of Stars (Kayova zatím poslední kniha, zasazená do stejného prostředí jako Pod nebesy - pozn. red.) jsem se s ní (v překladech) seznámil a obdivuji ji víc a víc.
Jinak ovšem inspiraci získávám i pozorováním svého okolí. Je důležité všímat si souvislostí, ale i drobností - způsobu, jak si někdo objednává kávu, gest…

Guy Gavriel Kay

Narodil se 7. listopadu 1954 ve Wayburnu (Saskatchewan, Kanada)

Vystudoval filosofii. V letech 1974 - 75 asistoval Christopheru Tolkienovi při editaci díla jeho otce

V roce 1984 vydal debut - první díl z cyklu Fionavarská tapiserie - Letní strom (Argo, 2009). Jeho knihy z počátku devadesátých let (např. Tigana) se už staly světoznámými.

V češtině vyšly i zbývající části Fionavarské tapiserie - Potulný oheň (Argo, 2009) a Nejtemnější cesta (Argo, 2011).

Další přeložené knihy Guye Gavriela Kaye:
Pán císařů (Talpress, 2011)
Plavba do Sarantia (Talpress, 2010)
Ysabel (Talpress, 2010)
Letní strom (Triton, Argo, 2009)
Lvi z Al-Rassanu (Talpress, 2008)
Píseň pro Arbonne (Talpress, 2000)
Tigana (Talpress, 1999)
Pod nebesy (Argo, 2012)

A.cz: Takže se inspirujete i skutečnými osobami ve vašem okolí?

Nikoliv, ta inspirace je v obecné rovině - mimochodem, často se mě lidé v různých zemích ptají, kdy napíšu i o nich, když už jsem psal o Itálii, Francii či Číně. A já odpovídám, že přeci píšu o nich. Píšu o lidech, nikoliv o Italech či Francouzích… Ale nikdy jsem nevytvářel postavy podle lidí, které znám. Můj bratr se u první knihy zajímal, kdo je v té knize právě on? A já mu odpověděl: Jsi skřet, kterého v první kapitole zabijí jako druhého! Pokud se ale podíváme na knihy, které jsem napsal po Písni pro Arbonne, je tam jasně patrná inspirace konkrétními lidskými osudy. Ve Lvech je to Cid, v Plavbě do Sarantia císař Justinián a jeho žena Theodora, v Pod nebesy se objevuje má verze Li-poa atd.

A.cz: V doslovu k českému vydání závěrečného dílu Fionavarské tapisérie píšete, že jedním z vašich cílů bylo použít větu „Déšť, déšť, déšť", aniž by to byla umělecká sebevražda. Máte podobné zásadní věty i v jiných svých dílech?

Samozřejmě, že mám! Ovšem nerad bych se o ně dělil. Každý by si v mých knihách měl najít to své, bez ohledu na mne jako autora. Protože to by mohlo být omezující a zavádějící. Ale napadá mě v této souvislosti jedna zábavná historka. V Tiganě narazíte na pasáž, kde se říká, že na naší životní cestě neexistují žádné špatné odbočky, jen cesty, kterými jsme se nezamýšleli vydat („There are no wrong turnings. Only paths we had not known we were meant to walk."), a všude na internetu to najdete se mnou jako autorem citátu, jako by se jednalo o mé vlastní prohlášení. Já ovšem ničemu takovému nevěřím, s oním tvrzením se ztotožňují postavy Guye Gavriela Kaye, nikoliv Guy Gavriel Kay sám.

A.cz: Když do Čech přicestují známé osobnosti, patří takřka k národní tradici, aby se jim ukázalo, jak dobré pivo či knedlíky tu máme. Jaké je ovšem vaše povědomí o České republice? Co by se vám vybavilo jako první? A co byste doporučil svým známým?

Předně literatura. V Torontu, kde žiju, dlouho působil Josef Škvorecký. Byl součástí kanadské literární scény, takže znám jeho knihy. A navíc se přátelil s lidmi, které znám. Znal jsem už i knihy Milana Kundery, což je velmi zajímavá a složitá osobnost. Myslím, že v Tiganě je patrný vliv jeho raných kniha jako Žert a Směšné lásky. A samozřejmě znám Kafku, jako každý (smích).
Jako Kanaďan nemohu pochopitelně zapomenout na vaše skvělé hokejisty - které osobně vnímám od šedesátých let až do současnosti. A samozřejmě historie a Praha, která byla mými známými vždy popisována jako jedno z nejkrásnějších měst v Evropě, což mohu nyní potvrdit.

Foto: Aktuálně.cz

A.cz: A  co byste tedy nyní doporučil naopak vašim známým vy?

Za vidění stojí všechna ta „důležitá" turistická místa. Byl jsem nadšen Národní galerií - jak díly českých umělců, tak velmi dobrou expozicí francouzských malířů. Užil jsem si Karlův most, který je mnohem krásnější v noci - tedy bez turistů jako jsem já sám. A opravdu hluboce se mne dotkla návštěva krypty v kostele sv. Cyrila a Metoděje s památkou na muže, kteří zlikvidovali Heydricha. A abych to odlehčil, také jsme se velmi dobře najedli v místních malých restauracích.

A.cz: A co byste doporučil nám v Kanadě?

Kanada je tak rozlehlá, že je opravdu velmi těžké někomu něco doporučit bez znalosti jeho konkrétních zájmů. Určitě bych ale zmínil krajinu okolo Národního parku Banff v Albertě, jedna z nejmonumentálnějších scenérií na světě. Pro fanoušky měst jsou zde okouzlující Montreal a Quebec s jejich francouzským vlivem, Toronto se silnou kulturní scénou a výbornými restauracemi. O Vancouveru se traduje, že je jedním z nejlépe umístěných velkoměst na světě a tak bych mohl pokračovat...

A.cz: Na začátku jste v žertu zmínil, že jste chtěl být hokejistou, takže na závěr: jaký je váš oblíbený tým v NHL?

Montreal Canadiens. Jak jsem řekl, žiju v Torontu, ale v tomto ohledu nejsem s naším týmem zrovna spokojený. Mezi námi, Toronto, to je co se sportu týče strašná značka - v hokeji, baseballu… v čemkoliv.

Čtěte také
Pod nebesy jsou trhliny, kterými vniká do světa smutek

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy