Recenze - …a drak Šmak otevřel oko. Můžeme pokračovat? Rok se s rokem sešel a je tu premiéra druhého filmového Hobita. Ten se od prvního v jistých nenáhodných ohledech liší: není totiž obtížné rozpoznat, že tvůrčí tým volí srovnatelnou adaptační strategii jako v případě trilogie o Pánovi prstenů.
První díl byl přímočaré vyprávění s dlouhou expozicí, dílčím střetem na cestě do Roklinky, mezihrou s elfím společenstvím, následnou cestou přes hory a pod horami až po velkolepou finální bitvu.
Druhý díl začíná flashbackem, rozděluje přímočaré vyprávění do několika prostorově oddělených dějových linií a končí velkolepou scénou s příslibem temného vyvrcholení na několika frontách, jehož se dočkáme v posledním díle. Poznáme řadu nových národů Středozemě, dočkáme se jednoduchého milostného příběhu, upevní se vztahy mezi hrdiny a hobití pohodlnost je odsouvána hobití zarputilostí.
Brilantní dobrodružství oné noci
Jakkoli se však první dva díly hobitovské trilogie strukturně nápadně podobají první dvojici dílů prstenové trilogie, Hobit v sobě dokáže mnohem výrazněji spojovat dobrodružnou a hravě sebeironickou dětskou předlohu na jedné straně a vědomí referenčního rámce prstenového dobrodružství na straně druhé.
Recenze nezřídka opakují bonmot, že zatímco první Hobit byl obsedantně doslovnou adaptací každé věty Tolkienovy předlohy, tak druhý Hobit se od Tolkiena zásadně odchyluje - milovníci zpuchřelých frází neopominou dodat něco o tom, kterak by Tolkien nepustil určité motivy přes práh či kterak rotuje v hrobě. Nemyslím, že podobně čtenářsky vděčné sardonické obraty jsou v tomto případě na místě a mám dojem, že jejich autoři Hobita hodně dlouho nečetli.
Peter Jackson a jeho společníci (či spíše společnice) totiž napříč celým filmem důmyslně budují vizuálně rétorickou paralelu k neskrývané sebe/ironii románového vypravěče, jenž víceméně na každé stránce komentuje jednání postav, obrací se ke čtenáři a občas zatajuje dějové prvky, aby se k nim posléze mohl vrátit.
Je současně třeba uvědomit si, že předloha Hobita je dlouho především epizodický sled dílčích příběhů s minimální charakterizací kohokoli kromě Bilba s Gandalfem. Až nakonec Tolkien přepne do radikálně odlišného vyprávěcího modu a začne jednotlivé linie svazovat dohromady, což vyústí v nečekaně vážný konflikt mezi lidmi a trpaslíky (s Bilbem uprostřed) a bitvu pěti armád.
Z adaptačně-funkčního hlediska pak vidím ve vztahu k výše řečenému jako vysoce účelné, že Jackson et al (a) nahradili ironii verbální ironií audiovizuální, kdy jsou scény prošpikovány dílčími gagy, (b) syntetizovali dílčí příběhy do příčinně provázané řady událostí.
Tato syntéza by přitom nebyla možná bez milostného motivu mezi trpaslíkem a elfkou (jenž odůvodňuje řadu událostí, byť ve svém prozářeném vyvrcholení je lehce nablblý), bez pronásledujících skřetů (kdy je Azog moudře přesunut do jiné motivické řady a z nejasné postavy prvního filmu nabývá pozice působivého padoucha v pozadí) a rozvíjeného konfliktu ve společenském uspořádání Jezerního města (třebaže tento trochu příliš využívá paralely s Rohanem ve Dvou věžích).
Brilantním dramaturgickým nápadem je pak pojmout rozsáhlou akčně-komickou scénu s pavouky z románové předlohy jako víceméně hororovou sekvenci tvořící finále děsivého bloudění trpaslíků s Bilbem napříč Temným hvozdem.
A naopak opulentní a brilantně vystavěná akčně komická scéna (srovnatelná s komičností té pavoukovité v předloze) se stává z pasáže se sudy (abych moc neprozradil), u níž se Tolkien omezuje na konstatování: „Nemusím vám mnoho vykládat o dobrodružstvích oné noci, neboť se blížíme ke konci pouti na východ […], takže si musíme pospíšit." (s. 159, vydání z roku 2002).
Tato takřka geniální dobrodružná scéna se sudy v sobě spojuje Jacksonovu schopnost (a) rozvíjet dlouhodobě jednu paralelně organizovanou sérii akcí (viz nejlepší scény z Kinga Konga, příp. hodně podobnou spielbergovskou honičku z Tintinova dobrodružství, jež spoluprodukoval), (b) systematicky střídat zcela vážné i zcela nevážné (viz třeba finále jeho filmu Braindead) a (c) skrze kombinaci rychlých příčných střihů s dlouhými přelety kamery udržovat diváckou pozornost v napětí, aniž by se divák ztrácel v čase, prostoru a logice událostí.
Scéna se sudy je navíc především přípravkou na prostorově ještě mnohem členitější finální scénu s drakem, dolem, chodbami, zlatem a… však uvidíte. Současně scéna se sudy plní funkci intermezza mezi politizujícími scénami u lesních elfů a mezi politizujícími scénami v Jezerním městě. Hladce tak propojuje ony dva značně odlišné příběhové dílčí celky (mnohem hladčeji než výše citovaná Tolkienova věta, jež tento přechod čtenáři víceméně suše oznámí).
Čtyři bloky druhého dílu
Jinými slovy, druhý film věrně následuje hlubinnou strukturu předlohy, ačkoli toho dosahuje přestrukturováním jejího povrchu - a zároveň všechno slouží druhé úrovni významu, již hobitovská trilogie reprezentuje: konceptualizace hobitovského dobrodružství v širším rámci postupné středozemské proměny do temnějšího světa zakládajícího podmínky pro události, o nichž vypráví prstenová trilogie.
A tady Jackson et al využívají na jedné straně „nových" postav jako Radagast, Azog a samozřejmě Nekromant a na druhé straně mezer, které Tolkien v předloze nechal.
Protože totiž potřeboval ponechat trpaslíky s Bilbem u vstupu do Temného hvozdu napospas jim samotným bez ochranné ruky čarodějovy, prostě Gandalfa poslal pryč a nechal ho vrátit se do příběhu až na úplném konci.
A právě tento Gandalfův odjezd (společně s postupným ovládáním Bilba mocí Prstenu) posloužil tvůrcům k vystavění paralelní dějové linie, kdy mocný čaroděj objevuje rozsah temných plánů - byť jim samozřejmě nemůže zabránit.
Očividně sebeironická dobrodružná podívaná v duchu románové dobrodružné fikce devatenáctého a filmové dobrodružné fikce první půlky dvacátého století tak alternuje se silným mytickým podložím scelujícím celý svět napříč trilogiemi do jednoho soudržného celku.
Takřka tříhodinové druhé hobití dobrodružství lze pak pracovně rozdělit do čtyř velkých bloků: (a) úvod s flashbackem a s Meddědem, (b) události v Temném hvozdu vs. Gandalfovo putování, (c) události v Jezerním městě vs. Gandalf v Dol Gulduru, (d) události v Osamělé hoře vs. události v Jezerním městě.
Z toho jasně vyplývá dynamická struktura, která celý kolos pohání kupředu: divákova pozornost je příčně vedena mezi dvěma souběžně se odehrávajícími dějovými skladbami (podobně jako ve Dvou věžích, vzpomínáte?).
Zároveň je to trochu konceptuální past na samotné tvůrce, protože třeba v případě Legolasových bitek se skřety prostě víme, jak musí dopadnout (Legolas to pochopitelně musí přežít), a tak jsou poněkud samoúčelně extravagantní a bez napětí - ale zároveň tam musí být, aby dynamizovaly dění v Osamělé hoře.
Opět se přitom vrací koncepční důležitost milostného motivu mezi novou postavou mladé elfky a mladého trpaslíka, jenž sice ne vždy šlape, ale je potřeba. A to zaprvé k tomu, aby elfové vůbec přišli do Jezerního města, a zadruhé k tomu, aby se trochu rozředila poněkud úmorná převaha mužských hrdinů (a je to lepší, než aby ze Šmaka udělali Šmačici).
Jinak řečeno, i druhého Hobita považuji za velmi dobrý film, kterému se navíc daří vyrovnávat se s nevděčnou pozicí prostředního dílu trilogie (z hlediska poskytnutých žánrových podnětů a uzavřenosti motivů působí sourodě), a současně ponechává jasný prostor pro základní konflikty třetí části (když pochopitelně vynechám ústřední cliffhanger, je to naznačený konflikt mezi klíčovými figurami na „hobitovské straně" a otázky spojené s osudem Středozemě na „prstenové straně").
Tvrdím zároveň, že ve svém pojetí je sebeuvědomělosti předlohy velmi blízko, jakkoli ji přeuspořádává v míře nutné k tomu, aby mohl nabídnout její adekvátní filmovou variantu. Dokonce se odvažuji kacířsky tvrdit, že svým balancováním mezi seriózností a hravostí je mi hobitovská trilogie zatím v lecčem bližší než možná přehnaně zarputilá trilogie předchozí - ale na to budu muset vidět Šmakovu dračí poušť nejméně ještě jednou (a to si pište, že uvidím) a zhodnotit za rok trilogii jako celek (na což se upřímně těším).
A protože od minulého Hobita a do dalšího Hobita zřejmě v kinech nebude podobně velkolepá dobrodružná podívaná ze staré školy, asi není třeba zvažovat, jestli vám Šmakovu dračí poušť doporučit, že?
PS: Prý mám napsat i něco o Šmakovi. Takže, Šmak je sympaťák s vysoce vyvinutým smyslem pro sarkasmus, což se navzdory brilantnímu trikovému zpracování akcentuje zejména díky namluvení Benedictem Cumberbatchem. O důvod víc, proč se českému dabingu vyhnout.
