Díla mimo romantický kánon klasické hudby to na českých scénách nemají snadné, ať jde o ochotu interpretů, či zájem publika. Prvním příjemným zjištěním tak je skutečnost, že i na čtvrtém představení minulý týden bylo hlediště Státní opery relativně slušně zaplněné.
György Ligeti, jenž žil v letech 1923 až 2006, patřil k nejosobitějším tvůrcům evropské poválečné hudby. Zájem o experiment a hledání nových forem se u něj střetával s fascinací zvukem a jeho přímočarým účinkem. Díky tomu jsou mnohá jeho díla posluchačsky atraktivní, přestože postrádají konvenční hudební parametry jako melodii, harmonii či pravidelný rytmus. Důkazem budiž úspěch skladby Atmosphères z roku 1961, která doprovodila průlet vesmírem ve slavném filmu Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea.
V sedmdesátých letech, kdy se Ligeti začal zabývat myšlenkami na operu, byla mezi západními avantgardisty oblíbeným tématem dekonstrukce žánru a jeho klišé. Hovořilo se o takzvaných anti-operách, rozkládajících formu hudebního divadla na prvočinitele, často s kritickým podtextem.
Ligeti, sám s oblibou podrývající veškeré konvence, šel ještě o krok dál a své dílo nazval anti-anti-operou. Ve výsledku tedy publiku předkládá hudebně-divadelní útvar, kde už se zase operně hraje i zpívá a jenž má poměrně přímočarý děj. Zároveň ale posluchače nechává často na pochybách, zda je dění na jevišti myšleno vážně, či parodicky. Míchá žánry a hudební postupy minulosti i současnosti. Kromě obvyklých orchestrálních nástrojů využívá automobilové klaksony, sirény či dveřní zvonky.
Opera Le Grand Macabre měla premiéru roku 1977, v současnosti se ale provádí významně přepracovaná verze z konce tisíciletí. Libreto vychází ze hry belgického autora Michela de Ghelderode z roku 1934 nazvané La balade du grand macabre, tedy Balada o velikém kostlivci, již skladatel upravil s odborníkem na loutkové divadlo Michaelem Meschkem.
Tato volba spolupracovníka dává smysl, protože Le Grand Macabre v sobě má hodně z jarmareční estetiky potulných loutkářů a dalších hrdinů pokleslé kultury včetně komiksu s jeho expresivní zkratkou. Není v ní prostor pro psychologizaci postav, nýbrž extravaganci a barvitou bláznivost. "Mám spíše sklony k extremismu než k naprosté rovnováze. Důležité je pro mě přehánění," prohlásil v jednom rozhovoru Ligeti.
Opera se odehrává ve fiktivním knížectví Breughelland, kde se náhle zjeví podivná postava jménem Nekrocar, vyhlašující konec světa. Jeho průvodcem se stává místní opilec Piet zvaný Bečka a následně hvězdář Astradamors. Knížectví vládne dětinský Princ Go-Go, či možná spíše jeho Bílý a Černý ministr s šéfem tajné policie Gepopem.
Kombinace bizarního humoru, vulgarit, jazykové hravosti a zároveň "vážného" tématu konce světa nabízí spoustu prostoru pro režijní invenci. Zároveň skladatel s libretistou vepsali do díla mnoho instrukcí upřesňujících vzhled i akce postav.
Britský režisér Nigel Lowery, v pražském Národním divadle debutující, se ujal i výtvarné složky včetně kostýmů. Našel polohu, která je sice méně provokativní a vulgární než jiné inscenace z posledních let, nicméně stále v sobě má dost praštěnosti, zábavnosti i mnohoznačnosti. Kostýmy tu slouží k rozmazávání a znejisťování identity postav. Milenecká dvojice Amando a Amanda nosí "genderově rozpolcené" oděvy - z jedné strany dámské, ze druhé pánské. Dvojice ministrů zase svými úbory připomíná viktoriánské dámičky s kabelkami, kloboučky a paraplíčky.
Zatímco podle instrukcí autora se má Nekrocar objevit náhle jako přízrak vystupující z hrobky, v pražské inscenaci se na scéně vyskytuje od prvního zvednutí opony - jen je nejprve oblečen jako hospodský roznášející hostům pivo. Ztrácí se tak sice efekt jeho náhlého zjevení, ale zase máme od počátku našlápnuto k pochybám, zda se jedná o skutečně nadpřirozenou, démonickou bytost, či jen o podvodníka.
Princ Go-Go jako v mnoha českých pohádkách zprvu vypadá coby slaboch manipulovaný zlými ministry, nakonec ale na rozdíl od nich dokáže pracovat s davem svých poddaných.
První dvě jednání se odehrávají na spíš jednoduché scéně před oponou třpytivou jako v kabaretu, kterou doplňují tu domek hvězdáře, tu malovaná kulisa zámeckého interiéru. Nekrocarova hrobka se skrývá na toaletách, jeho nástroji se místo kosy a trubky stávají štětka na záchody a mop na podlahy.
Ve druhé polovině, kdy se konec světa nebezpečně přiblíží, se scéna otevírá do hloubky a dominuje jí velká tovární budova, trochu připomínající obal desky Animals od skupiny Pink Floyd. Nekrocarovi pohůnci v řeznických oděvech a prasečích maskách do ní nahánějí masy lidí, aby z budovy na jedné straně vypadávaly čerstvé klobásy a na druhé vyjížděly kufry a oblečení obětí.
Poslední jednání nás přivádí do domu s pečovatelskou službou, kde hrdinové dumají, jestli jsou po smrti v nebi, či zda to byla jen další vydařená pitka. A jako v barokních operách vše končí zpívaným ponaučením: "Smrti se nebojte, dobří lidé. Nikdo to neví, kdy váš čas přijde. Až to přijde, jenom klid. A mezitím si hleď užít. Sbohem a žijte zvesela."
Byť je pražská inscenace ve srovnání s jinými usedlejší, dobře balancuje na všech možných hranách, aby její grotesknost podněcovala k různým čtením.
Asi jediným režisérským nápadem, který moc nezapadá do celku, jsou odkazy na nedávnou epidemii nemoci covid-19. Děti v černých kuklách a s malými koronaviry v rukou chvilku chaoticky pobíhají po scéně, tanečník ve velké koronavirové kouli pak symbolizuje kometu, která má přispět ke zničení světa. České řešení epidemie sice občas divadelní frašku připomínalo, zároveň ale jako by tento odkaz volal po nějaké konkrétní interpretaci. Znamená to, že epidemie byla také možná jen přelud?
Naopak nezvyklou pochvalu zaslouží české titulky, jejichž autorem je dramaturg inscenace Ondřej Hučín. Hravostí občas překonávají anglický originál a minimálně v jeden okamžik rozesmějí celý sál využitím jména dirigenta Jiřího Rožně.
Po hudební stránce je Le Grand Macabre pestrým katalogem Ligetiho hudebního jazyka. Slyšíme tu "vesmírné" plochy hustě propletených melodických linek, které skladatele v 60. letech proslavily, i komplikované rytmy z pozdějších období. V groteskně pokroucené podobě lze zaregistrovat několik citátů z hudební historie.
Na uvedení minulý týden se zprvu zvuk orchestru zdál trochu slabší, což u infernálních pasáží v hlubokých polohách byla škoda. Ve druhé polovině však jako by se hudebníci rozehřáli na plnou intenzitu. Navzdory několika rytmicky nejistým místům dirigent Rožeň zvládl partituru důstojně.
Všechny pěvecké party jsou velice náročné, interprety tlačí do krajních poloh, a navíc často vyžadují i intenzivní hereckou akci se spoustou pohybu. V tomto ohledu je ansámbl poskládaný z domácích i zahraničních pěvkyň a pěvců asi nejpříjemnějším překvapením. Nemá slabý článek a všichni členové se skvěle doplňují hlasově i hereckým charakterem.
Část postav jako by byla koncipována párově. Basbaryton Marcuse Jupithera, který zpívá Nekrocara, pomyslně stojí proti vysokému kontratenoru Davida DQ Leeho, představitele Prince Go-Go.
Magdaléna Hebousse a Arnheiður Eiríksdóttir v roli Amanda a Amandy jsou neoddělitelné coby neustále roztoužená milenecká dvojice, Thor Inge Falch zpívající Pieta zvaného Bečku a Ivo Hrachovec coby hvězdář Astradamors připomínají dva kumpány, kteří se stanou ne tak docela dobrovolně pomocníky při konci světa.
Benjamín Hájek a Michal Marhold v rolích Bílého a Černého ministra, karikujících profesionální politické manipulátory, mimo jiné téměř odrapují abecední seznam nadávek v nejlepší tradici takzvaných katalogových árií. Eir Inderhaug jako náčelnice Gepopo má roli technicky nejkomplikovanější a na jejím perfektním provedení je znát, že v jiných verzích této opery již dříve vystupovala.
Le Grand Macabre mělo premiéru v rámci přehlídky Opera Nova, kterou Národní divadlo pořádalo minulý měsíc. Na repertoáru nicméně zůstává a další reprízy následují v říjnu.
Operní svět, a zvláště ten domácí, se může jevit jako poměrně zakonzervovaná rezervace, do níž je vpuštěno jen několik prověřených skladatelských jmen a na nich pak interpretky či interpreti předvádějí své schopnosti. V tomto ohledu budiž Le Grand Macabre důkazem, že i novější dílo může do kontextu dobře zapadnout a oslovit širší publikum. Koneckonců vize Breughellandu, země veselých jedlíků a pijáků, není tak vzdálená obrazům, jež si tu sami o sobě rádi malujeme.
Opera
György Ligeti: Le Grand Macabre
Režie, scéna a kostýmy: Nigel Lowery
Dirigent: Jiří Rožeň
Státní opera, Praha, premiéry 14. a 16. června, nejbližší reprízy 10., 13. a 27. října.
