Při surfování na internetu náhodou narazila na článek o Ku-klux-klanu, což ji dost překvapilo. Vůbec netušila, že organizace, o kterou naposledy zavadila ve filmu Jih proti Severu, v 21. století pořád existuje.
Když se spolupracovnice polského deníku Gazeta Wyborcza Katarzyna Surmiak-Domańská snažila o současném Ku-klux-klanu najít víc, proklikala se až k videopořadu s názvem The Andrew Show.
Program vypadal jako seriál pro malé rasisty, pro děti, které mají být hrdé na to, že se narodily s bílou pletí. Show moderoval devítiletý blonďáček s dokonalými způsoby. Své vrstevníky varoval, aby si nehrály s afroamerickými dětmi, a citoval u toho Adolfa Hitlera. Ukázalo se, že Andrew je vnuk vůdce Ku-klux-klanu, takzvaného velkého kouzelníka.
Na první pohled to byl obyčejný piknik
"Zjistila jsem, že Ku-klux-klan pořádá kongres a kontaktovala jsem velkého kouzelníka, pastora Thomase Robba, s dotazem, jestli bych se akce mohla zúčastnit. Rovnou jsem se přiznala, že jeho názory nesdílím, ale ráda bych se o jeho pohledu na svět dověděla víc a napsala o tom knihu," vypráví Surmiak-Domańská.
Thomas Robb souhlasil, takže spisovatelka vyrazila do města Harrison v americkém státě Arkansas, kde ředitelství Ku-klux-klanu sídlí. Harrison leží v takzvaném Biblickém pásu, jižní oblasti Spojených států, kde stále vládne konzervativní protestantismus. Do regionu nejezdí žádní turisté a spisovatelka měla pocit, že je vůbec první Polkou, která se tam vydala.
"Na první dojem kongres působil jako obyčejný rodinný piknik. Vše se odehrávalo v kempu před budovou ředitelství. Dospělí poslouchali řečníky a děti se bavily v dětském koutku. Členové klanu se chovají mile a uctivě a sami nikomu neubližují. Na druhou stranu se otevřeně hlásí k dědictví Ku-klux-klanu, který v minulosti zabíjel lidi," popisuje autorka.
Fakt, že se v Harrisonu s třinácti tisíci obyvateli nachází centrála Ku-klux-klanu, dělá z města čistě bělošskou lokalitu, jíž se Afroameričané a přistěhovalci obloukem vyhýbají. Děti členů klanu tak ve většině případů vůbec nepřijdou do styku s lidmi jiné rasy.
Ku-klux-klan uznává Bibli, v níž se píše o vyvoleném národu, ale zatímco Ježíš měl na mysli Židy, příslušníci klanu tak chápou jen bělochy. Přikázání milovat bližního se pro ně vztahuje jen na "stejné" bližní.
"Ku-klux-klan byla vždy křesťanská organizace beroucí Ježíše Krista jako nejvyšší autoritu, takže jsem nechápala, jak její příznivci nohou nenávidět Židy. Když jsem jim namítla, že Ježíš byl Žid, souhlasili, ale řekli mi, že současní židé jsou falešní, protože k judaismu konvertovali z ekonomických důvodů. Thomas Robb dokonce věří, že Ježíš byl rasista," přibližuje Surmiak-Domańská složitou debatu, již se členy vedla.
Aby se potomci představitelů Ku-klux-klanu nesetkali s multikulturním vzděláváním, nenavštěvují běžné školy a místo toho je doma učí rodiče. Šedesáti- či sedmdesátiletí leadeři klanu ještě sami chodili do škol, kde se dozvídali, že si černoši s bělochy nejsou rovní.
Když jeden popíral Osvětim, druzí mu tleskali
Diskriminace v Americe oficiálně skončila až s rokem 1967, kdy vláda povolila manželství černochů s bělochy. Do té doby náboženská výchova vycházela ze starozákonního příběhu Cháma, jehož syn Kenaan byl prokletý a musel sloužit jako otrok svým bratrům. Podle tohoto výkladu černoši zdědili Kenaanův úděl," líčí Surmiak-Domańská.
Při psaní své reportážní knihy Ku-klux-klan: Tady bydlí láska, kterou letos v češtině vydalo nakladatelství Absynt, stála mezi dvěma extrémy. Na jednu stranu se snažila nepropagovat rasismus, zároveň se ale vyhýbala tomu, aby si z členů klanu dělala legraci nebo je prvoplánově odsuzovala.
"V některých chvílích jsem s tím ale měla problém. Třeba když během kongresu promlouval profesor, který popíral existenci vyhlazovacího táboru v Osvětimi, a obecenstvo mu zatleskalo a zazpívalo aleluja. Stejně pak publikum reagovalo po promítání obhajoby Rudolfa Hesse před norimberským soudním tribunálem," vzpomíná spisovatelka.
Když Ku-klux-klan v šedesátých letech prohrál boj s lidskoprávními aktivisty, kteří prosadili americkou rasovou reformu, dobře si podle ní uvědomil, že se nesmí projevovat tak brutálně jako ve své zlaté éře, protože by nepřilákal žádné nové přívržence.
Z tohoto důvodu se dnes organizace neprezentuje jako antiimigrantská nebo antihomosexuální, ale jako probělošská a prorodinná a návštěvníky města Harrison vítá billboardy s nápisem Tady bydlí láska, jenž dal název i zmíněné knize.
"Mnoho současných členů přišlo do Ku-klux-klanu, protože vyrůstali v době, kdy děti z bělošských a černošských rodin začaly navštěvovat stejné školy. Rasová integrace nebyla snadná a šikana fungovala z obou stran. Některé bělochy traumata z dětství tak poznamenala, že hledali oporu v myšlenkách klanu," vysvětluje Surmiak-Domańská.
Éra dvacátých let, kdy stálo za Ku-klux-klanem sedm milionů Američanů, už je nejspíš nenávratně pryč.
"Vedení organizace aktuální počet členů tají, ale odhady výzkumníků mluví o tisícovkách. Zároveň neexistuje jen jeden klan, po celých státech jich najdete třeba třicet. Taky musíme brát v úvahu, že sympatizantů bude víc než těch, kteří se ke klanům otevřeně hlásí, protože za registraci vás mohou vyhodit z práce," upozorňuje autorka.
Dodává ovšem, že kromě klanů funguje v dnešních Spojených státech spousta dalších skupin vyznávajících rasismus. Vzrůstající oblibě se těší například hnutí Alt-Right.
