O veřejnoprávní či veřejné kulturní instituci se začalo mluvit už krátce po listopadu 1989. Bylo zřejmé, že těžkopádná právní forma příspěvkové organizace pocházející ještě z dob socialistického řízení kultury není pro státem či městy zřizovaná divadla, galerie, muzea či orchestry ve svobodném, "tržním" prostředí ani zdaleka ideální.
Současný model politikům na radnici či ministerstvu kultury dává možnost ze dne na den bez udání důvodu vyhodit i jmenovat šéfy významných institucí a ty tak prakticky rozvrátit, jak jsme zažili na celostátní i regionální úrovni, například při odvoláních Ondřeje Černého z vedení Národního divadla či Jiřího Fajta z Národní galerie. I samotný provoz "příspěvkovky" je ale podřízen nepružným platovým tabulkám, ne zcela racionálním ekonomickým pravidlům a každoročnímu politickému rozhodování o výši dotace.
Vést celostátní divadlo nebo krajskou galerii znamená s lehkou nadsázkou často ještě v prosinci nevědět, kolik budu mít v lednu peněz na provoz. I proto bývá obtížné najít schopné, rozhledem, invencí, zkušenostmi i manažerským umem obdařené ředitele, kteří by se dopředu smířili s tím, že osud jejich i instituce může víc než odborná úroveň práce ovlivnit kdejaký politický rozmar.
Čím déle tento stav trval, tím víc praxe ukazovala, co by měl zákon zavádějící novou právní subjektivitu napravit. Naopak politici se do změny příliš nehrnuli a většinou dávali najevo, že jim systém příspěvkových organizací vcelku vyhovuje. S jedinou výjimkou a tou je možnost takzvaného spoluzřizování - hlavně města občas vzkazovala, že by se o odpovědnost a výdaje na svá divadla či orchestry ráda dělila s kraji. Ještě složitější to bylo s touhou po změně u části zaměstnanců, především členů kolektivních těles, jako jsou divadelní orchestry a sbory. Ti preferovali jistotu tabulkových platů a změně se prostřednictvím odborů bránili. A do toho všeho zaznívaly názory, že hlavním problémem kultury není absence nového zákona, ale jednoduše málo peněz.
Peníze až na prvním místě
Teď je hotovo, zákon prosazený ministrem kultury Martinem Baxou z ODS už podepsal prezident Petr Pavel. Veřejné kulturní instituce budou moci od roku 2025 zakládat buď přímo stát, nebo města a kraje. Pokud se dobrovolně rozhodnou, mohou také přeměnit stávající příspěvkovou organizaci na veřejnou kulturní instituci, ale povinné to není.
Novinkou je varianta, kdy by například divadlo či galerii společně zakládaly město a kraj. Zákon předpokládá víceleté financování, zástupci obou stran se tedy musí jasně dohodnout i na tom, jak se podělí o rozpočet, a to až na čtyři roky dopředu. Stát pak může činnost veřejné kulturní instituce se dvěma a více zřizovateli podpořit a rovněž na několik let se smlouvou zavázat k finančním dotacím. Totéž mohou učinit města a kraje vůči veřejné kulturní instituci založené státem.
Příklad: umělecký význam stejně jako struktura návštěvníků Národního divadla Brno, které disponuje činoherním, operním i baletním souborem a hlasitě nový zákon podporovalo, dalece přesahuje hranice města. Přitom do jeho rozpočtu zhruba 600 milionů korun ročně přispívají asi půl miliardou brněnská radnice a Jihomoravský kraj. Ideálním řešením by mohla být přeměna na veřejnou kulturní instituci, kdy by se o náklady dělily Brno a kraj, třeba v poměru tři ku jedné. A k tomu smluvní podpora od státu.
Ten naopak nyní zřizuje pražské Národní divadlo, které přitom poskytuje kulturní službu v první řadě Pražanům. Po jeho případné transformaci na veřejnou kulturní instituci by mohl vyzvat magistrát metropole, aby se na financování podílel alespoň třeba desetinou.
Obě možnosti spolufinancování, které mají zajistit stabilitu kulturních organizací a "spravedlivěji" rozdělit zátěž na jednotlivé rozpočty, se zdají být v zákoně logické a formálně dobře vyřešené. Otázkou však je motivace nových spoluzřizovatelů takový model zavést, když nemusí.
Zavážou se dobrovolně k nemalým výdajům a fakticky i ke spoluodpovědnosti jen pro dobrý pocit z "investice" do kultury nebo možnost vyslat své zástupce do správní rady? Osvícený zájem spíše automaticky předpokládat nelze a vliv vždy bude mít i aktuální politické složení zastupitelstev měst a krajů, které za necelých 14 dnů promění volby.
Vyřeší to správní rada?
Záruku, že veřejná kulturní instituce bude relativně nezávislá na politicích, by kromě vyřešeného financování mělo poskytnout právě ustavení správních rad. Do značné míry přeberou pravomoci a odpovědnost, jaké má v současných příspěvkových organizacích zřizovatel. Budou jmenovat a odvolávat ředitele, uzavírat s ním smlouvu, projednávat finanční plán instituce, účetní závěrky či výroční zprávy, ale také se vyjadřovat k celkovému směřování a programu.
Záležitosti svěřené správní radě může upřesnit a doplnit zřizovací listina, kde zákon vhodně nechává poměrně velký prostor přizpůsobit pravidla "na míru" dané galerii, divadlu či orchestru. Kromě způsobu financování tu lze nastavit počet členů správní rady, délku jejich mandátů, způsob výběru ředitele nebo podobu kontrolního orgánu.
Z hlediska odborné veřejnosti nebo zaměstnanců bude zřejmě nejdůležitější ta třetina členů správní rady, která by měla zajistit jejich vliv. Má být povinně jmenována na návrh takzvaných osob s nominačním právem, což mohou být různá profesní sdružení nebo osoby působící v kultuře, vědě či vzdělávání.
Ministr se mohl opřít o zkušenosti ze správních rad, které již v některých příspěvkových organizacích působí nyní, akorát plní spíš funkci poradního orgánu ředitele a odpovědnost mají ryze neformální - to se týká zejména takzvaných garančních rad Národní galerie a Národního divadla.
Obě se opírají o autoritu veřejně známých osobností, případně donátorů, ale už se osvědčily v krizových situacích. Nebýt garanční rady, exministr Antonín Staněk z ČSSD před několika lety měl volnou cestu k odvolání ředitele Národního divadla Jana Buriana. Býval by to byl mohl udělat stejně hladce jako v sousedním Slovensku, kde ministryně kultury nedávno na den vyhodila šéfy Národního divadla a Národní galerie.
Členové správních rad budou disponovat silnými pravomocemi a také odpovědností. Měli by tak rozumět nejen odbornému či uměleckému profilu instituce, ale také jejímu vnitřnímu chodu a ekonomice. A hlavně by se měli umět mezi sebou, ředitelem a zřizovatelem konsenzuálně domluvit. Aby nekompetentní politiky zasahující do chodu divadel či galerií nenahradily správní rady, v nichž se budou hádat zástupci krajů, měst, odborné veřejnosti a zaměstnanců.
Tato nová forma dohledu bude každopádně náročná na komunikaci. Dosud se ředitel dohadoval na svých plánech a rozpočtu přímo s ministrem kultury, respektive jeho úředníky. Nyní bude muset přesvědčit tři, šest, devět nebo více členů - počet musí být dělitelný třemi - správní rady, zastupující různé subjekty a zájmy. Bude to zřejmě náročné i časově a bez finanční odměny to asi také nepůjde, zvláště pokud by členové správní rady měli odpovědnost i hmotnou.
A zase se nabízí otázka: budou mít politici, kteří by přeměnou svých příspěvkových organizací na veřejné kulturní instituce přišli o pravomoce a možnost ovlivňovat jejich chod, chuť se toho dobrovolně vzdát?
O čem zákon mlčí
Jedním z argumentů proti přijetí zákona, který opakovaně zazníval celá desetiletí, byla obava, že "osamostatnění" kulturních institucí může znamenat riziko pro zcizení majetku, především muzejních a galerijních sbírek, ale také památkově chráněných objektů, které by veřejná kulturní instituce spravovala.
Přijatý zákon takové obavy rozptýlil možností určit ve zřizovací listině chráněný majetek, který nelze zcizit nebo zatížit, leda se souhlasem zřizovatele. Kulturní památky, muzejní sbírky či knihovní fondy pod tuto ochranu spadají automaticky.
Na největší odpor však zákon pokaždé narazil, když došlo na pokus uvolnit pravidla pro odměňování zaměstnanců a nahrazení tabulkových platů, které jsou v kulturních příspěvkových organizacích dlouhodobě hluboce podprůměrné, smluvní mzdou.
Když teď chtějí ředitelé divadel slušně zaplatit herce, na nichž stojí repertoár, nebo chce-li šéf opery a baletu nabídnout odpovídající honorář hostující zahraniční hvězdě, naráží na nesčetně překážek. Stejně nesnadné je naopak dát při odměňování najevo členovi orchestru, který své povinnosti plní "vlažně", že by si mohl hledat jiné zaměstnání.
K tomu, že nová právní forma umožní pružnější řešení, upínali naděje zvlášť šéfové velkých divadel. Ministr Martin Baxa však řešení tohoto problému zřejmě z dobrých důvodů úplně vynechal ze zákona. Tabulkové platy tedy zůstávají. Pracovněprávním vztahům jsou na 24 stranách zákona věnovány pouze dva odstavce přidané poslaneckou sněmovnou ve druhém čtení. Ten první stanovuje, kdy má být člen uměleckého souboru přítomen na pracovišti, ten druhý doplňuje, že pokud si dotyčný sjedná práci mimo tuto dobu, hradí si náklady s ní spojené. Ta drobnost vzhledem k absenci zásadních pravidel působí až legračně. Je to ale pravděpodobně kompromis, bez kterého by zákon neměl šanci projít.
Je skvělé, že se ministru Baxovi podařilo změnu protlačit parlamentem a splnit úkol, na který jeho předchůdci buď nestačili, nebo ho nepovažovali za důležitý. Tato podoba veřejné kulturní instituce vyvažující specifické podmínky pro uměleckou tvorbu i správu kulturního dědictví, jistou nezávislost na zřizovatelích a možnost pružně, ekonomicky racionálně fungovat se hledala dlouho. Inspiraci nakonec ministerstvo našlo v zákoně o veřejných výzkumných institucích. Poučit se ale mohlo také z Německa a Rakouska, kde už roky dobře fungují veřejná divadla, galerie či muzea založené jako společnosti, v jejichž čele stojí manažeři jmenovaní správními radami.
Zákon o veřejné kulturní instituci není dokonalý a neřeší všechny otázky. Až s novým modelem divadla, galerie či orchestry získají zkušenosti, vždy bude možné ho doplnit či změnit. Je to příležitost pro kulturu a výzva k odvaze pro politiky.
