Jenom menší část z té doby Soňa Červená věnovala rodné Praze. Ale, jak se také jmenuje její knižní životopis: Stýskání zakázáno. A takový je i celý večer, který teď třiadevadesátiletá pěvkyně jednou měsíčně uvádí na kamenné scéně Divadla Ungelt v Praze.
Někdejší světová operní mezzosopranistka, dvojnásobná německá komorní pěvkyně, šansoniérka, divadelní a filmová herečka zpívá a vypráví jen o svých radostech. Oslavuje kabaret. Červenou sedmu, kterou v Praze ještě před první světovou válkou založil její otec Jiří Červený, a jeho Hradec Králové, dále francouzské skladatele Francise Poulenka a Erika Satieho či pařížská rošťáctví mladého Bohuslava Martinů.
Lépe než jeho Kuchyňskou revuí čili Pokušením svatouška Hrnce ten večer v podzemí Ungeltu snad ani začít nemohl. Co Martinů v roce 1927 napsal pro taneční avantgardní skupinu Jarmily Kröschlové a vypravěče Miloše Nedbala, to musí toliko slovně vyperlit Soňa Červená - ale jen z poloviny!
Manžele Hrnce a Pokličku, svůdnici Kvedlačku, záletného Utěráka a obstarožního Smetáka totiž vykreslí klavírní virtuóz Karel Košárek, od teď až do konce večera téměř rovnocenný, technicky i stylově brilantní partner Soni Červené.
Košárkovi patří v následujících šesti drobných skladbách i závěr první poloviny večera. Poulenkův málo známý Šanson pro Edith Piaf potěší nejen přítomné frankofily. Po nedávném uvedení skladatelových Dialogů karmelitek newyorskou Metropolitní operou jako by se Praha ohlédla do svého meziválečného pařížského ladění.
Soňa Červená se pak před čtyřiaosmdesát očekávajících posluchačů vrací v dalším ze tří kostýmů návrhářky Liběny Rochové; po karetně kalhotovém černobílém si dopřává salonní eleganci. Nebyla by však rodem komediantka, kdyby i tu nádheru trochu neuzemnila kejklováním s černou šálou během rozmarných Zpěvů sladké Francie, výběru francouzské lidové poezie v překladech Hanuše Jelínka.
Několikrát se posluchači vybavují vzpomínky na Hanu Hegerovou: detailní mimická i gestická přesnost, úspornost, věcnost, jemný humor a erotiko o síle lučního vánku - tím vším jsou si obě velké dámy českého umění podobné.
Červená do představení navíc vkládá svůj osobitý a obdivuhodný vztah k historii žánru. Aniž by sebemíň poučovala, tu a tam publiku nabízí střípky z kabaretní faktografie.
Slavný Bugatti step třeba připomene závodníka formule 1 Louise Chirona a návštěvu Jaroslava Ježka, Voskovce a Wericha na brněnském okruhu. Od toho se pak ještě ostřeji odpíchne podání klavíristy Košárka, dynamicky bohatší než u známých nahrávek.
Potěšení z instrumentální virtuozity i repertoárové nevšednosti zlínského rodáka, absolventa akademií v Praze i americkém Dallasu, vrcholí třemi Gershwinovými preludii pro klavír.
Dramaturgickým Taxisovým příkopem jsou pro Soňu Červenou závěrečné písničky Ta smutná, Podzimní píseň a Písnička z mládí. Jak jinak než všechny otcovy.
Zpívá je naplno, přesvědčivě, bez sentimentu. V hlasové formě bezmála srovnatelné - máme-li použít měřítko nejvyšší a nejpřiléhavější - s posledními nahrávkami Charlese Aznavoura. Svým humorem nešetří ani tatínka, který psal "Kde je ten čas, kdy jsem já bývával mlád" - a bylo mu teprve třicet.
Zpívá a vypráví Soňa Červená
Divadlo Ungelt, Praha, nejbližší reprízy 14. září, 16. října a 11. listopadu
Co snad v některých polohách chybí zvukové pronikavosti, vynahrazuje bezpříkladná oddanost české deklamaci.
Od roku 2001, kdy pěvkyně na Malé Straně prosadila ulici Jiřího Červeného, zas má český kabaret své velké dny. V Ungeltu jsou její písňové recitály každý měsíc vyprodány až do konce roku. A jistě nejen proto, že každý by si přál vypadat po devadesátce jako dáma z vltavského nábřeží, co se den ze dne na něco těší.
