Pětatřicetiletý dirigent vystudoval hru na kontrabas v Praze a Freiburgu. Od roku 2010 žije v Německu, deset let byl zástupcem vedoucího skupiny kontrabasů v tělesu prvotřídních kvalit Staatskapelle Dresden. Mimochodem, u předchůdce tohoto orchestru kdysi dávno, nějakých 300 let nazpět, působil jiný český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka.
Z kontrabasistů se dirigenti nerekrutují zase tak často, příslušnost ke skupině nižších smyčců ale znamená, že orchestrální hráč nahlédne hluboko do nitra každé partitury.
U Petra Popelky vedla cesta k taktovce jednak přes tuto zkušenost, jednak přes vlastní tvorbu, přestože tu vnímá spíše jako svou soukromou laboratoř. "Kompozice je činnost, kterou miluji," řekl v jednom z mála rozhovorů, které zatím poskytl, konkrétně pro magazín pražského Národního divadla. Na skládání mu však mnoho času nezbývá. "Píšu spíše pro sebe, z nějaké vnitřní potřeby. Studium a komponování ale hodně ovlivňuje můj pohled na dirigování: je to opravdu kreativní duševní činnost. A já se snažím podobný způsob kreativity přenést i do dirigentské profese," dodal Popelka.
Ačkoliv diriguje jen několik let, předloni se stal šéfem Norského rozhlasového orchestru v Oslu. Předcházelo tomu studium, mistrovské kurzy a také Cena Neemeho Järviho, kterou uděluje Akademie Menuhinova festivalu ve Švýcarsku. Järvi je světoznámý estonský dirigent.
Teď přibývá také Popelkových angažmá v Česku. Od letošního září se stane šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. S ním absolvoval senzační záskok, kterým potvrdil nejen své kompetence, ale také fungující "chemii" mezi dirigentem, hráči a publikem.
"Nedají se z něj spustit oči. Je mimořádně muzikální, gesty tvárně maluje, pečlivě nechává muzikanty vyhrávat sebemenší vzruchy a vzdechy, ukazuje a povzbuzuje, nebojí se naléhavě naklonit a nakročit," napsal o něm server Klasikaplus.cz.
Popelka je též hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. V této sezoně měl pod taktovkou Staatskapelle Dresden, NDR Elbphilharmonie, Dánský národní symfonický orchestr, Bergen Philharmonic nebo Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Debuty ho čekají u České filharmonie, frankfurtského hr‑Sinfonieorchester, Deutsche Radio Philharmonie nebo Staatskapelle Weimar. A vidět už jej mohli i návštěvníci pražského Národního divadla, kde nastudoval Bizetovu operu Carmen.
Pro nynější debut na festivalu Pražské jaro s orchestrem FOK, který jej čeká 29. května v Obecním domě, si mladý dirigent vybral neobvyklý repertoár. Je z něj jasné, že mu nejde o prvoplánovou atraktivitu - hned tři zařazená díla jsou uváděna velmi sporadicky. Stejně jako první dva zastoupení autoři Rafael Kubelík a Erich Wolfgang Korngold strávil Petr Popelka značnou část dosavadního života v zahraničí, na rozdíl od nich ovšem dobrovolně. Korngold utíkal před nacisty, Kubelík zase před komunisty. S tímto slavným dirigentem České filharmonie pojí Popelku fakt, že komponuje.
Kubelíkovy orchestrální Sekvence z roku 1975 odrážejí tísnivou a neklidnou atmosférou normalizace v Československu, kterou muž pevných morálních zásad, odchovaný Masarykovou první republikou, mohl vnímat jen z opačné strany železné opony. K tradici české hudby se přihlásil citací husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci.
Jako stvořená pro Korngolda
Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK pod taktovkou Petra Popelky doprovodí světoznámou německou pěvkyni Gerhild Rombergerovou. Ta se zaměřuje na písňové recitály, její repertoár zahrnuje hlavní altové i mezzosopránové party od baroka přes klasicismus a romantismus až po 20. století. Významnou část v něm tvoří díla Antonína Dvořáka.
Rombergerová vystupovala s Berlínskou filharmonií pod vedením Gustava Dudamela, Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Herberta Blomstedta nebo Lipským Gewandhausorchesterem s Riccardem Chaillym.
Erich Wolfgang Korngold pocházel z brněnské německojazyčné židovské rodiny. Jako zázračné dítě rozvíjel hudební vzdělání ve Vídni pod veličinami své doby: Gustavem Mahlerem, Richardem Straussem, Alexandrem Zemlinským. Po anšlusu Rakouska se zachránil odchodem do Spojených států, kde úspěšně komponoval filmovou hudbu. Jeho čtyřmi Písněmi na rozloučenou, které v Praze temným kontraaltem přednese německá pěvkyně Gerhilde Rombergerová, se vracíme do doby, kdy bylo skladateli 23 let a sklízel úspěchy v koncertních síních i operních domech. První světová válka ale na jeho citlivé psychice zanechala hluboké stopy.
Zatímco Korngoldovo dílo postupně doznává rehabilitace na pódiích, totéž nelze říct o Vítězslavu Novákovi, třetím autorovi, kterého si Popelka vybral. Žil v letech 1870 až 1949. Jeho rozsáhlý pětivětý symfonický monument Pan je dodnes uváděn zřídka i v původní, klavírní verzi.
Bylo načase, aby se této partitury vynalézavé barevnosti a plastičnosti, kterou dobová kritika nepřijala, někdo chopil. Nejlépe právě Petr Popelka, který podle kritiky současné "umí s hráči komunikovat pohledem i gestem, neúnavně a neustále hudbu tvaruje a posunuje - a aniž by o to usiloval, krásně pomáhá v orientaci i naslouchajícímu publiku".
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
FOK, Petr Popelka & Gerhild Rombergerová
Obecní dům, 29. května.
