Na festival Pražské jaro přijede příští rok potřetí, přičemž podruhé tu bude dirigovat Mahlerovu Šestou symfonii. Poprvé tak učinil roku 2011 a celovečerní skladbou zakončil festival s Berlínskými filharmoniky, jejichž šéfdirigentem byl v letech 2002 až 2018. Příští rok provede totéž Mahlerovo dílo s London Symphony Orchestra, který coby šéfdirigent převzal před třemi lety.
Rattle podává excelentní výkony v ohromně širokém repertoáru, od staré po současnou hudbu. Provází ho také pověst vizionáře a takzvaného trendsettera, který spojuje lidi k neobvyklým projektům, vysílá důležité signály i mimo koncertní sály a naopak do nich vtahuje nové publikum z ulice. Jeho kariéru provázejí neotřelé nápady kombinované se schopností je uskutečnit. A hudba Gustava Mahlera má v jeho profilu pevné místo.
V Rattleově životě sehrála iniciační úlohu − sám mnohokrát zmiňoval, jak ho Mahlerova Druhá symfonie v 11 letech přivedla k dirigování. Jako sedmnáctiletý tutéž skladbu dirigoval coby student Royal Academy of Music v Londýně. Celou akci si sám zorganizoval, získal díky ní solidní renomé a také agenta.
Soubor CD s kompletním Mahlerovým symfonickým dílem postupně sestavil z nahrávek s Birminghamskými symfoniky a Vídeňskými i Berlínskými filharmoniky. Souborné vydání dokonce obsahuje dvě nahrávky Desáté symfonie, kterou Mahler nedokončil a mnohem později ji rekonstruoval dnes již nežijící muzikolog Deryck Cooke. Rattle poprvé natočil Desátou s Bournemouth Symphony Orchestra a podruhé v Berlíně.
Mahlerova Šestá symfonie byla vůbec první kompozicí, kterou tehdy dvaatřicetiletý Rattle uvedl s Berlínskými filharmoniky, a jejím provedením se také ve třiašedesáti s tělesem rozloučil jako jeho šéfdirigent. Obě nahrávky vyšly na dvojdisku v roce Rattleova odchodu − orchestr je zveřejnil na vlastním labelu, který založil právě Rattle.
Letos v červnu v rozhovoru pro Aktuálně.cz dirigent řekl, že není doba na to, aby jen tak zahrál velkou symfonii. Narážel tím na rozkouskovaný program letošního koncertu s Českou filharmonií, a především na nejistou situaci v celém světě. Příslib hostování s London Symphony Orchestra, navíc s Mahlerovou Šestou, působí v aktuální krizi jako světlo naděje navzdory tomu, že symfonie má přízvisko "tragická".
Po červnovém koncertě v Rudolfinu ředitel Pražského jara Roman Bělor řekl Rattleovi, že se těší, až přijede s Mahlerovou Šestou symfonií v květnu do Prahy. "Nejdřív jsem se tomu smál, ale potom mě napadlo, zda ji vůbec budeme moci v Londýně zkoušet," popsal dirigent v rozhovoru pro časopis Gramophone směs radosti, obav a nejistoty, na které se od té doby mnohé nezměnilo.
Když Rattle hovořil o svém prvním koncertu s Českou filharmonií v roce 2019, označil Gustava Mahlera za autora, který vedle Antonína Dvořáka patří k základům existence orchestru. London Symphony Orchestra tak se svým šéfdirigentem přiveze Mahlerovu hudbu de facto na "domácí hřiště". Ne snad proto, že by bylo nutné za každou cenu hledat v Mahlerovi jeho české kořeny, ale pro dlouhou interpretační tradici, kterou u nás jeho dílo má.
K mnoha těžko pochopitelným úkazům v postojích Zdeňka Nejedlého, muzikologa se zlou pověstí a ministra komunistických vlád, patří jeho láska k Mahlerovi. Pokládal ho za vynikajícího skladatele v dobách, kdy takový postoj patřil k vzácným výjimkám. Slavný český tenorista Karel Burian napsal v nekrologu roku 1911, že "Mahler byl největší komponista naší doby", a vyzdvihl ho vysoko nad Richarda Strausse − to si tehdy kromě Buriana a Nejedlého nemyslel snad nikdo.
Mahlerovu Sedmou symfonii premiérovala Česká filharmonie ještě pod autorovou taktovkou. Na přelomu 70. a 80. let minulého století pak nahrála vynikající soubor všech symfonií s tehdejším šéfdirigentem Václavem Neumannem. Vloni začala pracovat na novém mahlerovském kompletu se současným šéfem Semjonem Byčkovem.
Když si Rattle na letošní benefiční koncert s Českou filharmonií přizval také studentský orchestr, ukázal českému publiku a institucím kousek ze svého otevřeného přístupu k hudbě i lidem. S London Symphony Orchestra přijede především jako vynikající a zkušený mahlerovský interpret nejvyšší úrovně.
Mahlerovy titánské symfonické koncepty pod Rattleovým vedením získávají štíhlejší zvuk než obvykle a zároveň ohromnou koncentraci. Znějí hutně a zároveň čitelně, při porovnání starších nahrávek z Birminghamu s novějšími z Berlína je znát, že Rattle poněkud zrychlil tempa a ještě pročistil zvuk. V celkové koncepci má dirigent zřejmě jasno již dlouho, práce na detailech ale nekončí nikdy.
O finále Šesté symfonie na Rattleově nahrávce z roku 1990 kritika napsala, že "je skvěle vystavěné, zní impozantně a trýznivým pocitem nevyhnutelnosti vede posluchače ke kritickému vrcholu". Nakonec recenzent dodal, že Rattle vrství závěrečnou agonii jistěji a metodičtěji než kdysi Leonard Bernstein. Právě v souvislosti s Mahlerem je důležité připomenout, že Rattle zdaleka není jen hudební chameleon, jak mu občas bývá předhazováno, ale soustavně pracující dirigent, jehož kariérou se vinou dlouhodobé projekty. Mahler patří k těm nejdůležitějším.
Podle violisty Berlínských filharmoniků Matthewa Huntera je Rattle ten nejméně konvenční dirigent, jakého si lze představit. Zároveň je jako umělec schopen dlouhodobě a úspěšně fungovat v extrémně konvenčním světě vážné hudby. Umí s ním vycházet a zároveň ho přetvářet k obrazu svému.
Možná právě v tom tkví jakési neviditelné pouto, které váže Rattlea s Mahlerem, jehož zásahy do způsobu koncertního provozu byly ve své době až nepochopitelné a nadělaly mu spoustu nepřátel.
Rattle k Mahlerově nekonvenčnosti a tvrdohlavosti navíc přidává příjemné a vstřícné vystupování. Kdyby přišlo na věc, mohl by z něj být diktátor, jehož tyranii by lidé zbožňovali a ještě si chodili pro přídavek. Stejně jako teď vesměs zbožňují jeho klasické koncerty, neotřelé podniky i jeho "liverpudliánský" přízvuk, zřetelný v angličtině i němčině.
Jakkoliv je Rattle nepochybnou celebritou, která přesahuje hranice hudebního světa, v současné době coby šéf London Symphony Orchestra čelí potížím, jež ohrožují samotnou existenci tělesa. S Českou filharmonií sice na začátku léta odehrál benefiční koncert, jinak ale také zachmuřeně zmínil, že s vlastním orchestrem nic podobného nechystají − spíš by potřebovali, aby někdo uspořádal benefici pro ně.
Londýnský orchestr je v současnosti aktivní on-line, každou neděli živě koncertuje prostřednictvím YouTube. Tamtéž zveřejňuje pravidelné Coffee Sessions s malými sestavami orchestrálních hráčů.
Rattle ale nemyslí jen na své těleso. Vlastního vlivu využívá k tomu, aby upozornil na krizi, v níž se ocitli mnozí kolegové − především ti, kdo působí na volné noze. "Obávám se, že mnoho hudebníků bude muset zanechat své profese a nebudeme schopni vrátit se k uměleckému životu, na jaký jsme byli zvyklí," řekl v nedávném rozhovoru pro britský Guardian a dodal, že exodus hudebníků již probíhá, ale až si ho lidé všimnou, bude už pozdě.
Byť současná situace uměleckému životu nepřeje a vnáší do něj víc restrikcí než možností, Rattle přece jenom vidí i příležitost ke změně. "Vždy jsem byl zvědavý, jak bychom se chovali během druhé světové války, kterou zažili moji rodiče, a teď přišlo něco podobného," řekl pro Aktuálně.cz. A dodal, že bude fascinující sledovat, jak na změněné podmínky zareagujeme a jestli svět dokážeme zlepšit.
Sir Simon Rattle jednou poznamenal, že dirigent začíná být dobrý ve věku, kdy jiní odcházejí do důchodu. Koncert na Pražském jaru, který se uskuteční 18. května v Obecním domě, tedy odehraje v ideálním momentu své dráhy. O tři dny později na stejném místě vystoupí Jakub Hrůša se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, aby společně provedli Mahlerovu Třetí symfonii.
Koncert
(Pořádá festival Pražské jaro)
London Symphony Orchestra & sir Simon Rattle
Obecní dům, 18. května 2021.
