Václav Luks: Krize odhalila, že umění je dnes řazeno do stejné kategorie jako bordely

Josef Greš Josef Greš
14. 11. 2020 12:00
S dirigentem a uměleckým vedoucím barokního orchestru Collegium 1704 o notách, které by nejraději zahodil, i o tom, co pochopil díky Tintorettově obrazu, na nějž kapala dešťová voda.

K 19. narozeninám dostal epochální dar: tři dny po nich se zhroutil komunistický režim. Tuto sobotu slaví padesátiny, jubileum je ale o poznání méně radostné. Třebaže se mu i v nepříznivých podmínkách podařilo vybudovat soubor, který ve své kategorii patří k absolutní světové špičce, leží dnes jeho životní dílo prakticky "na kapačkách".

Koronavirus hudebníky tvrdě zasáhl - připravil je o živobytí, klíčové vazby i možnost tvořit a jejich budoucnost se stále rozplývá ve velké nejistotě.

Přesto zatím dirigent Václav Luks zůstává překvapivě optimistický. S nepřeslechnutelným nadšením hovoří o nových obzorech, které mu pandemie pomohla objevit, a hluboce jej mrzí jediné: co na sebe během ní prozradila společnost.

"Vezměte si, jak stěžejní úlohu sehrálo provedení Šostakovičovy symfonie v obleženém Leningradě. Bylo to nesmírně důležité svědectví o nezlomnosti lidského ducha. A dnes? O umění mluvíme jako o volnočasové aktivitě. Zdá se, že ve srovnání s předky jsme se od něj vzdálili. Nebo spíš od pochopení toho, jak klíčovou roli v našich životech hraje," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Lidé si často představují, jak bude vypadat budoucnost. A skoro stejně často se v tom pletou. Představují si ale také, jaká bude ta jejich osobní, kterou mají do značné míry ve svých rukou. Slavíte abrahámoviny, jak moc se váš život liší od představ, které jste o něm měl?

Hodně a zároveň skoro vůbec. Patřím k těm šťastným lidem, kterým se splnilo i to, o čem ani nevěděli, že by taky mohli snít. Když padla železná opona, bylo mi devatenáct a právě mě začínal pohlcovat fascinující svět staré hudby. Možnosti, jak se jí věnovat, ale byly v komunistickém Československu značně omezené. A najednou se přede mnou prakticky ze dne na den otevřely hranice, takže jsem do jejích tajemství mohl začít pronikat v intenzitě, jakou jsem si předtím ani nedokázal představit.

Odjel jsem studovat na Scholu Cantorum do švýcarské Basileje a připadal si jako dítě v paláci hraček. K běžné realitě tam patřily věci, které pro mě do té doby ležely za hranicemi fantazie.

Dirigent Collegia 1704 Václav Luks a sopranistka Martina Janková.
Dirigent Collegia 1704 Václav Luks a sopranistka Martina Janková. | Foto: Collegium 1704

Můžete být konkrétnější?

Tak třeba tam existovaly soubory, které se na špičkové profesionální úrovni zaměřovaly na poučenou interpretaci staré hudby…

… a vy jste zahlédl obrysy své budoucnosti…

Vlastně ano. Uvědomil jsem si, že budování takového tělesa je něco, čemu bych chtěl věnovat velkou část svých životních sil. Dnes už takový soubor vypadá i u nás jako něco zhola samozřejmého, ale zkraje devadesátých let to bylo prakticky nepředstavitelné.

V padesáti letech tedy žijete sen, který jste si ve dvaceti neměl ani odvahu připustit. Čím jste za to musel zaplatit?

Nemá cenu zastírat, že se to podařilo mimo jiné na úkor mého osobního života. Investoval jsem do toho prakticky všechen svůj čas, veškerou kreativní energii a samozřejmě i všechny volné peníze.

Rozhodl byste se i s vědomím, co všechno to obnáší, znovu stejně?

Pokud se ptáte, jestli něčeho lituji, pak odpovídám, že ne. Jen doufám, že po letech práce teď přijde také čas sklizně. Že všechno to úsilí začne nést plody.

Viděno zvenčí se zdá, že už nese. Mnoho mladých lidí, kteří si našli cestu ke staré hudbě, dnes sní o tom, že by si mohli zahrát s Collegiem. To nevypadá jako špatné vysvědčení. Jaké ovoce tedy vyhlížíte? Čeho byste se chtěl dočkat třeba do šedesátky?

Víte, když o takových věcech člověk přemýšlí, uvědomí si, jak relativní věcí je čas a jak se jeho vnímání s věkem opravdu zásadně mění. Když je vám dvacet, představuje pro vás deset let polovinu vašeho dosavadního života - zdá se to být obří porce a představujete si, že za takovou dobu se toho musí stihnout hrozně moc.

V padesáti už je pro vás ale dekáda pouhou pětinou z toho, co jste zažili, a je vám po všech životních zkušenostech mnohem jasnější, že váš čas utíká podstatně rychleji, než jste si kdysi dokázali představit. A že má proto smysl být v očekáváních uměřenější.

Jaké jsou tedy vaše uměřenější tužby?

Žádné zvláštní plány na šesté decennium nemám. Rád bych, aby pro mě dál zůstala cílem cesta. Jedno přání ale v hlavě nosím. Souvisí s tím, co naplno odhalila pandemie: totiž fakt, že nezávislí hudebníci u nás dnes žijí ve skoro absolutní nejistotě. Pokud bych tedy něčeho rád dosáhl, pak toho, aby Collegium 1704 našlo své základní zajištění.

Existuje tady už patnáct let a dokázalo, že se o sebe umí postarat. Že je životaschopné, že jen nečeká na to, co mu kdo dá. Řekl bych tedy, že už si nějakou podporu zkrátka zasloužíme, protože už za námi jsou vidět nějaké výsledky.

Václav Luks (50)

Po absolvování plzeňské konzervatoře a pražské AMU (lesní roh, cembalo) pokračoval ve studiu na prestižní švýcarské Schole Cantorum Basiliensis (historické klávesové nástroje). Jako hornista pak několik let spolupracoval s berlínskou Akademie für Alte Musik.

Později vybudoval vlastní soubor Collegium 1704 a sbor Collegium Vocale 1704, zaměřené na historicky poučenou interpretaci staré hudby. Patří k uznávaným evropským dirigentům a je častým hostem prestižních hudebních domů, orchestrů i festivalů. V Praze a Drážďanech založil úspěšný každoroční cyklus koncertů Hudební most Praha-Drážďany.

Jakou podporu přesně máte na mysli?

Collegium je dnes v kritickém stavu, držíme ho ze všech sil takříkajíc na přístrojích a doufáme, že se jej podaří vzkřísit. Jako nezávislí hudebníci jsme teď nikoli vlastní vinou zůstali téměř bez příjmů z naší profese. Každý se živí, jak umí. To samozřejmě i řada lidí z jiných oborů, jenže udržet soubor při životě a udržet jeho kvalitu nelze jinak než pravidelným hraním a setkáváním. Bez toho vyhasne v jakémkoli uměleckém tělese jeho základní duch a klíčový proces tvorby. A bez nich zase jeho existence nedává smysl, je mrtvé.

Nám se podařilo - a nechme teď stranou falešnou skromnost - prosadit se vlastními silami ve svém oboru do světové špičky, udržet se v ní a reprezentovat tam naši domovinu. Snad tedy není příliš troufalé teď žádat o nějakou formu podpory ze strany státu. O nějaké základní existenční zajištění alespoň v té míře, jaká je u podobných souborů běžná na západ od našich hranic.

Stávající grantový systém v tom nepomůže?

Určité peníze z něj máme, ale vždy jen na konkrétní projekty. I toho si samozřejmě vážíme a opravu upřímně to oceňujeme. Ale koronakrize odhalila, že bez nějaké neúčelové dlouhodobé podpory může i mnoho let dobře odváděné a úspěšné práce přijít vniveč.

Jistá forma stálého příspěvku by pro nás jednak představovala možnost vůbec pokračovat, ale hlavně by tím stát dal najevo, že si úsilí, které jsme vynaložili na poli kultury, cení a považuje jej za důležité a společensky prospěšné. Že je pro něj zkrátka otázkou jakési cti a hrdosti, aby tady něco jako Collegium 1704 mohlo být a mělo ve veřejném prostoru své místo.

Sluší se však poděkovat ministerstvu kultury za důležitou podporu v souvislosti s koronakrizí. Jsme vděčni, že jsme na ni také dosáhli.

Pokud byste se dočkali dlouhodobé podpory, co přesně by se tím pro vás změnilo?

Například by nám to umožnilo opustit dosavadní systém, kdy nejprve musíme odjet na koncerty do zahraničí, abychom pak z výdělku venku mohli financovat své koncerty domácí. Ty jsou pro nás i při vyprodaných sálech vždy prodělečné a organizujeme je jen z čistého přesvědčení, že si zdejší posluchači špičkovou barokní hudbu zaslouží pravidelně slyšet naživo.

Děláme to tak už patnáct let, a říká-li se, že krize přináší i šance, pak si myslím, že by mohla být také příležitostí změnit tento absurdní stav.

Aby mi bylo rozuměno: nenatahujeme ruce a rozhodně nestojíme o to proměnit se v další příspěvkovou organizaci s tabulkovými místy a platy. Jen bychom uvítali, aby se nám stát stal v našem dosavadním úsilí partnerem, aby se s ním nějak identifikoval. Jako je to běžné ve Francii, v Německu nebo v Beneluxu. Umělecky za tamními soubory nijak nezaostáváme, hrajeme ve stejné lize. Jen se ve srovnání s nimi pohybujeme v naprosto odlišné ekonomické realitě.

Věříte, že to stát udělá?

Zatím to tak, bohužel, nevypadá. Ale upřímně: veselo není ani jinde. I v zemích, které jsem před chvíli sám zmiňoval - a které pořád považuji za vzor toho, jak se také stát může k umění stavět - se dějí divné věci.

Koronakrize otřásla mnoha dosavadními jistotami a celkem silně nastolila prakticky v celém západním světě otázku, jaká je dnes vlastně role kultury ve společnosti. Dám vám příklad. Německo je bezpochyby možné považovat za zemi, která ji má ve svém vývěsním štítu a absolutně nepochybuje o její klíčové roli. Ale když pandemie přinesla situaci, v níž bylo zapotřebí vytvořit nějaký systém opatření a stanovit priority, najednou se ukázalo, že jako jednoho z prvních beránků je ochotné obětovat právě umění.

Václav Luks.
Václav Luks. | Foto: Honza Mudra

Z čeho tak usuzujete?

Z toho, že například na koncertní nebo divadelní život jsou uplatňována opatření nesrovnatelně přísnější, než jaká vidíme u jiných odvětví. Dobře to vyjádřil ředitel Bavorské státní opery, který řekl, že politici se dopouštějí propagandistických gest, aby na segmentu, který se může jen obtížně bránit, demonstrovali péči o zdraví obyvatel.

Vezměte si, jak to vypadá v praxi. Přijedou hudebníci, kteří jsou do jednoho otestovaní. Vystupují v síni, jejíž kapacita je snížená na méně než polovinu, všichni mají roušky a dodržují rozestupy - a přesto jsou posléze i taková představení zakázána jako nebezpečná. Jenže když pak místo zrušeného koncertu nasednete do letadla, vidíte, jak jsou v něm všichni dvě hodiny nacpaní vedle sebe, a těžko chápete, proč by likvidační opatření přijatá proti vám měla být smysluplná, když pro jiné jsou podstatně benevolentnější.

Nikdo neřeší, že výrobní haly plné zaměstnanců jedou v normálním režimu, zatímco vám se zastavuje život na dlouhé měsíce. Nežádám, aby se umělcům dostávalo nějakého speciálního zacházení. Jenom bychom byli rádi, aby bylo alespoň rovné.

Co nám tedy krize prozradila o tom, jakou hodnotu pro nás má dnes kultura?

Bohužel bych řekl, že samé neradostné věci. Zejména když to porovnáme s tím, jakou roli mělo umění v dobách nesrovnatelně těžších, třeba za druhé světové války. Vezměte si jen, jak stěžejní úlohu sehrálo například provedení Šostakovičovy symfonie v obleženém Leningradě. Nebo co znamenaly pro Londýn pravidelné polední koncerty klavíristky Myry Hessové, která vystupovala každý den bez ohledu na to, jestli bylo město zrovna bombardováno, či nikoli.

Pro veřejnost to byla opravdu nesmírně silná gesta a svědectví o nezlomnosti lidského ducha. A dnes? O umění mluvíme jako o volnočasové aktivitě! Nejen u nás, ale už i v Německu. Když se tam zpřísňovala protipandemická opatření, zahrnoval jejich seznam "naprostý zákaz volnočasových aktivit", načež následoval výčet toho, co je jimi myšleno. A v něm se kultura ocitla ve stejné kategorii s bordely. Je dobré si to zapamatovat: takto je dnes umění vnímáno i v jedné z nejkulturnějších zemí světa!

Zdá se, že ve srovnání s předky se naše společnost od něj vzdálila. Nebo spíš od pochopení toho, co nabízí. Fakt, že si dnešní politické reprezentace nejsou schopny uvědomit, jak stěžejní roli může umění ve společnosti hrát, mě naplňuje těžko popsatelným smutkem.

A co krize odhalila vám osobně? Co jste se během ní dozvěděl o sobě? V dobrém i zlém?

Hluboký prožitek toho, že věci, které jsem si zvykl považovat za naprosto samozřejmé, ani trochu samozřejmé nejsou. Jasně, racionálně to jistě všichni víme a občas to i říkáme, ale to se s mírou poznání a pochopení, kterou člověku zprostředkuje teprve opravdu silný existenciální prožitek, nedá srovnat.

Považoval jsem třeba za jaksi automatické, že když tvrdě pracuji a snažím se dělat všechno nejpoctivěji a nejlépe, jak umím, výsledky se prostě ve svobodné společnosti nakonec dostaví jako zasloužená odměna. Ale pandemie mi otevřela oči a dala pocítit, že to není žádná zákonitost. Postavila mě do situace, kdy jsem se najednou musel ptát sám sebe, zda si dokážu představit další život bez toho, čemu jsem věnoval všechny své dosavadní síly, protože se z toho dnes stává zcela reálná hrozba.

Co jste si odpověděl?

Že bych to nakonec asi nějak zvládl, ale bylo by to pro mě nesmírně, až nepředstavitelně těžké a sebralo by mi to hodně z životní radosti a energie. Tenhle prožitek mi pomohl získat nový pohled na všechno, co jako hudebník dělám. Mnohem víc si vážit všeho, co mi život s hudbou přináší a co hudba přináší lidskému společenství jako celku.

Možná nejlépe to zformulovala naše houslistka a violistka Dagmar Valentová po koncertě, který jsme počátkem listopadu odehráli v Madridu. Byl pro nás po dlouhých měsících první v kompletním, neredukovaném obsazení. Zároveň jsme věděli, že to bude na dlouhou dobu i naše poslední veřejné vystoupení. A ona se pak rozmluvila o tom, že za celou svou profesní kariéru nezažila, jaké je mít ten osudový pocit, že někdy také můžete hrát úplně naposledy. A že něco z té naléhavosti prožila právě v Madridu a pomohlo jí to změnit pohled na hraní. Otevřít se mu ještě jinak, než jak byla zvyklá. Objevit nové dimenze toho tajemství, kdy se v interakci mezi hudebníky a publikem rodí to jedinečné umění, jakým je hudba.

To jsou zážitky, které nelze nijak nastudovat ani získat praxí, takže určitě je možné najít na celé krizi i něco, co nás navzdory všemu nepříjemnému vnitřně obohatilo a posunulo. Umělecky i lidsky. Pocítili jsme takříkajíc do morku kostí, jak gigantickým a nesamozřejmým darem hudba je.

Lidi různých oborů donutila krize naučit se novým věcem a objevovat neprošlapané cesty, které by jim pomohly udržet živnost. Hudebníci jsou pochopitelně závislí na přímém kontaktu s posluchačem, který nelze nahradit, ale nepřinesla nakonec krize v tomto ohledu něco dobrého i jim?

To, myslím, teprve přijde. Jarní vlna nás po prvotním šoku vedla k semknutí a odhodlání celé to nějak ve vzájemné solidaritě přečkat a co nejrychleji se pak pokusit vrátit do zajetých kolejí. Až ta podzimní nás teď učí chápat, že tady momentálně žádné zajeté koleje nejsou a jen tak se nevrátí. Že zkrátka není možné jen čekat.

Řekl bych tedy, že kameny, které nás budou drtit, se teprve teď začínají opravdu roztáčet. A nám nezbývá než doufat, že se ukážeme být jako olivy, které nejlepší olej vydávají pod největším tlakem. Nezbývá nám nic jiného než se místo vzdychání postavit k situaci pozitivně a hledat východiska.

Vy sám nějaká vidíte?

Krize nás zasáhla ve třech rovinách: sebrala nám možnost hrát, a tedy narušila tvůrčí proces. Sebrala nám obživu, takže jsme zůstali bez peněz. A sebrala nám také sociální kontakty, možnost být spolu. Což - jak se ukázalo - se týká i našeho publika. Překvapilo nás, že se ozvaly opravdu tisíce lidí, kteří se netají tím, jak je deprimuje, že živou kulturu nemohou navštěvovat, účastnit se jí, a tak se na ní podílet. Že zkrátka nesou ztrátu kontaktu s uměním podobně těžce jako my.

Pohnulo nás to k práci na novém zprostředkování hudebních zážitků. Chceme nahrát řadu koncertů na různých místech, a pozvat tak lidi k jejich společné návštěvě.

Václav Luks.
Václav Luks. | Foto: Honza Mudra

Věnujete se téměř výhradně barokní hudbě. Když o ní mluvíte, charakterizujete ji jako fenomén, který dokázal lidem přinášet radost a naději i v temných dobách morových ran a válek. Když jste se teď jako orchestr sami ocitli v existenční nejistotě, pomohlo vám to nějak se interpretačně posunout? Pochopit repertoár nově? Všimnout si věcí, které vám dosud unikaly, objevit nějaké hlubší vrstvy?

Jednoznačně. Samozřejmě ale nejsem tak směšný, abych si dovolil srovnávat naši situaci s tím, co lidé zažívali, řekněme, za třicetileté války. Evropa za sebou má mnohem intenzivnější otřesy, než jaký vzdor všem těžkostem představuje koronavirus.

Bez ohledu na to, v jak složité a nelehké době právě žijeme, pořád platí, že pro obyvatele evropského kontinentu jde o jedno z nejšťastnějších období lidské existence. A neměli bychom na to přes všechny naše aktuální potíže zapomínat. A to bych řekl, že je základní rámec, kterým je třeba se dnes na svět dívat. Být si vědom toho kontextu a vážit si toho, co máme.

Přesto jste ale souhlasil, že ty turbulence jsou dost silné na to, aby pozměnily vaše vnímání toho, co hrajete. Jak?

Mám teď ještě větší úctu k autorům a k jejich dílu. Dospěl jsem k názoru, že každé v sobě nese jakousi objektivní pravdu, do níž nemáme zasahovat.

To zní hodně abstraktně.

Ano, u hudby se to popisuje poměrně obtížně, ale dá se to dobře demonstrovat třeba na výtvarném umění.

Když sochař dokončí svou práci, dá jí jakýsi definitivní tvar, který je třeba přijmout. Můžete pak samozřejmě jeho objekty různým způsobem nasvítit, umístit, stavět do různých kontextů a tím jejich význam a řeč různě testovat, posouvat nebo proměňovat. Ale samotná materie sochy zůstává pořád stejná. Byť ji na základě svého vědění či vzdělání různí lidé mohou vnímat různě a promítat si do ní zcela rozdílné věci - jsou jedinci, kteří zkrátka mají schopnost vnímat i detaily, jaké jiným zůstávají skryty.

V hudbě je to podobné. Samozřejmě s tím rozdílem, že mrzačit sochu je z podstaty věci mnohem obtížnější než vyřádit se na partituře, která neklade žádný odpor. Ale i pro skladbu platí to, co pro architekturu: když zasáhnete do její konstrukce a do jejího rytmu, zřítí se.

Chápu vás dobře, když mi z toho vychází, že dřív jste k tomu neměl zase tak daleko?

Jako mladý hudebník se samozřejmě snažíte zkoumat hranice díla a zjišťovat, co která skladba ještě unese - podrobujete ji leckdy i velmi agresivním pokusům. Zjišťujete, co s ní udělají třeba změny tempa nebo zesílení kontrastů. S přibývajícím věkem už se ji ale spíše snažíte posluchačům představit v tom nejlepším možném světle, jakého jste schopen. Nenapínat ji, ale posloužit jí.

A odpověď na vaši otázku je, že můj respekt k té umělecké pravdě skladby vzrostl. Úměrně tomu se pak pro mě zmenšila role interpreta a zúžil se prostor, který jako hudebník mám.

Václav Luks.
Václav Luks. | Foto: Honza Mudra

Jak se to přesně projevuje v praxi?

Kdykoli vracíme nějakou skladbu po delším čase na pódia, vždycky ji znovu zkoušíme. A naše koncertní mistryně Helena Zemanová zrovna nedávno poznamenala, že by vlastně byla nejraději, kdybychom pokaždé zahodili ty noty, ze kterých jsme hráli minule a které už jsou proto plné interpretačních poznámek. Umožnilo by nám to přistoupit k tomu dílu s úplně čistou hlavou a znovu ho ohledávat, pronikat do něj.

Protože se může snadno stát, že po čase už ani nevíte, proč přesně jste si nějakou poznámku udělali a proč jste se rozhodli dané místo hrát právě tak, a ne jinak. Myšlenka je pryč a zůstává jen zvyk a vědomí, že "se to tak dělá". A to je něco, co zabíjí tvůrčího ducha a tvůrčí proces a mění hraní v automatickou rutinu. A rutina vždycky ubíjí umění, protože umrtvuje jeho život. Právě odhodlání neustále podstupovat ten očistný proces je něco, co považuji za čím dál důležitější.

Dá se to připodobnit ke snaze restaurátorů odkrýt původní podobu obrazu nebo fresky.

Máte za to, že interpretační tradice je věc na obtíž?

To zase ne, jistě je úctyhodná. Ale čas od času je nezbytné ji konfrontovat s čerstvým, nezatíženým pohledem. Po čase se totiž nevyhnutelně musí začít vzdalovat od originálu, protože už se vlastní vahou stává pomalu důležitějším kritériem než skladba sama.

Nám kupříkladu přineslo celosvětový úspěch pojetí, s jakým jsme přistoupili k Bachově Mši h moll. A vděčíme za něj podle mého názoru do značné míry tomu, že nejsme Němci. Že nás zkrátka nesvazovaly letité zvyklosti, jak se Bach hraje a takzvaně "má" hrát. Naší devizou se stal náš handicap - fakt, že jsme Bacha "neměli v krvi".

Monteverdiho madrigal Lamento della Ninfa v podání Collegia 1704 se sopranistkou Hanou Blažíkovou. | Video: Collegium 1704

Kdybyste tedy měl provést jakousi bilanci, jestli vám toho aktuální krize nakonec víc sebrala, nebo nabídla?

Takhle účetně to teď asi nejsem úplně schopen zhodnotit. Je ale pravda, že jí vedle ztrát vděčím i za hodně silných zážitků.

Vrátil jsem se teď z Benátek, kde jsem byl kvůli natáčení filmu o Josefu Myslivečkovi. Když jsem tam měl volnou chvíli, procházel jsem se vylidněnými ulicemi a naslouchal šplouchání vody v kanálech. A intenzivně jsem si uvědomil, jak klíčová a naprosto základní je v životě Evropy role kultury.

Kamkoli v Benátkách člověk přijde, i když je to třeba sebezapadlejší kostel, uvidí v něm Tiziana nebo Tintoretta. Někde třeba úplně netěsní okno, takže přes ty neuvěřitelné obrazy teče voda a nikdo to neřeší, protože to je prostě běžný kostelní inventář. A vám při tom pohledu dojde, jak jsou v tom městě krása a umění naprosto všudypřítomné. Jak je jimi skrz naskrz prosycené - a jak krásno kdysi bylo běžnou součástí lidského života. A že právě tohle dělá západní civilizaci západní civilizací. Že umění a krásno nejsou jen výsledkem nějaké volnočasové aktivity, které se věnujeme, když zrovna neděláme něco opravdu důležitého. Ale že formovaly prostor, ve kterém žijeme, a určovaly způsob, jakým se díváme na svět a myslíme.

Proto do Benátek všichni pořád jezdíme a obdivujeme je: potkáváme se tam s něčím, co určovalo naše kořeny - to, čím jsme. Řekl bych, že se tam jezdíme dívat na jádro našeho bytí. Na to, co z nás udělalo úspěšnou civilizaci.

Náš úspěch přece nestojí jen na hospodářském vzestupu. Ten je naopak založený na tom, že kultura nás nějak naučila spolu komunikovat. Že jsme si přestali rozbíjet hlavy kamenným klínem, že jsme schopni tolerovat jiný názor, bavit se o něm a posouvat se vpřed. Bez ní by nás nemohlo čekat nic jiného než pád do temnot.

Collegium 1704 hraje Beatus vir z Monteverdiho sbírky duchovních skladeb na latinské i italské texty. | Video: Collegium 1704
 

Právě se děje

Další zprávy