Orchestr PKF - Prague Philharmonia kromě Kopelentových děl zahraje skladby o deset let mladšího Čechoameričana Petra Kotíka, který letos oslavil osmdesátiny. Oba v 60. letech minulého století stáli u začátků nové hudby v Československu. Marek Kopelent se tehdy po rozpačitém startu rychle etabloval ve světovém měřítku. Když mu normalizace znemožnila cestování a doma se jeho díla přestala hrát, dokázal se zahraničím spolupracovat i na dálku.
Byl spoluautorem skladby Laudatio pacis: latinský název Chvála míru mohl v roce 1975 působit jako úlitba komunistickým ideologům, ve skutečnosti však šlo o objednávku UNESCO. Kompozice vznikla ke 30. výročí konce druhé světové války a Kopelent na ní pracoval vedle tatarské skladatelky Sofie Gubajduliny a východoberlínského Paula-Heinze Dittricha.
Dílo na text Jana Amose Komenského jako by tvořilo volné pokračování o 13 let staršího Válečného requiem britského autora Benjamina Brittena. Sbližují je mohutné symfonické rozměry, symbolika porozumění mezi národy i pacifistický obsah stojící na humanistických a křesťanských základech.
Ty lze zase tušit v tom, jak úzký vztah pojil Marka Kopelenta k německému Kasselu, městu vybombardovanému Spojenci za druhé světové války. Za normalizace mu sloužilo jako místo útěchy. Ve zdejším kostele svatého Martina měla premiéru spousta jeho skladeb, která nemohla zaznít doma. Letos na tradici, samozřejmě zbavenou politických souvislostí, volně navázal o více než dvě generace mladší Jakub Rataj. "Přeju vám úspěch, rád bych vaši skladbu slyšel," napsal mu v květnu Kopelent, jehož jméno v Kasselu stále žije.
Kočka pod okny
Autor duchovní, oduševnělé a někdy i patetické hudby, stejně tak ovšem ostrých polemik a strážce čistoty vysokého umění dnes působí, že už svět spíš pozoruje. Jako potvrzení této role mu na pracovním stole kromě mnoha jiných věcí leží dalekohled.
"Jsem amatérský ornitolog od dvanácti let, teď už na to nemám pohyblivost ani oči. Ale prochází se mi pod okny krásná kočka, bílá s pískovým pruhem," poznamenává Kopelent v rozhovoru pro Aktuálně.cz a mírně si stěžuje na omezené možnosti lidí v takto vysokém věku.
Jeho kompozice ani životní příběh však z veřejného života nemizí. U příležitosti devadesátin už se v pražském Klášteře sv. Anežky odehrál červnový koncert sestavený výhradně z jeho skladeb. Český rozhlas Vltava mu věnoval pětidílný vzpomínkový pořad Osudy i čistě hudební Futurissimo. Michal Matzner již dříve sepsal Kopelentův komplexnější životopis.
Komorní Ensemble Terrible působící na pražské HAMU zkraje listopadu zahrál jeho Poctu Vladimíru Holanovi. "Mám hezký pocit z toho, kolik lidí si na mě vzpomnělo. Přitom to často ani nejsou moji žáci," neskrývá radost skladatel a zároveň nenápadně připomíná, že také učil.
K jeho studentům patřil i Petr Kofroň - spoluzakladatel sdružení Agon, které v 80. letech tvořilo nejprogresivnější domácí platformu současné hudby. Kopelent si k němu vytvořil takřka otcovský vztah, připravoval ho k přijímacím zkouškám na JAMU. Nakonec ho k nim i doprovázel a čekal na chodbě, jak jeho soukromý žák dopadne.
Tento pátek Kopelenta čeká koncert orchestru PKF - Prague Philharmonia, který se uskuteční jako součást cyklu Krása dneška. "Petr Kotík mi volal a ptal se mě, jestli chci, aby se moje věci hrály v první, nebo ve druhé polovině večera," líčí vznik programu Kopelent. Kolegovi nakonec poradil, aby si hodil korunou a zařídil se podle výsledku. "Moje skladby se budou hrát na začátku," konstatuje tvůrce, kterému by se víc líbilo, kdyby se jejich kompozice v průběhu večera střídaly.
Objev Varšavského podzimu
Znají se přes šest desítek let, jejich cesty se ale brzy rozdělily. Kotík roku 1968 odjel do USA, zatímco Kopelent žil i nadále v Československu, kde se za normalizace stal nevítaným a zakazovaným autorem.
Jejich první kontakty nicméně spadají do volnějších podmínek 60. let. "Když se tu začala rozvíjet nová hudba, tak se mezi námi objevil devatenáctiletý kluk, který měl zahraniční kontakty díky svým rodičům," líčí Kopelent jejich první setkání, na něž vnuk malíře Pravoslava Kotíka a syn výtvarníka Jana Kotíka donesl magnetofonové pásky s nahrávkami Arnolda Schönberga a Antona Weberna. "Pracoval jsem tehdy ve vydavatelství Supraphon společně s vnučkou prvního prezidenta Herbertou Masarykovou," vzpomíná Kopelent na kolegyni, jež působila jako svorník mezi rozdílnými osobnostmi.
Už v padesátých letech však poznal také komponistu Vladimíra Šrámka, který udržoval styky s Bohuslavem Martinů a byl dobře informovaný o dění na Západě. "Sám jsem měl po škole krizi," připouští Kopelent, který na HAMU studoval u konzervativního skladatele Jaroslava Řídkého. "Trochu jsem se v tehdejší situaci placatil, neoklasicismus mi nevoněl a do toho se míchalo pozdněromantické uvažování mého učitele," líčí tvůrčí zmatky svých začátků.
Když se pak stal redaktorem Státního nakladatelství krásné literatury, dostal se k rukopisu knihy Novodobé skladebné teorie zapadoevropské hudby od Ctirada Kohoutka. Ten sice západní styly kritizoval z marxistických pozic, zároveň s nimi ale seznamoval českou veřejnost.
Kopelent si text vzal na rodinnou dovolenou a brzy se mu poštěstilo doplnit teoretické poznání o setkání se živou hudbou. Stalo se tak v průběhu pracovní cesty na knižní veletrh ve Varšavě, kde s překvapením zaregistroval existenci festivalu soudobé hudby Varšavský podzim.
V roce 1961 tam Kopelent uspořádal zájezd, kterého se účastnili zaměstnanci Supraphonu a mnozí autoři včetně právě Petra Kotíka. "Ve Svazu československých skladatelů vyvolala naše opovážlivost rozruch. Ale v roce 1963 už mi tam Novákovo kvarteto hrálo skladbu," líčí Kopelent rychlý spád událostí. Úspěch jeho Smyčcového kvartetu č. 3 mu otevřel dveře do světa, zvláště když pak soubor skladbu nahrál v Kolíně nad Rýnem.
Nalezená pocta Holanovi
Brzy se situace natolik liberalizovala, že na polský festival dál nebylo potřeba organizovat podnikový zájezd. O rok později měla na Varšavském podzimu skandální premiéru Hudba pro 3 od Petra Kotíka, který ji tam provedl se svým ansámblem Musica viva Pragensis. Právě jeho vedení převzal Kopelent se svým přítelem Zbyňkem Vostřákem, když Kotík odešel studovat do Vídně.
Cesty lidsky i umělecky odlišných autorů se tehdy křížily často. "Zdá se mi, že hudební věda se motá pořád ve staré muzice a tyhle věci nejsou nikde zpracované," posteskne si Kopelent nad neúplností vzpomínek. I svoji hudbu vnímá s odstupem času úplně jinak. "U některých věcí mě udivuje, jak jsem je vůbec mohl napsat," konstatuje a dodává, že jeho dnešní pohled už je zřejmě trochu unavený. Ostatně změnil i styl.
Zatím naposledy se Kopelent mohl do živého provedení své tvorby zaposlouchat v pražské Venuši ve Švehlovce, kde Ensemble terrible zahrál jeho Poctu Vladimíru Holanovi. Autor již pokládal kompozici za ztracenou a měl radost, když ji hudebníci z HAMU objevili v archivu.
Vznikla k Holanovým 60. narozeninám, její premiéru hrálo České noneto v Benátkách roku 1965. Kopelent dobře znal básníkovo životní dílo Noc s Hamletem, k němuž o dva roky dříve složil hudbu pro představení v pražské Viole. "O Holanovi jsem tehdy věděl jen málo, ale ideje nové hudby k němu neměly daleko," uvažuje dnes. Hned také připomíná verš "umění jako něco pro jednoho, nic pro všechny", který jako by přímo polemizoval s ideologickými nároky režimu na srozumitelnost tvorby pro široké masy. K obtížně srozumitelnému dílu Kopelent vymyslel krátké klavírní vstupy, které sám hrál na klavír.
"Pořad se ve Viole uváděl několik desítek let a dostal jsem se díky němu také k Holanovi domů," líčí skladatel dávnou návštěvu u básníka, který mu svým osobitým krasopisem napsal na pohlednici "mám vás rád". Holan zemřel roku 1980.
V proudu vzpomínek si Marek Kopelent mimoděk postěžuje, že má rodinu trochu rozptýlenou po světě. Za důležitější však pokládá svobodu, která to umožňuje. Jeho dcera Veronika se provdala za dalšího ze zakladatelů orchestru Agon, skladatele Miroslava Pudláka. Kopelentova vnučka dnes žije v Paříži, kde se dostala na Sorbonnu. V hudební linii pokračuje vnuk, jazzový klavírista Jan Pudlák, se svou sestrou Klárou hrající na kontrabas. "Samozřejmě to má i nevýhody, všichni jsou pořád v čudu," podotkne ještě Marek Kopelent.
Na koncertu tento pátek zazní skladby z jeho progresivních začátků i nedávné doby. Nejstarší je Smyčcový kvartet č. 3, který ho roku 1963 přivedl na mezinárodní scénu, nejmladší naopak Hudba z ticha, jež vznikla před pouhými čtyřmi roky.
