Kdo je z domácího prostředí zvyklý, že produkce operních novinek trpívají nedodělky a nedostatkem peněz, musel mu při Hodinách přecházet zrak. Met nasadila do výroby zásadní události sezony snad všechny myslitelné prostředky na nejvyšší úrovni a zdaleka nezůstala u těch uměleckých.
Inscenace nic nedluží filmu z roku 2002, který vznikl podle stejnojmenného románu Michaela Cunninghama. Na plátně tři hlavní ženské role ztvárnily herečky Nicole Kidmanová, Julianne Mooreová a Meryl Streepová. Metropolitní opera jejich role obsadila třemi rovněž hvězdnými pěvkyněmi, z nichž nejvíc pozornosti poutala sopranistka Renée Flemingová.
Třiašedesátiletá Američanka, která si srdce českého publika získala již dávno láskou k roli Rusalky, se s newyorskou scénou zdánlivě rozloučila před pěti lety. Příliš dlouho ale bez divadla nevydržela: pro nynější triumfální návrat si nechala napsat operu na míru a její scénickou premiéru prosadila rovnou v nejvlivnějším operním domě světa.
Byla v něm obklopena vším myslitelným přepychem včetně luxusní záznamové techniky. Zatímco kritika listopadové premiéry v deníku New York Times tvrdí, že pěvkyni na začátku skoro nebylo slyšet a její celkový projev připomínal černobílou skicu bývalého lesku, na základě sobotního přenosu nic takového tvrdit nelze. Buď se Flemingová mezitím polila živou vodou, nebo zapracovali zvukoví technici.
Nechybělo málo
V inscenaci do sebe všechno bezvadně zapadá jako v dobře vymyšlené konspirační teorii. Záplava emocí sálá také z projekčního plátna. Akorát se člověk společně s Revírníkem z Příhod lišky Bystroušky musí občas ptát sám sebe, zda je to pohádka, či pravda. Metropolitní opera do kin přenášela nejen špičkové představení, ale také americkou pohádku o velkém úspěchu.
Nechybělo mnoho a kromě diváků v sále z ní nemusel vidět nikdo nic. Met se před několika dny stala cílem útoku hackerů, její webové stránky jsou ještě pořád mimo provoz a podle sdělení na Facebooku nefungují ani online streamy. Přenosy do kin, které jdou k publiku jinými cestami, naštěstí zůstaly zachovány. Křehkost složitých technologií se však připomněla s nepříjemnou naléhavostí.
Nezdálo se ovšem, že by na ni myslela průvodkyně představením Christine Baranski. Herečka, kterou Češi znají ze seriálu Teorie velkého třesku, překypovala nadšením a šířce jejího úsměvu málem nestačilo plátno. Už její účast coby moderátorky dávala zřetelně najevo, že pro tento večer jsou dost velké jen ty největší americké hvězdy.
Všechen lesk byl až v neskutečném rozporu s postavami opery. Hodiny ztvárňují osudy tří žen zápasících s požadavky, které na ně klade společnost. Všechny by raději dělaly něco jiného, než se od nich očekává. Jejich příběh se odehrává během jednoho dne, ale na různých místech a v rozdílných dobách.
První je spisovatelka Virginia Woolfová, jež roku 1923 začíná psát svůj zásadní román Paní Dallowayová. Trpí depresemi, ochromují ji běžné události, stejně jako neschopnost zachytit první větu. Ve filmu ji hrála Nicole Kidmanová, v opeře mezzosopranistka Joyce DiDonatová - označit ji za královnu současného bel canta je vcelku střízlivé konstatování.
Další protagonistkou je Laura, jejíž příběh začíná roku 1951 v Los Angeles - filmovou Julianne Mooreovou v opeře zastoupila broadwayská superstar Kelli O'Hara. Žije ve zdánlivě šťastném manželství, čeká druhé dítě. Vnitřně ji ale sžírá povrchnost života sestávajícího ze starosti o domácnost a bezděčných hovorů o ničem. Nejraději čte, momentálně má v rukou právě Paní Dallowayovou, s níž nakonec také opouští vzorovou americkou rodinu.
Květiny obstará sama
Nejblíž k současnosti má Clarissa, jejíž drama se odvíjí koncem 20. století v New Yorku. Postavě, kterou ve filmu ztvárnila Meryl Streepová a na jevišti Renée Flemingová, se dostává o něco více pozornosti než předchozím dvěma.
Clarissa je úspěšná redaktorka, ale také pečuje o básníka Richarda Browna umírajícího na AIDS. Za studentských časů býval jejím milencem, od té doby ale oba prošli coming outem: Richard je homosexuál, Clarissa žije se svojí dcerou a přítelkyní. S Paní Dallowayovou ji pojí nejen křestní jméno, ale také literatura a Richard, který ji podle tohoto románu oslovuje. Stejně jako její literární souputnice jde také Clarissa na začátku koupit květiny.
Pokusit se vyjmenovat všechny popkulturní odkazy obsažené v románu Michaela Cunninghama by vydalo na disertační práci. Opera s řadou z nich pracuje, nejdůležitějším je putování jedné postavy časem a tím i různými společenskými kontexty. Podobným způsobem prochází staletími titulní postava románu Orlando, jehož autorkou je rovněž Woolfová. Opera na tomto odkazu rovněž staví, ale přidává k němu ještě pár vlastních.
Květinářka v úvodní scéně s Clarissou cituje obě slavné árie Královny noci z Mozartova singspielu Kouzelná flétna - v Met ji zpívala vynikající představitelka této role Kathleen Kimová. Nepřeslechnutelné jsou hudební odkazy na Richarda Strausse, ostatně rolí Maršálky z jeho Rosenkavaliera se Renée Flemingová před pěti lety loučila s Metropolitní operou.
Mohla to být právě Straussova hudba, která sopranistku přivedla k nápadu iniciovat vznik operních Hodin. Krátce zní i ve filmu, když za Clarissou nečekaně přijde bývalý milenec básníka Richarda. Dráždivé modulace, nekonečná touha provázaná s nostalgií, ale také překrývání motivů a tónin v prolínajících se scénách z různých časů - k tomu všemu je straussovský skladatelský model jako stvořený.
Autor hudby, padesátiletý držitel Pulitzerovy ceny Kevin Puts, však není pouhý epigon německého skladatele na pomezí pozdního romantismu a expresionismu. Hodiny složil nápaditě a účinně, ale zároveň eklekticky. Kromě Mozarta a Strausse v nich zřetelně odkazuje i na žijícího klasika minimalismu Philipa Glasse, který složil soundtrack k filmu.
Minimalistické vstupy se v Putsově opeře objevují s pravidelností, jež připomíná stálý běh času a potřebu vracet se k podstatě věcí. Ať už má někdo problémy s nenaplněným životem, smrtelnou nemocí, nebo sexuální orientací, pod hladkým povrchem nepřestává bít pravidelný pulz.
Zapomenout na triky
V Lauřiných scénách z poválečného Los Angeles znějí ohlasy dobové pop music ještě před nástupem rock'n'rollu. Nejenže odpovídají časově, jdou na ruku představitelce role Kelli O'Hara, která je doma především v muzikálech - techniku by jí ovšem mohly závidět zástupy operních kolegyň. Skladatel zjevně psal Hodiny pro konkrétní obsazení a inteligentně mu vycházel vstříc.
Popkulturním odkazem navíc je v opeře i téma homosexuálních vztahů, které vyvolalo pozornost už v románu a filmu. Operní prostředí sice otevřenými coming outy zrovna nesrší, ale samotná homosexualita je v něm pokládána za běžnou věc.
Skvělý výkon odvedl Philadelphia Orchestra, který hrál koncertní premiéru díla už letos v březnu. Vedl ho při ní hudební ředitel Metropolitní opery Yannick Nézet-Séguin, takže do scénického provedení šli všichni dobře připravení.
Režisér Phelim McDermott mohl pracovat s lidmi, kteří měli hudební stránku věci už zažitou. To je u současné novinky za běžných okolností nesplnitelný sen. Výtvarník Tom Pyle připravil kostýmy charakterizující dobu - v případě poválečného Los Angeles až na hranici karikatury. Ještě důležitější však byla variabilní scéna. Proměny i paralelní děje plynuly s naprostou samozřejmostí a divák se v jejich komplikované síti neztrácel.
Nepříjemné a zraňující vnitřní hlasy všech žen ztělesňovaly tančené role a hlavně zlověstný sbor. Jako andělský hlas bez textu se nad ním občas klenul krásný kontratenor Johna Holidaye. Ani nejmenší role nebyla ponechána náhodě: nepříliš velkou úlohu Clarissiny přítelkyně zpívala Afroameričanka Denyce Gravesová, jejíž oslnivou Carmen si mnoho posluchačů jistě dobře pamatuje. Mužským postavám dominoval basbarytonista Kyle Ketelsen jako básník Richard.
Celkový dojem z Hodin byl fantastický a umělecké parametry překonaly i silnou vrstvu marketingových kouzel. Nakonec ani nedalo příliš mnoho práce zapomenout na všechny obchodní triky a prožívat přítomný okamžik se špičkově provedeným dílem.
