Posluchači tak měli možnost slyšet celé Smetanovo operní dílo s rozestupem jen několika mála týdnů, včetně méně hraných kusů, jako jsou Braniboři v Čechách nebo Čertova stěna. Něco mohli diváci zhlédnout dokonce ve více provedeních, a to i netradičních - například komorní verzi Dvou vdov v angličtině nebo rodinnou inscenaci Hurvínek prodává nevěstu, určenou především dětem a kombinující zpěv s loutkoherectvím.
Dramaturgie 66. ročníku festivalu sice opery nezařadila na program chronologicky, to je však vzhledem ke složité logistice spojené se střídáním více souborů pochopitelné. Představení se konala opět ve festivalové hale, tedy upraveném místním zimním stadionu, který druhým rokem supluje momentálně rekonstruovaný litomyšlský zámek. Znamenalo to jak omezené scénografické možnosti, tak ne zcela ideální akustiku.
Braniboři v Čechách
Navzdory tomu, že první zpěvohru složil Bedřich Smetana až ve svých 38 letech, je operní tvorba v jeho díle stěžejní. Okamžitě po návratu ze švédského Göteborgu, kde v letech 1856 až 1861 učil a dirigoval, se začal poohlížet po vhodném libretu s přáním stát se tvůrcem "české národní věci na poli hudby". I s ohledem na tehdy vypsanou soutěž o národní operu na dějinný námět nakonec skladatel zakoupil libreto Karla Sabiny Braniboři v Čechách.
Těžištěm monumentálního díla, zkomponovaného ve stylu velké francouzské opery, jsou velkolepé sborové scény, které ovšem se Smetanovi vlastní sebeironií nesklouzávají k lacinému nacionalismu. Děj je zasazen do 13. století po smrti krále Přemysla Otakara II. Nástupce není dost starý na to, aby usedl na trůn, a tak byl jeho poručníkem ustanoven Ota Braniborský, jehož vojska pustoší zemi. Na pozadí těchto událostí opera vypráví o milostném trojúhelníku, cti i touze nejchudších po vzpouře a lepším bydle.
V soutěži o českou národní operu Smetana přes četné výtky zvítězil a zaznamenal s Branibory v Čechách úspěch. Jejich obnovenou inscenaci z roku 2016 nyní na Smetanovu Litomyšl přivezlo Národní divadlo moravskoslezské v režii svého současného ředitele Jiřího Nekvasila. Dominoval jí především orchestr energicky dirigovaný Jakubem Kleckerem a brilantní sborové výstupy pod vedením Jurije Galatenka, které se staly hnacím motorem večera. Sólisté předvedli až na menší výjimky dobré výkony, byť některé postavy vyzněly trochu ploše.
Jevišti pěvecky v roli Ludiše dominovala Tamara Morozová silou svého dramatického sopránu, ačkoliv jisté lyričtější pasáže by zasloužily něžnější a procítěnější přednes založený spíše na kultivaci než síle tónu. Z mužů zaujal jistým a přesvědčivým hlasem Martin Bárta coby Tausendmark nebo David Szendiuch, jehož postavě starosty by však prospěla propracovanější psychologie.
Soubor zasluhuje uznání za to, že Smetanovu nejméně hranou operu zařadil na repertoár. Inscenace má ale slabiny tkvící ve sklonu k patosu a jisté statičnosti, kterou se tvůrci místy snaží "rozhýbat" trochu absurdními výstupy - například tercet starostových dcer připomíná úsměvnou spartakiádní choreografii s kruhy. Představení by prospěl větší nadhled a méně kýče v podobě "ubrusu" s českým lvem nebo neustálé výměny štítů se znaky.
Prodaná nevěsta
Prodaná nevěsta, která měla světovou premiéru v roce 1866, je ze Smetanových oper asi nejznámější. Skladatel navázal na úspěšnou spolupráci s Karlem Sabinou, tentokrát však s odlehčeným komickým tématem. Ztvárnil rozličné venkovské charaktery a vytvořil jakýsi vzor české národní zpěvohry.
Režírovat jeho nejúspěšnější operu je nelehký úkol - v publiku se často potkávají diváci, kteří touží po tradičním pojetí, s těmi, kdo již klasickou "Prodanku" viděli a očekávají modernější interpretaci. Naplnit očekávání obou skupin není jednoduché. Roku 2006 se o to v Brně pokusil režisér Ondřej Havelka. Obnovené nastudování Smetanova Litomyšl letos zařadila dvakrát po sobě, odpoledne a večer.
Děj je zasazen do období masopustního veselí, což dílu svědčí i s ohledem na symboliku, neboť Smetana se narodil na masopustní úterý.
Režijní úvod, v němž Havelka divákům prakticky vysvětlil smysl přidané úvodní scény a za probíhající přestavby žehral na nevlídné podmínky festivalového jeviště, však představení spíše uškodil. Bývalo by bylo lepší část s přestavbou vyškrtnout - první dvě sloučená dějství za vysokých teplot na jevišti i v hledišti ještě prodlužovaly další přidané scény, stejně jako potlesk natěšených diváků po každém čísle.
Dirigent Jakub Klecker vedl hudebníky citlivě, vnímavě a napětí udržel i přesto, že orchestr byl kvůli dalším přidaným scénám s mluvenými replikami téměř po každém čísle utišen a hudební linka ztrácela na soudržnosti. Nelze nevyzdvihnout brilantní výkon Aleše Brisceina coby Jeníka korunovaný množstvím herecké, taneční i akrobatické akce, který za provizorních podmínek vzbuzoval obdiv. Představitelka Mařenky Jana Šrejma Kačírková se naopak zdála množstvím herecké akce vyvedená z míry. I přes skvělou pěveckou techniku dělala chyby v rytmu a frázování, snad i pod vlivem toho, že předchozího večera na festivalu zpívala Jitku v Daliborovi.
Všichni sólisté však vzhledem k podmínkám a faktu, že někteří absolvovali dvě představení za sebou, odvedli skvělé výkony, bravurní byli akrobaté i tanečníci a úspěch zaznamenala přidaná scéna, v níž Jeník vyprahlým divákům rozdal několik půllitrů piva.
Zda byly nutné opravdu všechny přidané sekvence, narušující plynulý tok hudby a místy zavánějící mírně vyčpělým humorem, je otázka. Podobně působilo občas až přílišně ilustrativní, jindy parodické herectví - například v emotivní hádce Mařenky s Jeníkem. Inscenace sklidila dlouhý potlesk vestoje i navzdory tomu, že končila hluboko po půlnoci.
Dalibor
Ještě než Smetana dokončil Prodanou nevěstu, začal pracovat na nové opeře. Libretistou se mu stal spisovatel a pedagog Josef Wenzig. Příběh založil na pověsti o rytíři Daliborovi, jenž se rozhodne pomstít smrt svého nejlepšího přítele. Ve zinscenovaném procesu je odsouzen na doživotí, přičemž čas ve vězení si krátí hrou na housle.
Smetana zde pracuje s barvitou instrumentací a vypjatými áriemi. Libreto však již ve své době budilo mírné rozpaky - Dalibor, kterého podle jeho slov nikdy příliš nezajímaly ženy, natolik teskní po objetí a shledání se svým jediným přítelem, až v tom lze číst homosexuální konotace. Je s podivem, že tuto možnou interpretaci domácí tvůrci zatím příliš nevytěžili.
Národní divadlo Brno letos uvedlo Dalibora v režii britského rodáka Davida Pountneyho, který zvolil odvážně moderní postup - a dobře udělal. Děj zasadil do totalitního režimu, soud s Daliborem zobrazil jako politicky zkorumpovaný, lid vedoucí vzpouru za osvobození svého pána coby partyzány, skoro až teroristy vedené Jitkou - youtuberkou se samopalem, jež streamuje klíčové události včetně smrti obou hlavních postav.
Pountneyho interpretace přitom nevyznívá jako prvoplánově šokující, je propracovaná, akcentuje rozpor mezi Daliborovými šlechetnými motivacemi a jeho barbarským činem.
Škoda snad jen scénografie s obřími houslemi ve třetím dějství, které působí kýčovitě a oproti zbytku inscenace jaksi "zastarale". Představení sice kritizovali zastánci tradičního výkladu, na Smetanově Litomyšli ale zanechalo strhující dojem.
Partitury se s vervou zhostil dirigent Tomáš Hanus, který dobře vyvážil nuance a kontrastní dynamiku. Nepodlehl tendenci neustále gradovat zvuk orchestru a dobře vybalancoval poměr hlasitosti instrumentalistů tak, aby sólisté nezanikali při zpěvu.
V hlavní roli zazářil slovenský tenorista Peter Berger, který si za dramatickou roli vysloužil nominaci na Thálii, vypjatou Miladu zazpívala maďarská sopranistka Csilla Boross, která však v některých pasážích tóny zbytečně moc zatmavovala a výšky jí místy zněly příliš ostře. Herecky byla navíc trochu nevýrazná a zdaleka neovládla jeviště tak jako Dana Burešová, pražská představitelka Milady z roku 2019. Velmi sugestivně působili Daniel Kfelíř, z jehož živého ztvárnění velitele stráže se téměř zvedal žaludek, i Svatopluk Sem v pilátovském pojetí krále Vladislava.
Libuše
Jedním z vrcholů festivalu se stalo koncertní provedení Libuše Českou filharmonií pod vedením Jakuba Hrůši, připravené už v květnu pro Pražské jaro. Orchestr hrál nádherně, precizně, vybroušeně a posluchačům poskytl možnost plně docenit instrumentaci, jež v divadelním pojetí často zaniká.
Strhující výkon podpořil Pražský filharmonický sbor a prvotřídní sólisté. Hlavní role se zhostila sopranistka Kateřina Kněžíková, jejíž hlas dospěl do dostatečné plnosti a dramatičnosti, přičemž v lyrických pasážích neztrácel na jemnosti. Závěrečné Libušino proroctví, pěvecky nesmírně obtížné, znělo v jejím podání až téměř mysticky.
Přemysla ztvárnil její manžel, basbarytonista Adam Plachetka, právem obsazovaný na světových jevištích. V posledních letech ukazuje, že i smetanovské role mají v jeho repertoáru pevné místo.
Výrazný byl Martin Bárta v roli Chrudoše, výborné výkony ale předvedli všichni sólisté a srovnatelnou Libuši patrně české publikum dlouho znovu neuslyší. Přesto je v některém ohledu nefér ji srovnávat s provedeními v divadlech, kde neúčinkují tak kvalitní orchestry, sólistům nepomáhá nazvučení a kromě precizního zpěvu se musí soustředit rovněž na herectví.
Libuše je slavnostní operou. Dílo vycházející z motivů v Kosmově kronice a Rukopisu zelenohorském zkomponoval Bedřich Smetana pro otevření Národního divadla a úvodní fanfáry, dnes používané při příchodu hlavy státu, si těžko nespojit s českými prezidenty. Přesto bylo koncertní provedení asi nejčistší možnou formou, jak to zažít bez dalších konotací.
Dvě vdovy
Má-li některá Smetanova opera potenciál prorazit v zahraničí, jsou to patrně Dvě vdovy. Konverzační veselohra ve stylu francouzské opéry comique v ušlechtilém salónním stylu na námět hry Féliciena Mallefilla skýtá silné emancipované ženské postavy, především mladou vdovu Karolinu. Ta si po manželově smrti užívá výsadního postavení velkostatkářky. S vervou řídí celé hospodářství, angažuje se politicky a tropí si žerty ze všech v okolí.
Českou verzi opery na festival přivezlo Národní divadlo moravskoslezské v pojetí režiséra a výtvarníka Rocca. Vymyslel jednoduchou scénu s biedermeierovským nábytkem, ozvláštněnou divadelními stolečky.
Zdá se, že tvůrci částečně zvolili koncept divadla na divadle, který však nedotáhli a nevytěžili dostatečně - zejména u postavy Karoliny, u níž jako humorný prvek akcentují spíše sklon k alkoholismu než fakt, že se svou přítelkyní hraje hru, aby odhalila její city k Ladislavovi.
Lada Bočková zpívá Karolinu s lehkostí, hravostí a vtipem, její pohyblivý soprán s přehledem zvládá koloratury, přechody mezi rejstříky i rychlou artikulaci mnohého textu. Ve srovnání s kulatým a barevným tónem představitelky Anežky Veroniky Rovné však působí hodně kontrastně a alespoň ve výškách by zasloužil plnější, komplexnější tóny - na nutně dramaticky zabarvené, stačilo by posadit je více dopředu a dopřát jim větší lesk. Ženám zdatně sekundují Martin Javorský jako Ladislav a František Zahradníček v roli Mumlala.
Dvě vdovy byly na prvním ročníku Smetanovy Litomyšle v roce 1949 uvedeny hned dvakrát. Také letos je diváci mohli vidět ve dvou ztvárněních - komorní verzi v angličtině zde představila oceňovaná Birmingham Opera Company. Děj zasadila do domova pro seniory a konverzační komedii vtipně aktualizovala v univerzálních kulisách srozumitelných i za hranicemi.
V místě, kde je lehké propadnout osamělosti a apatii, Smetanova hudba působí jako mocný prostředek, jak probudit energii a znovu se dotknout lásky. Inscenační tým navíc boří tabu obsazením pěvců a ochotníků v seniorním věku. Ukazuje, že právě tato zpěvohra může fungovat i v zahraničním kontextu.
Hubička
Hubička prvně uvedená roku 1876 je prostonárodní komickou operou, avšak s tématem dodnes aktuálním zvláště pro ženy. Libreto napsala Eliška Krásnohorská na základě povídky Karoliny Světlé. Vypráví v něm příběh vesnického páru, jehož lásce zprvu nebylo přáno.
Lukáš se na přání rodičů oženil s jinou a po porodu dítěte ovdověl. Teď jde konečně požádat o ruku svou vyvolenou Vendulku, jež však z pověrčivosti nechce snoubence před svatbou políbit, aby nezarmoutila jeho zemřelou ženu. Lukáš její "ne" nerespektuje a zkouší si polibek vynutit citovým vydíráním, nátlakem, až nakonec uraženě odchází do hospody, kde podnapilý dělá ostudu, svou snoubenku pomluví a je jí nevěrný.
Slovenské národní divadlo režii svěřilo Andree Hlinkové, ta však naplno nevyužila potenciál aktuálního tématu o potřebě konsentu ve vztazích. Odvedla řemeslně dobrou práci, avšak důkladněji s látkou nepracuje. Hubička přitom není jen operou o odepřeném polibku, pojednává také o dynamice ve vztazích, úctě k zemřelým nebo způsobu, jak citlivě nahradit bývalého partnera.
Hlinková nicméně vyzdvihuje především komickou rovinu, přičemž její situační gagy jsou mnohdy na hraně vkusu. Inscenace uvedená v Litomyšli navíc postrádala herecké napětí mezi postavami, propracovanější vztahy a celkově fungující atmosféru na jevišti. Jako by postavy odehrály a odzpívaly, co měly, ale bez hlubšího zaujetí a emocí. Nepřidal tomu ani fakt, že Jaroslav Kyzlink řídil orchestr poněkud unyle, bez většího zápalu a výraznějších dynamických kontrastů. Nepovedlo se mu přenést energičnost Smetanovy hudby na diváky. Ve sboru pašeráků navíc zvolil poměrně rychlé tempo, jež neumožnilo natolik vykreslit atmosféru nočního lesa.
Pěvecky je přitom opera obsazena velmi kvalitně - úlohy Vendulky se ujala Mária Porubčinová, která ji zpívá velmi vyzrále. Jen ukolébavky by možná zasloužily větší lehkost v hlase a legato, jinak si ale protagonistka s těžkými pasážemi poradila dobře a potvrdila Smetanovu tezi, že role není primárně určena subretním ani lyrickým hlasům, jaké do ní byly mnohdy obsazovány, nýbrž dramatickému oboru. Zdatný výkon v roli tety Martinky předvedla rovněž Terézia Kružliaková. Z mužů příjemně překvapil Daniel Čapkovič jako Tomeš nebo v menší roli Matouše Ivan Lyvch.
Tomáš Juhás coby Lukáš zpíval poněkud úsporně a zdál se být hlasově indisponován, tóny neměly dostatečně plnou barvu, výšky zněly odizolovaně a pěvec jako by se spíše šetřil. Jozef Benci v roli Vendulčina otce odvedl důstojný výkon, prospěla by mu však větší sebejistota v hlavní sólové árii Jak jsem to řek', s níž by si sám určil tempo zpomalení i zrychlení a pracoval s ním dle herecké akce.
Tajemství
Pražské Národní divadlo na festivalu uvedlo nedávnou premiéru Tajemství, které režisér Ondřej Havelka pojal jako naivní veselohru napodobující divadlo 19. století. Už před premiérou prohlásil, že libreto i zápletka mu připadají slabé a hloupoučké.
Stylizovaná gesta a ilustrativní herectví, až přehrávání chvílemi působí skoro parodicky, jako by si umělec z opery spíše dělal legraci. Inscenace nicméně po premiéře v Praze vzbudila i příznivé ohlasy.
Čertova stěna
Poslední Smetanovu dokončenou operu představilo v Litomyšli opět Národní divadlo moravskoslezské. Čertova stěna nebývá uváděna často, snad pro inscenační překážky dané libretem, jakými je podobná konstituce postav Beneše a Raracha nebo nutnost na konci třetího dějství postavit a zase zbourat onu stěnu neboli přehradní nádrž.
Na libretu je znát nesystematičnost - Smetana jeho autorku Elišku Krásnohorskou nejprve požádal o lehkou komickou zpěvohru, později však záměr několikrát změnil a upřednostnil historický námět s vážnějším vyzněním. V libretu rozsáhle škrtal i bez souhlasu spisovatelky, mnohdy na úkor logiky děje. Autorka s textem nebyla spokojená a právem se obávala reakcí.
Režijní pojetí Jiřího Nekvasila je o poznání invenčnější a povedenější než u Braniborů v Čechách. Ve Smetanově operním epilogu hledá ozvuky autobiografických prvků, skladatelovy postupující choroby či záchvěvů šílenství. Podle Nekvasilových slov dílo odráží touhu po lásce, naději, osobním štěstí a společenské rehabilitaci, stejně jako přání zbořit vlastní "stěnu" ve formě psychických obtíží, hluchoty a společenské izolace, nemluvě o hudebníkově nepříznivé finanční situaci.
To se odráží ve scénografii i závěru - fyzickou stěnu sice na jevišti divák najde, mnohem více ale výstavba hradby symbolizuje uzavření se do samoty se svými démony a úzkostmi, což může překonat jen upřímná láska. Inscenace se tak pohybuje mezi skutečným a jakýmsi nadpřirozeným světem, což režisér skvěle vyjádřil i tím, že scénu nechal minimalistickou a vsadil na pěvce, od jejichž výkonu tak diváka neodvádí pozornost jinam.
Představení stálo na výborném zvuku orchestru vedeného Markem Šedivým a sboru řízeného Jurijem Galatenkem. V roli Voka Vítkovice exceloval baryton Jiří Brückler po boku s kontrastním zvonivým tenorem Martina Šrejmy. Katušku s mladickou roztomilostí ztvárnila Veronika Kaiserová, hlasově jí role sedne, jen by zasloužila pregnantnější artikulaci. Duo Beneš a Rarach se podařilo dobře vyvážit tak, aby byla jeho záměna uvěřitelná - jindy bezchybný Miloš Horák však neměl svůj den a výšky mu nezněly s obvyklou jistotou. Naopak Veronika Rovná jako Hedvika odvedla seriózní výkon, hlasově jí nebylo co vytknout. Její postava by mohla být více dívčí a méně sebejistá, to je však věc pojetí.
Jakkoli ne všechny inscenace z letošní Smetanovy Litomyšli patřily k nejlepším, pořadatelé zaslouží uznání za uvedení celého cyklu skladatelových oper. Vidět je v takhle krátkém časovém intervalu člověku umožnilo komplexně pohlédnout na autorovo dílo, jasněji rozpoznat kontury mezi jednotlivými kusy - a sledovat genezi jeho kompozic.
