Podnět k napsání knihy vzešel od muzikologa Aleše Březiny, který pociťoval potřebu dalšího Smetanova životopisu. Ty poslední větší pocházejí od Václava Holzknechta nebo Zdeňka Mahlera z 80. let minulého století, kdy hudebníkův odkaz stále ideologicky zabarvoval komunistický režim.
V jubilejním roce teď vyšly hned dvě publikace. Kromě Kosatíka vypráví o Bedřichu Smetanovi knižně - s patřičnou dávkou beletričnosti - také Milena Štráfeldová. Oba pojí absence muzikologického vzdělání, které by ale samo o sobě nezaručovalo dobrý výsledek.
Pavel Kosatík svou na první pohled tradiční biografii nazvanou Bedřich Smetana - Životopis, vydanou nakladatelstvím Universum, rozčlenil chronologicky. Prolíná osud skladatele s jeho tvorbou, tedy život s dílem, jež doplňuje dokumentárními ilustracemi. Novinka nicméně vybočuje esejistickým tónem a všudypřítomným důrazem na kontext, ať už kulturní, politický, či společenský.
Oblíbený spisovatel českých intelektuálních dějin a autor knih o Ferdinandu Peroutkovi či Pavlu Tigridovi tak třeba přesvědčivě vrhá světlo na vzletný romantický tón skladatelových milostných dopisů, jež vysvětluje specifickou dobovou kulturou lásky a namlouvání. Smetanovo interpretační a kompoziční působení zasazuje do evropských souvislostí. Na mnoha místech zkoumá jeho nejednoznačný vztah k establishmentu - litomyšlský rodák například vytvořil symfonii na počest svatby císaře Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou. Kniha to vykládá racionálně: nesnaží se zpětně korigovat jednání bezchybného "mistra české hudby", jak jej vnímal nacionalistický diskurz.
Kdepak Nejedlý
Ve snaze o srozumitelnou interpretaci historie Kosatík místy hledá analogie k současnosti. Ne vždy to bohužel funguje: občasné odkazy na alba Beatles nebo pojmy jako "easy listening" působí trochu úsměvně a svědčí spíše o autorově generačním horizontu poznání než o Smetanově době.
Pavel Kosatík vycházel z poměrně hodně pramenů a sekundární literatury. Tu nepřejímá jako fakt, často ji naopak činí předmětem kritiky. A dobře dělá. Zvláště u Smetany je konstrukce posmrtného obrazu osobnosti otázkou věčného vyjednávání politických a jiných zájmů. Samo psaní o něm by vydalo na tlustou monografii. Kosatík se této problematiky v zájmu zachování hladkého vyprávění dotýká jen na vhodných místech.
Dostupnost pramenů je poznat na struktuře knihy - zpočátku převládá psychologický pohled, postupně jeho roli přebírá kulturologický a historický.
Z období Smetanova mládí máme k dispozici deníky, které předkládají obraz umělcova vnitřního života a jejichž první díl pokrývající léta 1840 až 1847 předloni vydalo Muzeum Bedřicha Smetany. Širší časový záběr zabírá korespondence - první tři nově editované svazky sahají až do roku 1879, tedy pět let před skladatelovou smrtí.
Badatelsky je z pramenů nejlépe zpracováno rané období: obdivuhodných osm knih mu ostatně za první republiky věnoval pozdější komunistický ministr školství Zdeněk Nejedlý, ochotně se pouštějící do titánských projektů bez naděje na jejich dokončení.
Kosatík jej správně nezavrhuje, naopak navazuje na bohatě kontextualizované psaní této kontroverzní osobnosti. Na rozdíl od Nejedlého ale novinku nepřehlcuje nepotřebnými detaily, naopak vybírá to důležité. Předpokládá určitou úroveň předporozumění, neodbíhá k vysvětlování každého faktu - a když už odběhne, zpravidla je to pro dobro věci.
Zjevně se snaží vysvětlit motivace všech pojednávaných postav ke všemu, co dělaly a v jaké formě to za sebou zanechaly. Kosatík jejich počínání interpretuje s přihlédnutím k široké znalosti literatury a kontextu, byť někdy učiní i hůře podložitelné tvrzení. Například ve výkladu Smetanova milostného života či libida se pouští do psychoanalýzy; i na mnoha dalších místech to psychologizování nebylo vždy nutné.
Uspěchaný konec
Pavel Kosatík je zvyklý pracovat se slovem, textem. Zde rozebírá také hudbu, většinou poměrně stručně, ale výstižně a pro účely publikace zcela dostačujícím způsobem. Obrovským přínosem jeho knihy je důraz na náměty a libreta Smetanových oper. Muzikologové ve svém všeobjímajícím zaujetí hudbou, tradičně vnímanou jako tu vyšší formu umění, mívají ve zvyku libreta trochu opomíjet. Kosatík tímto zkreslením netrpí a opery popisuje jako díla vzešlá ze světa verbálně tradovaných příběhů, mýtů a obrazů.
Čertova stěna mu slouží k hlubokému ponoru do temných oblastí duše jak díla samotného, tak jeho skladatele. Branibory v Čechách či Dalibora zase ukazuje v tehdejším politickém kontextu jako šokujícím způsobem podvratné práce. Na takových místech působí životopis, jenž zahrnuje i dobovou recepci, nesmírně osvěžujícím dojmem.
Bohužel ve druhé půlce a zejména posledních kapitolách jako by autorovi docházel dech a odpovědnému redaktorovi čas či pozornost. Zásadní díla pozdního období jako Mou vlast kniha odbývá šmahem, zatímco se množí chyby a nepřesnosti. Přejmenování postavy Hedviky z Čertovy stěny na Milenu zarazí asi nejvíce, ani chybné termíny jako "houslový kvartet" místo smyčcového by se ale v reprezentativní jubilejní biografii objevit neměly.
Jestliže cílem bylo přimět čtenáře mít Smetanu a jeho hudbu raději, jak stojí na přebalu, asi se to podařilo. Kosatíkův Smetana je muž, s nímž se dá také z dnešní perspektivy v lecčem ztotožnit a leckdy soucítit, pochopit jeho ne vždy jednoznačné chování.
Hudbu podává kniha z těch nejatraktivnějších stran, ukazuje její specifické kvality i evropskost, aniž by zabíhala do technicistních, pro laickou veřejnost nepochopitelných detailů.
Pavlu Kosatíkovi se ve čtivé biografii většinou povedlo naplnit trochu vyprázdněný obraz "velkého českého skladatele" živým a jímavým portrétem mnohovrstevnaté, nečernobílé osobnosti obrovského talentu. Bedřich Smetana z knihy vystupuje jako skladatel geniálního rozletu a zároveň strohé disciplíny, umělec vědomě pracující s ideologií i svým veřejným obrazem, a zároveň člověk místy naivní, příliš idealistický. Ale co je hlavní: není pouhým monumentem.
Kniha
Pavel Kosatík: Bedřich Smetana - Životopis
Nakladatelství Universum 2024, 408 stran, 449 korun.
