Rattle v lednu vzbudil nemalé pozdvižení oznámením, že od sezony 2023/24 se stane šéfdirigentem bavorských rozhlasových symfoniků. Zatímco orchestr sídlící v Mnichově se tak může radovat, že našel výborného nástupce po zesnulém Marissi Jansonsovi, do složité situace se dostalo Rattleovo dosavadní působiště: London Symphony Orchestra.
Nejde o to, že jeden dirigent vyměnil orchestr, i když se jedná o mediálně patrně nejviditelnějšího dirigenta současnosti. Mimořádné jsou okolnosti. Rattle u předchozích těles v Birminghamu strávil 18 let, u Berlínských filharmoniků 16 roků. Z Londýna teď odchází po šestiletém období zřejmě kvůli pracovním podmínkám.
Při rozhodování si byl už s velkou pravděpodobností jistý, že anglická metropole kvůli pandemii koronaviru nepostaví nový koncertní sál, jehož vznik prosazoval. Tížil ho také brexit, který pro umělce alespoň zatím Velkou Británii fakticky izoloval. Právě Rattleův odchod do kontinentální Evropy tak působí coby jednoznačný signál, že sláva Londýna jako kulturní megapolis v dalších letech poklesne.
Jedná se také o varovné znamení pro všechny, kdo si myslí, že pandemie odezní a svět se vrátí do normálu. Přesun nejslavnějšího dirigenta světa ze samostatné firmy v Londýně do veřejnoprávní instituce v Německu dává tušit, jakým směrem se bude vyvíjet ekonomická situace Evropy nejen v kulturní oblasti.
Sobotní večer v mnichovském kulturním centru Gasteig byl zvláštní po více stránkách. Jednalo se o první vystoupení šestašedesátiletého Rattlea s rozhlasovými symfoniky poté, co byl ohlášen jako zdejší nový šéfdirigent. Mezi šestou a jedenáctou večer vedl dva plnohodnotné koncerty, z nichž každý obsahoval dvě rozsáhlé skladby: z toho dvě zkomponovali žijící autoři, třetí byla z druhé poloviny 20. století a ta čtvrtá barokní.
Oproti předchozím Rattleovým vystoupením v Mnichově se jednalo o značný posun jak v intenzitě, tak směrem k hudební současnosti. S tou samozřejmě souvisí i česká radost, že se na ní významně podílela světová premiéra kompozice letos dvaačtyřicetiletého Ondřeje Adámka.
Jmenuje se Where Are You a je obrazem velkého duchovního hledání. Volání stvořitele a otázka "kde jsi" stojí v prvních dvou částech desetidílné skladby, která v závěru dospěje k jasnému řešení. Adámek v textu pracuje s aramejštinou, češtinou, angličtinou, španělštinou i moravským nářečím a končí u sanskrtu. Zvolený jazyk je přitom pro hudbu východiskem, z jeho rytmických a zvukových možností se odvíjí nejen pěvecká linka, ale také práce s orchestrem.
Magdalena Kožená na začátku jen naprázdno otevírala ústa v náznaku "abun d-bišmaja", aramejského úvodu modlitby Páně. Postupně se slova "zhmotňovala" ve vzduchu s paralelním doprovodem naprázdno profukované flétny. Souznění hlasu s instrumentální paralelou se objevovala častěji a vytvářela nádherné zvukové detaily: zvláště s altovou flétnou nebo s tympánem.
Ondřej Adámek ale vytvořil především velký celek. Přibližně pětatřicetiminutová kompozice by i jako novinka musela vzbudit dojem něčeho důvěrně známého také u mnichovského publika, pokud by samozřejmě mohlo být přítomno v sále. Současnou covidovou situaci připomínaly velké rozestupy mezi hudebníky, část dechů umístěná na balkoně a jediný divák v hledišti, jímž byl skladatel Ondřej Adámek.
Na pódiu se ovšem odehrával velký symfonicko-písňový cyklus a vzhledem k přítomnosti Rattlea s Koženou nutně evokoval jejich společné mahlerovské kreace. Ostatně Rattle je mahlerovský specialista a jako takový by měl přijet i na letošní ročník festivalu Pražské jaro.
Adámek samozřejmě není Mahler, je autorem současnosti. Where Are You představuje vícedílný symfonický celek, dokonce s přímými odkazy na lidovou hudbu - ať už z Moravy nebo ze Španělska. Stopy velkého rakouského symfonika jsou zde kdesi hluboko zřetelně cítit.
Mnichovský koncert tak přinesl ozvěnu známých věcí, ty ale zněly v osobitém hudebním pojetí. Adámek dokáže posbírat různé vlivy, nepodlehnout jim a udržet si roli tvůrce, který má své inspirace pod kontrolou.
Kompozice skvěle využívá možností lidského hlasu. Autor drží zpěv spíš v nižší poloze a do výšek ho žene ve chvílích citových vrcholů. Důraz na srozumitelnost textu a detailní práci s barvou hlasu evidentně počítají nejen s Koženou jako první interpretkou, ale také s opravdovým bel cantem, pro které jsou právě barvy a výraz důležitější než extrémní hlasové polohy.
Orchestr zněl v přenosu čistě a čitelně, barevná citlivost všech hudebníků - nejen pěvkyně - byla nastavená na nejvyšší stupeň. Jednalo se o učebnicovou ukázku toho, že současná hudba se musí zahrát natolik suverénně, aby posluchači vůbec neměli čas přemýšlet o její náročnosti. V detailních záběrech skvěle fungujícího orchestru se objevila i harfistka Magdalena Hoffmannová, která před několika dny podepsala exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon.
Adámkova hudba perfektně pracuje s emocemi - nebo snad s afekty. Působí jednotně, ale zároveň jasně odlišuje fanfarónství opilého Moraváka vyhozeného z nebe od hlubokého vnitřního rozechvění svaté Terezy, jejíž extáze získala vizuální podobu ve slavné soše Giana Lorenza Berniniho. V Adámkově kompozici následuje po extázi omamná instrumentální levitace - snad jako odkaz na filmy Andreje Tarkovského a také coby jediné místo, kde si zpěvačka odpočine.
Otázky na Boží přítomnost přebírá devátá a desátá část skladby od starozákonního proroka Eliáše, aniž ho přímo cituje. Na otázku "kde jsi" odpovídá "všude" a dodává verš z Bhagavadgíty, v němž Krišna říká: "Toho, kdo takto mne vidí ve všech věcech a vše vidí ve mně, já neopouštím a ani on nikdy neopustí mne!"
Po světové premiéře Adámkovy kompozice Where Are You následovala Et exspecto resurrectionem mortuorum od již nežijícího francouzského skladatele Oliviera Messiaena. Charakterem, oduševnělostí i důvěrou ve vzkříšení tvořila s Adámkovou premiérou krásný celek.
S podobnou blízkostí - navzdory velké dávce kontrastu - se k sobě vázaly také obě kompozice druhého koncertu, který začínal o půl desáté večer. V úvodu zazněla smuteční Music for the Funeral of Queen Mary od anglického barokního skladatele Henryho Purcella. Po ní následovala kompozice In Vain, kterou současný rakouský skladatel Georg Friedrich Haas roku 2000 reagoval na vzestup vlivu extrémně pravicových politiků ve své vlasti. Rattle skladbu už dříve označil za první mistrovské dílo 21. století.
Videa obou koncertů jsou stále zdarma dostupná na webu BR-Klassik, rozhlasový záznam výběru z obou vystoupení vysílá tatáž stanice toto úterý od 20.05 hodin.
