Už při příchodu do koncertního sálu Doxu vzduch rozechvívala zvuková instalace Matouše Hejla a Aleše Čermáka. Ačkoliv by její název Cvrlikání mohl odkazovat k ptačím příjmením autorů, prostorem se nenápadně nesly jemné hlasy cvrčků. Anglický překlad titulu instalace, který zní Twitter, automaticky evokuje sociální síť. Komunikace a sdílení informací přitom byly natolik důležitou součástí Prague Offspring, že je není možné odsunout na vedlejší kolej jako pouhý přívažek k hudbě.
Pojmenování akce by se do češtiny dalo přeložit jako Pražská ratolest. Hlásí se ke svému mateřskému festivalu, dává najevo schopnost paralelní existence, ale také v sobě skrývá název kapely Offspring, která byla nesmírně populární v 90. letech minulého století a zasloužila se o revival kalifornského punku. Od něj už je malý krok k rezidenční skladatelce, Rakušance Olze Neuwirth, která se k punkovým kořenům vytrvale hlásí.
Nezapomněla na ně ani při úvodní debatě, kterou s ní a českým skladatelem Martinem Smolkou vedl dramaturg festivalu Josef Třeštík. Neuwirth a Smolka mají každý jiný temperament i zázemí. Dnes dvaašedesátiletý Čech vzpomínal na rok či dva, kdy v mládí vzdoroval výchově svého otce, rovněž skladatele a obávaného pedagoga. Brzy se ale vrátil zpět ke klasice. O patnáct let mladší Rakušanka vyrůstala v rodině jazzmana a punk je dodnes základní součástí jejího uvažování.
Rozdílnost osobností se projevila také v hudbě. Zároveň se ukázalo, jak riskantní bylo zařazení obou skladeb do jednoho programu. Rakušanku navíc reprezentovala hudba z let 2000 až 2008, kdy komponovala mnohem radikálněji než dnes. Mezi suitou z dvacet let staré opery Lost Highway, která uzavřela sobotní koncert v Doxu, a orchestrálními Keyframes for a Hippogriff, jež minulý rok s Berlínskými filharmoniky premiéroval Jakub Hrůša, je diametrální rozdíl.
Punk je pro Olgu Neuwirth otázkou radikálního myšlení, neústupného sebevědomí a schopnosti sebeprosazení. Rozhodně kvůli němu neodmítá spolupráci s velkými institucemi jako Berlínskými filharmoniky či Vídeňskou státní operou, která si od ní jako od první ženy ve své historii objednala jevištní dílo. Rakušanka neopomněla zmínit, že se při zkouškách s většinou mužskými orchestry setkávala s obrovskou dávkou despektu a že patří k průkopnické generaci komponistek, které tyto překážky musely a často ještě musí překonávat.
Páteční koncert zahájila její komorní kompozice Incidendo/fluido určená pro klavír a CD přehrávač. V plném rozsahu využívá dynamiku preparovaného klavíru a Olgu Neuwirth představila jako skladatelku prudkých a kontrastních impulsů. Světová premiéra Smolkových Andělských schodů přivedla na scénu orchestr Klangforum Wien a zároveň posluchače přenesla do světa jemných struktur, rytmických posunů a dráždivých odchylek od běžných harmonií. Skladba se vynořila z tichého cinkání perkusí, klavíru a harfy, aby přešla do náznaku minimalistického pohybu. Smyčce si temperamentně přehazovaly souzvuky, aby nakonec vše znovu utichlo.
Koncert pro trubku a orchestr nazvaný … Miramondo multiplo… ukázal Olgu Neuwirth jako skladatelku, která s intenzitou vyvolávající obrazové vjemy vrší na sebe mnoho významů.
Odkazy či přímé citáty z děl minulosti vyznívají ironicky, až jedovatě a nepřivolávají ani stopu nostalgie. Kompozice má také autobiografický prvek: autorka se kdysi učila hrát na trubku, ale po úrazu toho musela nechat.
Hudba Olgy Neuwirth působí, jako by skladatelka po cestě sbírala vše, co jí přijde pod ruku, a z nalezených věcí stavěla složitou, nebezpečně se tvářící koláž. Martin Smolka jako by naopak přišel k nepřehledné hromadě materiálu a postupně ji osekával, ohlazoval na co nejčistší tvar.
Zdálo se skoro zákonité, že mezi Smolku a Neuwirth musela být zařazena vyvažující kompozice. Funkci hudebního mostu splnila zvukově vytříbená A Stir Among the Stars, a Making Way od italské skladatelky Clary Iannotty.
Sobotní část programu zahájila před polednem panelová diskuse věnovaná současné hudbě v Evropě. Mezi diskutujícími byl dramaturg soudobé hudby jednoho z největších klasických festivalů ve švýcarském Lucernu, umělecký ředitel Klangfora Wien, ředitelky festivalů ve slovinské Lublani či rakouském Bludenzu a také zástupci Pražského jara.
Festival tím dal jednak najevo, na jaké úrovni se chce v tomto ohledu pohybovat, ale také poskytl příležitost ke kontaktu domácích a zahraničních uměleckých manažerů. Účast ministra kultury Martina Baxy z ODS na této debatě by zřejmě byla mnohem užitečnější než jeho přítomnost na pátečním koncertu.
Mimořádně podnětné byly v brzkém sobotním odpoledni takzvané Reading Lessons. Klangforum Wien s dirigentem Basem Wiegersem bez předchozí přípravy zahrálo tři vybrané partitury studentů z pražské HAMU a brněnské JAMU. Pavel Šabacký, Soňa Vetchá a Patrik Kako dostali fantastickou příležitost poznat vynikající interprety, kteří se orientují na současnou hudbu.
Všichni tři uslyšeli svá díla v hrubém, ale zároveň již velmi dobře provedeném stavu a získali důležitou zpětnou vazbu od dirigenta i některých členů orchestru. Mohli stručně probrat interpretační detaily a také se dozvěděli, které požadavky se i při nejlepší vůli těžko plní a co udělat pro to, aby se hudebníkům partitura dobře četla. Reading Lessons měly výbornou, zcela nekonfliktní atmosféru: kombinace profesionálních nároků a srdečnosti se zdála být tou nejpřirozenější věcí na světě.
Podobnou příležitost dostali o něco později instrumentalisté, kteří se členy Klangfora absolvovali mistrovské lekce.
Do sobotního koncertu se prolnula podvečerní přednáška architekta Petra Hájka, který je autorem koncertního sálu Doxu. Zvuk nosníků jeho ochozu byl součástí performance Martina Janíčka a Filipa Jakše nazvané 15 minut a 15 vteřin ve městě Galegion, která ale zahájila až druhou část večera.
Koncert začal podobně jako v pátek komorní skladbou Olgy Neuwirth. Její virtuózní Spleen III pro sólový barytonsaxofon se pohyboval od živočišných zvuků až k tichému ševelení a klapání mechaniky. Především ale připravil půdu světovým premiérám pěti menších skladeb, které Pražské jaro pro tuto příležitost objednalo.
Fade No More od Jakuba Rataje míchalo do pohybu srdečního tepu či intenzivního dechu kolovrátkové pasáže, které jako by přišly z jiného světa. Na propojení obou principů by nejspíš bylo potřeba ještě zapracovat.
Specifický případ představovala kompozice Sen ostatních od Lucie Vítkové, kombinující běžnou notaci s grafickou partiturou a textovými pokyny. V USA žijící autorka se dlouhodobě zabývá možnostmi hudebních produkcí bez hierarchie a Klangforum její skladbu také hrálo bez dirigenta. Vítková uvažuje natolik odlišně, že se její práce na hranici sociálního experimentu vymykala ze všech pěti premiér. V kontextu ostatních však také působila roztříštěným a neujasněným dojmem.
Skladba Peripety - Dissolution od německého autora Konstantina Heuera zněla jako ironická rekonstrukce filmové hudby Ennia Morriconeho. Ian Mikyska postavil svou Dissolving; Settling na postupném rozpouštění minimalistické struktury ke stále jednoduššímu tvaru - princip ale začal být velmi brzy předvídatelný.
Súzvuk a chvenie od Slováka Adriána Demoče přinesl vyspělou a nekompromisní práci s tichými, vzájemně komunikujícími souzvuky, které i při zdánlivé nenápadnosti mají magickou přitažlivost.
Svou skladbu Demoč věnoval režisérovi Davidu Lynchovi, jehož film Lost Highway inspiroval také Olgu Neuwirth. Ke stejnojmenné opeře napsala libreto nositelka Nobelovy ceny, rakouská spisovatelka Elfriede Jelinek. Suita z opery pro šest sólistů, živou elektroniku a orchestr uzavřela koncertní program Prague Offspring.
Jeho první ročník dal jasně najevo, že se nejedná o pomyslnou ohrádku, do které by festival uzavíral současnou tvorbu. Dokázal to už další letošní projekt Vize a sny, který v Anežském klášteře úspěšně zkombinoval starou hudbou s novou a uvedl premiéry děl Michala Nejtka, Jana Ryanta Dřízala a Jiřího Gemrota.
Prague Offspring směřuje k velkoryse pojaté tvůrčí dílně, jež pracuje na přirozenějším zapojení českého hudebního života do mezinárodních souvislostí. Jednak na organizační "makroúrovni", ale také při získávání zkušeností a vytváření osobních kontaktů. Přehrávání nových partitur, mistrovské kurzy a série premiér menších skladeb by se měly stát jádrem projektu i do budoucna a vytvářet jeho kontinuitu. Stalo se tak už letos: Pražské jaro s Klangforem vybralo z přehrávaných studentských partitur Pavla Šabackého, u nějž objednalo kompozici na příští rok.
Festival se chýlí ke konci. Pozornost zaslouží ještě dvě vystoupení dirigenta Francoise-Xaviera Rotha i mimořádný koncert Kyjevských sólistů. Letošní ročník Pražského jara v pátek zakončí Vídeňští filharmonici s dirigentem Andrisem Nelsonsem.
Koncerty
Prague Offspring
(Pořádal festival Pražské jaro)
Centrum současného umění DOX, Praha, 27 a 28. května.
