Pražské jaro třikrát v Anežském klášteře: Muži jako tvůrci, ženy v roli interpretek

Pražské jaro třikrát v Anežském klášteře: Muži jako tvůrci, ženy v roli interpretek
Snímek z vystoupení Tiburtina Ensemble.
...
...
... Zobrazit 27 fotografií
Foto: Petra Hajská/Pražské jaro
Boris Klepal Boris Klepal
15. 5. 2022 11:59
Hledání rovnováhy mezi historií a současností, ale také reflexi postavení mužů a žen v klasické hudbě přinesly tři koncerty nazvané Vize a sny. Tuto sobotu je v Anežském klášteře uspořádal festival Pražské jaro.

V průběhu tří přibližně hodinových bloků se vystřídali interpreti a ansámbly, které domácí publikum dobře zná, program je však postavil do neobvyklého zorného úhlu. Projekt The Breathtaking Collective propojil soprán Hany Blažíkové s působivým zvukem starého dechového nástroje zvaného cink, na nějž hrál Američan Bruce Dickey.

Těžiště české vokální Tiburtiny spočívá ve středověké hudbě. Tentokrát se jí ale ansámbl kromě úvodní písně vyhnul a provedl vynikající kompozici současníka Michala Nejtka na texty okcitánských trubadúrek. Orchestr barokních nástrojů Collegium Marianum pak svůj obvyklý repertoár proložil premiérami děl skladatelů Jana Ryanta Dřízala a Jiřího Gemrota.

Prostory bývalého kláštera založeného ve 13. století, kde mimo jiné sídlil charitativní řád klarisek, tedy naplnila vesměs světská tvorba. Z dávných časů nepromlouvala svatá Anežka ani její sestřenice, svatá Alžběta Durynská. Při koncertě Tiburtiny jako by sem spíš nakukoval středověký pěvec a básník Tannhäuser, který dle stejnojmenné opery Richarda Wagnera usiloval o Alžbětinu lásku. Okcitánské trubadúrky z Nejtkovy skladby by jeho dozor ani nápovědu patrně nepotřebovaly. S tvorbou mužských protějšků si nijak nezadaly v obraznosti, oduševnělosti ani v propojování duchovní roviny s fyzickou či erotickou přímočarostí.

Poněkud paradoxní je, že středověké trubadúrky v rámci cyklu Vize a sny obstaraly také většinu ženského autorského vkladu. V průběhu večera přitom nebylo možné přehlédnout výraznou převahu žen na pódiu. Zatímco současné interpretky jasně dominovaly, mezi současné autory se vmáčkla pouze řecká skladatelka Calliope Tsoupakiová - zazněly hned dvě její díla.

Smutek nad oběťmi covidu

Prostřední část Vizí a snů jako by splácela dluh středověkým autorkám, které ve své době představovaly absolutní menšinu: snad i proto je jejich tvorba k nerozeznání od mužské. Současná část programu naopak zachovala model muže jako tvůrce a ženy coby interpretky. Historie žen v hudbě, jež obsahuje řadu slavných pěvkyň a donedávna výrazně méně skladatelek, tak v Anežském klášteře pokračovala dále. Také z tohoto hlediska by se s trochou ironie dalo hovořit o historicky poučené interpretaci.

Podstata programu ale nespočívala v hledání rozdílů mezi muži a ženami či snad v nastavování autorských kvót. Smyslem bylo především nacházení souvislostí - mezi historií a současností, mužskou a ženskou tvorbou, mezi zpěvem a zvukem nástrojů. Výmluvně o tom svědčil hned první koncert.

Sopranistka Hana Blažíková.
Sopranistka Hana Blažíková. | Foto: Petra Hajská/Pražské jaro

Projekt nazvaný The Breathtaking Collective založili Hana Blažíková a Bruce Dickey v roce 2014. Zpěvačka orientovaná především na starou hudbu s hráčem na dechový nástroj z dob renesance a raného baroka stavějí na vzájemné provázanosti zvuku. Název projektu odkazuje nejen k úžasné, anglicky doslova "dechberoucí" barevnosti, kterou skýtá spojení zvuku cinku s jasným a rovným sopránem. Naznačuje též spojení s dechem, na němž stojí základy frázování i pevného, spolehlivého tónu.

Cink je dřevěný dechový nástroj kónického tvaru, má dírky podobné zobcové flétně a malý nátrubek. Zvuk oscilující mezi klarinetem a trubkou fascinuje krásou i blízkostí k lidskému hlasu.

Provázanost Blažíkové s Dickeym kromě toho utužuje dlouhodobá spolupráce. Koncertovali na mnoha místech od Česka po Austrálii, jádro repertoáru nahráli na CD. Z něj zaznělo několik čísel, sobotní program ale výrazně posílil podíl současné hudby. Ta se vedle renesančního mistra Giovanniho Pierluigi da Palestriny či manýristy Sigismonda d’India objevila v rovnocenném zastoupení.

Exotickou melodikou vzbudila pozornost kompozice O Archangels and Angels britského teologa Ivana Moodyho. Text Nigra sum převzatý z biblické Písně písní zazněl kromě barokního zhudebnění také ve zpracování současné řecké skladatelky Calliope Tsoupakiové. Ta je rovněž autorkou instrumentální kompozice Thin Air. O soucitu a smutku nad oběťmi covidu v ní vypovídají teskná glissanda, z nichž zaznívají ohlasy na řecký styl rembetiko. Byla to jediná skladba v programu, která se skutečně obešla bez dechu - hrála ji Anna Lachegyiová na historický smyčcový nástroj viola da gamba.

Projekt The Breathtaking Collective založili sopranistka Hana Blažíková s hráčem na cink Brucem Dickeym. Foto: Petra Hajská | Video: Sonus Agentur für Alte Musik

Nejtek zaslouží natočit

Následovalo vystoupení Tiburtiny. Ženský vokální ansámbl pojmenovaný dle středověké věštkyně provedl kompozici Trobairitz od Michala Nejtka. Pětačtyřicetiletý skladatel a instrumentalista rozkročený mezi operou či symfonickými kompozicemi na jedné straně a jazzem či spoluprací s rockovým kytaristou Michalem Pavlíčkem na straně druhé zhudebnil texty středověkých trubadúrek.

Kromě dominujícího zpěvu se na provedení podílela malá kapela složená z přenosných varhánek, perkusí, nyckelharpy a psalteria. K posledním dvěma strunným nástrojům se občas přidaly gotické harfy sopranistky Hany Blažíkové a vedoucí ansámblu Barbory Kabátkové.

Nejtek osmidílnou skladbu proložil několika elektronickými pasážemi. Okcitánské texty zněly v původním jazyce i překladech Josefa Prokopa a Jiřího Holuba. Hned na prvním se podílely trubadúrky Alais, Iselda a Carenza - první dvě vychvalují krásu třetí a ptají se, jak s manželstvím a mateřstvím nepřijít o počestnost i fyzickou krásu. Carenza jim doporučuje provdat se za krále moudrosti.

Text lze vnímat ve velmi přízemní a zároveň ve vznešené duchovní rovině, což bylo charakteristické i pro další části přibližně padesátiminutového celku.

Barbora Kabátková z ženského vokálního souboru Tiburtina Ensemble a Michal Nejtek představují kompozici Trobairitz. Foto: Petra Hajská | Video: Pražské jaro

Stejná provázanost však fungovala v hudbě, kde se historické nástroje a historizující zpěv mísily s Nejtkovým hudebním uvažováním. Mnohoznačnost textů odrážela především komplikovaná rytmická struktura hlasů vedených ve více vrstvách. Jakkoliv provedení plynulo zdánlivě přirozeně, v textech i instrumentálním doprovodu byla spousta rytmických detailů, posunů, změn a drobných "záludností". Díky nim skladba nikdy nesklouzla k tomu, aby plynula jednoduše jako píseň, ačkoliv by k tomu zdrojový materiál mohl svádět. Od ansámblu vyžadovala neustálou pozornost. Skladatel nakonec provedení také dirigoval, ačkoliv to původně nebylo v plánu.

Před Nejtkem zazněla píseň A chantar m’er de so qu’eu no volria od Beatritz de Dia, která žila na přelomu 11. a 12. století. Je to jediná kompozice ženské trubadúrky, k níž se dochovala i hudba. Posloužila ale také coby důkaz častého tvrzení současných autorů, že cítí větší spřízněnost s hudbou středověku než s koncertně stále preferovaným romantismem či klasicismem.

Největší zájem vzbudil pěvecký vklad ansámblu Tiburtina, soustředěného, přitom živého a zaujatého. Jádrem instrumentální složky byl smyčcový nástroj s klapkami zvaný nyckelharpa, který se při hře smyčcem i prsty nádherně rozezníval do výšek a alikvotů. Provedení Nejtkovy kompozice Trobairitz zaznamenával Český rozhlas. Zasloužila by i vydání na CD.

Na snímku z vystoupení Tiburtiny je v popředí bubeník Martin Novák.
Na snímku z vystoupení Tiburtiny je v popředí bubeník Martin Novák. | Foto: Petra Hajská/Pražské jaro

Skřítci a přízraky

Jako poslední vystoupil barokní orchestr Collegium Marianum, který vede flétnistka a členka umělecké rady Pražského jara Jana Semerádová. Stála u vzniku projektu Vize a sny, stejně jako u dvou premiér, které provedla se svým ansámblem.

První byla kompozice Jméno růže od pětatřicetiletého Jana Ryanta Dřízala, kterou Semerádové coby dárek k narozeninám objednal manžel. Konečná podoba skladby už ale vznikala ve spolupráci s flétnistkou, s ohledem na specifika jejího stylu i na osobité vlastnosti barokního nástroje. Na něj Semerádová nejen hraje, ale zároveň vždy tak trochu tančí. Vyzařuje z ní chuť říct spoustu věcí najednou.

Divadelní aspekt měla i úvodní kompozice programu od Antonia Vivaldiho. V Dřízalově skladbě pro flétnu a cembalo, jež vychází z moderního zpracování barokních sekvencí, přišel ke slovu také hlas sólové flétnistky.

Druhou premiérou Collegia Mariana byla skladba Elfi e fantasmi, česky Skřítci a přízraky, od pětašedesátiletého Jiřího Gemrota. Komorní koncert pro příčnou flétnu a barokní orchestr spíš starosvětskými prostředky kreslil strašidelnou i hravou atmosféru. Občas jako by se vzduchem mihlo pár záběrů z imaginárního filmu od Jiřího Trnky.

V podání Collegia Mariana dále zazněl flétnový a houslový koncert Antonia Vivaldiho, ve druhém z nich provedla sólový part koncertní mistrová Lenka Torgersen. V závěrečném Concertu à 6 od Georga Philippa Telemanna se housle a flétna představily ve vyrovnaných pozicích.

Pražské jaro tuto neděli pokračuje vystoupením základních uměleckých škol a koncertem špičkového houslisty Augustina Hadelicha se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Z dalšího programu poutá pozornost jedno z posledních účinkování litevské dirigentky Mirgy Gražinytėové-Tylaové s Birminghamským symfonickým orchestrem. Mimořádný zážitek slibuje francouzský orchestr Les Siècles se šéfdirigentem Françoisem-Xavierem Rothem, kteří v Česku zahrají poprvé. Současné hudbě bude věnován festivalový projekt Prague Offspring.

Vize a sny

(Pořádal festival Pražské jaro)
The Breathtaking Collective, Tiburtina Ensemble a Collegium Marianum
Anežský klášter, Praha, 14. května.

 

Právě se děje

Další zprávy